ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.281.2004
sp. zn. 7 Azs 281/2004 - 99
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jiřího Vyvadila v právní věci stěžovatelky
I. B., zastoupené JUDr. Renatou Volnou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 25, za účasti
Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti podané
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 5. 2004, č. j. 56 Az 17/2003 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokátky JUDr. Renaty Volné se u r č u je částkou 2150 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 5. 2004, č. j. 56 Az 17/2003 – 40, zamítl
žalobu podanou stěžovatelkou proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“)
ze dne 6. 5. 2003, č. j. OAM-372/LE-PA02-PA01-2003, kterým byla zamítnuta její žádost
o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“). V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že dospěl k závěru,
že v postupu ministerstva nedošlo k žádnému pochybení, neboť stěžovatelka měla v průběhu
správního řízení dostatek možností k tomu, aby uvedla vše, co považuje za důležité
pro rozhodnutí o své žádosti a byla poučena o procesních prostředcích, které jako účastník
správního řízení má k dispozici. Z pohovoru se stěžovatelkou vyplynulo, že Bělorusko
opustila z důvodu dovolené v ČR, aby mohla navštěvovat manžela, který jako polský státní
příslušník má možnost volného pohybu na území České republiky. Ministerstvo
se přezkoumávanou věcí podrobně zabývalo, přičemž vycházelo zejména z výpovědí
stěžovatelky a z údajů v jejím cestovním dokladu. Stěžovatelka se nepřetržitě zdržuje
na území České republiky od 13. 12. 2002, od té doby si 2 x prodloužila platnost pobytového
víza a o udělení azylu požádala až poté, kdy byla jako cizinec bez povolení k pobytu zadržena
Policií ČR a za účelem zajištění pro realizaci správního vyhoštění byla umístěna do zařízení
pro zajištění cizinců v P.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatelka namítala nezákonnost
rozhodnutí ministerstva způsobenou tím, že nebyl přesně a úplně zjištěn skutkový stav věci,
důkazy, které si ministerstvo opatřilo, nebyly úplné a není logická vazba mezi rozhodnutím
a podkladem pro ně, čímž byl porušen §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1 a §46 zákona
č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Dále se stěžovatelka
dovolávala názoru v Příručce postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků
a citovala čl. 53 a upozornila na čl. 43. V doplnění kasační stížnosti učiněné na výzvu soudu
stěžovatelka uvedla, že rozsudek krajského soudu napadá z důvodů uvedených v §103 odst. 1
písm. a) až c) s. ř. s. Má za to, že napadený rozsudek je nezákonný s ohledem na ustanovení
§12 zákona o azylu, protože je známa situace v Bělorusku, kde totalitní režim, prezidenta L.
pronásleduje osoby, které požádaly o azyl v jiné zemi a stěžovatelce v případě návratu hrozí
pronásledování, eventuálně věznění. V této souvislosti opětovně poukázala na příručku k
postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíka. Dále tvrdila, že došlo
k nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení ustanovení §14 zákona o azylu, protože
dospěl-li soud k závěru, že nejsou podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, měl
se zabývat otázkou humanitárního azylu, protože je vdaná za občana Polska, který jako občan
Evropské unie se může usídlit v České republice a stěžovatelka do Polska nemůže, mohou
jedině na území České republiky žít v normálním manželství. Stěžovatelka má za to, že je dán
důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť již ve správním řízení měly
být zkoumány podmínky pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu. Pokud se tak nestalo,
měl krajský soud správní rozhodnutí zrušit. Na závěr stěžovatelka namítala, že v řízení před
krajským soud měl o její žalobě rozhodovat senát a nikoliv samosoudkyně, jak to nakonec
vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti popřelo její oprávněnost,
neboť jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními
předpisy. Odkázalo na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatelky.
K tvrzením, kterými stěžovatelka odůvodňuje oprávněnost kasační stížnosti a žádá o udělení
azylu z důvodů humanitárních ve smyslu §14 zákona o azylu ministerstvo poukázalo
na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 5 A 720/2000 a rozsudek
Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003. Z těchto
důvodů navrhlo zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost a nepřiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3
citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatelka v kasační stížnosti především s poukazem na ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. označila napadený rozsudek za nezákonný s ohledem na §12 zákona o azylu
a poukázala na situaci v Bělorusku, kde vládne totalitní režim s tím, že v případě návratu
jí hrozí pronásledování, eventuálně i věznění.
Zákon o azylu vedle pozitivního vymezení předpokladů pro udělení azylu v §12, §13
a §14 stanoví také vylučující důvody, při jejichž naplnění nelze žadateli azyl udělit. Tyto
důvody jsou taxativně stanoveny v §15 a 16 zákona o azylu. Podle ustanovení §16 odst. 1
písm. k) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná,
jestliže žadatel podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání
nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu dříve.
V daném případě bylo pro prokázáno, což stěžovatelka ani nezpochybnila,
že se na území České republiky zdržovala nepřetržitě od 13. 12. 2002, během této doby
si 2 x prodloužila platnost pobytového víza a o udělení azylu požádala s poukazem na §14
zákona o azylu dne 20. 3. 2003 poté, co byla dne 17. 3. 2003 zadržena Policií ČR
a následujícího dne jí bylo doručeno rozhodnutí o správním vyhoštění. Protože byly splněny
zákonné podmínky pro zamítnutí žádosti o udělení azylu ve smyslu §16 odst. 1 písm. k)
zákona o azylu, nemělo ministerstvo ani krajský soud důvod zabývat se splněním předpokladů
pro udělení azylu podle §12 a 14 zákona o azylu. Pochybení ministerstva v tomto směru
krajský soud správně zhodnotil, neboť nebyl důvod, aby se ministerstvo v rozhodnutí
o zamítnutí žádosti vyjadřovalo k důvodům pro neudělení azylu podle §12 až 14 zákona
o azylu. Proto z důvodů uváděných stěžovatelkou nelze vytýkat nezákonnost ani ministerstvu
ani krajskému soudu.
Pokud stěžovatelka opakovaně poukazovala na příručky procedur a kritérií
pro postavení uprchlíka, jedná se o poukaz zcela bezpředmětný, protože stěžovatelka požádala
o udělení azylu podle zákona o azylu a nikoliv o přiznání postavení uprchlíka podle zákona
č. 498/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poslední námitka stěžovatelky týkající se obsazení soudu je zcela nesrozumitelná,
protože byla-li žádost o udělení azylu zamítnuta, rozhoduje podle §32 odst. 5 zákona o azylu
v řízení o žalobě podle odstavce 2 písm. a) specializovaný samosoudce, přičemž podle
citovaného ustanovení se jedná o žalobu proti rozhodnutí o žádosti o udělení azylu,
jímž se tato zamítá jako zjevně nedůvodná. Stěžovatelka nijak nezdůvodnila, proč vyslovuje
otázku, zda neměl v jejím případě rozhodovat ve věci senát a jakým způsobem to podle jejího
názoru vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle
§110 odst. 1 poslední věta s. ř. s. zamítl.
O stěžovatelkou podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla vyřízena
v souladu s §56 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Stěžovatelce byla pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanovena zástupcem
advokátka a podle §35 odst. 7 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně
hotových výdajů stát. Podle §9 odst. odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, náleží advokátce odměna za dva úkony právní služby 2 x 1000 Kč
a podle §13 odst. 3 citované vyhlášky náhrada hotových výdajů v částce 2 x 75 Kč, celkem
tedy 2150 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu