ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.301.2004
sp. zn. 7 Azs 301/2004 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele V. F.,
zastoupeného JUDr. Ivankou Posádkovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Hasskova 16, za
účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti
proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2004, č. j. 55 Az 738/2003 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného
usnesení, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí ministra vnitra České republiky
ze dne 30. 5. 2003, č. j. OAM-916-AŘ-2002, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Ministerstva
vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 15. 10. 2001,
č. j. OAM-4205/VL-11-OL3-2001, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu stěžovatele
na udělení azylu dle ust. §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“), jako zjevně nedůvodného, dále o neudělení azylu stěžovateli dle ust.
§13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu a současně bylo vysloveno, že se na stěžovatele
nevztahuje překážka vycestování dle ust. §91 zákona o azylu, a rozklad byl zamítnut.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, která byla odmítnuta napadeným
rozhodnutím krajského soudu, protože podání stěžovatele i přes poučení a výzvu soudu
nesplňovalo všechny podmínky pro to, aby se soud mohl věcí zabývat meritorně.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že „usnesení krajského soudu napadá
v celém rozsahu, a to z důvodů daných ust. §103 odst. 1 písm. b) a e) s. ř. s.“ Navrhl zrušení
napadeného rozhodnutí, přičemž současně požádal soud o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Správní orgán podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém popřel oprávněnost
této stížnosti, neboť se domnívá, že jak rozhodnutí správního orgánu, tak i krajského soudu
bylo vydáno v souladu s právními předpisy. Uvedl, že kasační stížnost stěžovatele je zcela
blanketní, neobsahuje důvody, ke kterým by se správní orgán mohl vyjádřit. Správní orgán
navrhl odmítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dle ust. §109 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), Nejvyšší správní soud je vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo
zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li
napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)], jakož i v případech,
kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
S ohledem na konstrukci stížních bodů, které spočívají v pouhém odkazu na zákonné
vymezení důvodů kasační stížnosti, a na dispoziční zásadu, která ovládá celé kasační řízení,
přezkoumal Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí pouze v intencích ust. §109 odst. 3
s. ř. s., neboť není jeho právem, ale ani povinností vyhledávat stížní body za stěžovatele,
v tomto případě tedy přiřadit konkrétní skutkové důvody pod důvody obsažené v ust. §103
odst. 1 s. ř. s. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že v napadeném
rozhodnutí neshledal žádné vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost jako nedůvodnou,
a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem dle §109 odst. 1
citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
Stěžovatel podal návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
dle ust. §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl, neboť má za to, že pro takové
rozhodnutí odpadl vydáním meritorního rozhodnutí důvod.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl,
proto mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2005
JUDr. Radan Malík
předseda senátu