ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.298.2004
sp. zn. 7 Azs 298/2004 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jiřího Vyvadila v právní věci stěžovatelky
V. R., zastoupené Mgr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 5, za
účasti Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, se sídlem v Praze 3,
Olšanská 2, v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
27. 8. 2004, č. j. 5 Ca 151/2004 – 14,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2004, č. j. 5 Ca 151/2004 – 14, byla
odmítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby
cizinecké a pohraniční policie (dále jen „Policie ČR“), kterým bylo zamítnuto její odvolání
a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Oblastní ředitelství cizinecké a pohraniční
policie Praha ze dne 26. 4. 2004, č. j. SCPP-139/PH-XIII-c-04, jímž byla zamítnuta žádost
stěžovatelky o prodloužení doby platnosti víza k pobytu nad 90 dnů podle §60 odst. 6
s odkazem na §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“). Městský soud v odůvodnění usnesení uvedl, že napadené rozhodnutí
je podle §171 písm. a) zákona o pobytu cizinců vyloučeno z přezkoumání soudem.
Pod pojem rozhodnutí o neudělení víza je třeba subsumovat jak rozhodnutí, jimiž se zamítne
žádost o udělení víza, tak i rozhodnutí, jímž se zamítne žádost o prodloužení víza. Základním
důvodem pro tento závěr je jasný postulát §51 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, podle kterého
na udělení víza není právní nárok. Není-li právní nárok na udělení víza, nemůže být právní
nárok ani na jeho prodloužení. Vyloučení soudního přezkumu se nedotýká žádného
základního práva a svobody, neboť vstup na území České republiky cizinci nepožívá ústavní
ochrany. Vyloučení soudního přezkumu pak rovněž není v rozporu s čl. 2 dodatkového
protokolu č. 4 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod upravující pohyb cizinců
stejně jako s čl. 12 a 13 Mezinárodní úmluvy o lidských právech a svobodách. Ze všech shora
uvedených důvodů městský soud žalobu podle §68 písm. e) s. ř. s. odmítl jako nepřípustnou.
Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a e) s. ř. s., v níž uvedla, že rozhodnutí, kterým
se zamítá žádost o prodloužení víza, nelze subsumovat pod pojem rozhodnutí o neudělení víza
ve smyslu §171 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Obecnou právní zásadou je, že každou
výjimku v právu je třeba vykládat restriktivně a nikoliv rozšiřujícím způsobem. Z čl. 2 odst. 2
Listiny základních práv a svobod a §68 písm. e) s. ř. s. vyplývá, že soud v rámci správního
soudnictví jako orgán veřejné moci může odepřít přezkum rozhodnutí správního orgánu
jen tehdy, jestliže tak výslovně stanoví s. ř. s. nebo zvláštní zákon. Ustanovení §171 písm. a)
zákona o pobytu cizinců z přezkoumání soudem výslovně vylučuje pouze „rozhodnutí
o neudělení víza“ a nikoliv „rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prodloužení víza“. Extenzivní
výklad §171 písm. a) zákona o pobytu cizinců je v rozporu se základními principy,
na kterých je postaveno nové české správní soudnictví a s. ř. s. Nesprávný je i odkaz na §51
odst. 2 zákona o pobytu cizinců, podle něhož na udělení víza není právní nárok. Nelze stavět
do stejného „nenárokového“ režimu cizince, který po bezúhonném pobytu na území ČR
již pobývá jako cizince, který o udělení víza teprve žádá. Dále namítala porušení základního
práva zaručeného v čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka v odvolání
proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně uvedla, že nemluví dokonale česky a sepsání
protokolu nebylo přesné a došlo k chybám. K tomuto prohlášení správní orgán II. stupně
nepřihlédl a bylo tedy na místě výslech opakovat za účasti tlumočníka. Městský soud
k tomuto tvrzení stěžovatelky nepřihlédl a omezil se pouze na konstatování, že vstup na území
České republiky nepožívá ústavní ochrany. Při zjišťování skutkové podstaty, z níž Policie ČR
v napadeném rozhodnutí vycházela, byl tedy porušen zákon takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost. Městský soud rovněž nezákonně nepřihlédl k námitkám stěžovatelky
uvedených v 1. a 2. žalobním bodu ohledně důkazních návrhů, které opomněl odvolací orgán
v rámci odvolacího řízení a ohledně porušení základních zásad správního řízení. Proto
se domáhala zrušení napadeného usnesení a přiznání kasační stížnosti odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené
v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Závěr městského soudu, že rozhodnutí Policie ČR, které stěžovatelka napadla žalobou,
je vyloučeno z přezkoumání soudem je v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu.
Podle ustanovení §171 písm. a) zákona o pobytu cizinců jsou z přezkoumání soudem
vyloučena rozhodnutí o neudělení víza a tato výluka platí i pro rozhodnutí o neprodloužení
doby platnosti víza. Jak již Nejvyšší správní soud zdůvodnil např. v rozhodnutí ze dne
16. 10. 2003, sp. zn. 2 As 29/2003 (publ. pod č. 224/2004 Sb. NSS), jednotlivá ustanovení
zákona o pobytu cizinců ani jednotlivé režimy rozhodování podle tohoto zákona nelze
vykládat izolovaně, nýbrž s ohledem na systematiku celého zákona. Řízení o prodloužení
doby platnosti víza navazuje na řízení o udělení víza. Účastníkem prvně jmenovaného řízení
totiž nemůže být nikdo jiný než osoba, které bylo vízum uděleno, a takové řízení je tedy
řízením souvisejícím s řízením o udělení víza. O blízkosti obou typů řízení svědčí
i to, že správní orgán vychází při posuzování žádosti o udělení víza a o jeho prodloužení
z obdobných dokumentů, zkoumá splnění obdobných podmínek a nevyhovuje žádostem
z obdobných zákonem stanovených důvodů. Jiné řešení by ostatně nebylo ani logické.
V řízení o prodloužení doby platnosti víza totiž žadatel získává stejný status jakého požíval
na základě rozhodnutí o udělení víza s tím rozdílem, že nemusí znovu žádat o zcela nové
vízum, nýbrž pouze o prodloužení platnosti víza stávajícího. Kompetenční výluka ustanovení
§171 písm. a) zákona o pobytu cizinců se tedy nevztahuje jen na rozhodnutí o neudělení víza
v úzkém slova smyslu, nýbrž i na rozhodnutí o neprodloužení doby platnosti víza, které
s ním těsně souvisí.
Ústavní konformitu tohoto výkladu potvrdil i Ústavní soud ve svých usneseních
ze 29. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 99/04 a ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV.ÚS 85/04.
S ohledem na skutečnost, že napadené správní rozhodnutí je vyloučeno z přezkoumání
soudem, nemohl se městský soud, pokud žalobu odmítl, zabývat věcnými námitkami
stěžovatelky uvedenými v této žalobě. Ze stejného důvodu se i Nejvyšší správní soud
nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, které se týkaly porušení zákona ve správním
řízení.
Nejvyšší správní soud z důvodů výše uvedených kasační stížnost podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
O stěžovatelkou podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla
vyřízena v souladu s §56 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a Policii ČR žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. února 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu