ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.303.2004
sp. zn. 7 Azs 303/2004 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele V. I.,
zastoupeného JUDr. Jitkou Šmídovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Bezová 1658,
za účasti Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7,
Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 23. 2. 2004, č. j. 24 Az 1276/2003 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna JUDr. Jitky Šmídové, advokátky se sídlem v Praze 4, Bezová 1658,
se ur č uj e částkou 1075 Kč. Tato částka bude uhrazena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60ti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále
jen „správní orgán“), ze dne 15. 4. 2003, č. j. OAM-1138/VL-07-11-2003, byla zamítnuta
žádost stěžovatele o udělení azylu dle ust. §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů, jako zjevně nedůvodná, neboť v průběhu správního řízení bylo objasněno,
že důvodem žádosti o udělení azylu je ohrožení stěžovatele ze strany mafie a dále jeho snaha
o legalizaci pobytu na území České republiky.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, která byla zamítnuta napadeným
rozhodnutím krajského soudu, protože soud dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu
bylo vydáno v souladu s právními předpisy.
Ve včas podané kasační stížnosti a v jejím doplnění stěžovatel namítal stížní důvody
uvedené v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Poukázal na skutečnost, že základní
příčinou, která ho vedla k opuštění Ukrajiny, byl strach o vlastní život ze strany mafie, která
mu fyzicky vyhrožovala a požadovala po něm finanční prostředky. Dle jeho názoru je zřejmé,
že nesplňuje podmínky pro udělení azylu dle ust. §12 a §13 zákona o azylu, naopak jeho
případ spadá pod podmínky §14 zákona o azylu. Stěžovatel se domnívá, že i správní uvážení
správního orgánu se musí pohybovat v mezích morálního a etického cítění, se kterým musí
počítat i samotný zákon. Správní orgán i soud tak měly při svém posuzování a rozhodování
zohlednit tolik důkazních prostředků, kolik jich bylo zapotřebí. Správní orgán se tedy dopustil
nezákonného posouzení dané právní otázky, neboť dle názoru stěžovatele splňoval tento
podmínky pro udělení azylu dle ust. §14 zákona o azylu. Krajský soud v Ostravě neprovedl
nové důkazy, které by odstranily vady řízení před správním orgánem; dopustil se tak porušení
ust. §76 a §77 odst. 2 s. ř. s. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené
rozhodnutí a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení a současně požádal soud
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Správní orgán ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost s tím,
že trvá na svém závěru, že stěžovatel nebyl pronásledován ve smyslu zákona o azylu
a nesvědčí mu ani důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení azylu humanitárního. Navrhl
zamítnutí jak kasační stížnosti, tak i návrhu na přiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dle ust. §14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu.
Podle ust. §75 odst. 2 s. ř. s. soud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené
výroky rozhodnutí. Byl-li závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon
správního orgánu, přezkoumá soud k žalobní námitce také jeho zákonnost, není-li
jím sám vázán a neumožňuje-li tento zákon žalobci napadnout takový úkon samostatnou
žalobou ve správním soudnictví.
Zásadním stížním bodem stěžovatele je poukaz na skutečnost, že v jeho případě jsou
dány důvody pro to, aby mu správní orgán udělil ve správním řízení azyl dle ust. §14 zákona
o azylu. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí
správního orgánu, správní orgán ve svém rozhodnutí o otázce udělení humanitárního azylu
stěžovateli vůbec nerozhodoval. Z dikce zákona o azylu, platné v době rozhodování správního
orgánu, je totiž zřejmé, že jestliže v řízení o udělení azylu vyjde najevo některá ze skutečností
taxativně uvedených v §16 odst. 1 zákona o azylu, pak správní orgán bez dalšího, ale jen ve
lhůtě podle odstavce 2 téhož ustanovení, zamítne stěžovatelovu žádost, aniž by přitom
zkoumal, zda jsou na straně stěžovatele důvody pro udělení azylu dle ust. §12 zákona
o azylu. Je tedy zřejmé, že vydání rozhodnutí dle ust. §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu,
tedy z důvodu existence skutečnosti vylučující udělení azylu, samo o sobě vylučuje
rozhodování dle ust. §14 zákona o azylu. Správní orgán proto postupoval zcela v souladu
se zákonem, když žádost stěžovatele neposuzoval z hlediska možnosti naplnění důvodů
uvedených v ust. §14 zákona o azylu.
Jestliže stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že krajský soud neprovedl nové
důkazy, které by odstranily vady řízení před správní orgánem, Nejvyšší správní soud
konstatuje, že vzhledem k okolnosti, že stěžovatel se ve své žalobě omezil pouze na uvedení
obecných odkazů na ustanovení správního řádu a zákona o azylu, které byla dle jeho názoru
ve správním řízení porušena, aniž by specifikoval, v čem konkrétně spočívalo pochybení
správního orgánu, byl postup krajského soudu, který napadené rozhodnutí přezkoumal obecně
ve vztahu k obsahu správního spisu, zcela v souladu se zákonem. Nejvyšší správní soud
považuje za vhodné uvést, že na stěžovatele lze aplikovat obecnou právní zásadu „vigilantibus
iura scripta sunt (bdělým náležejí práva)“, neboť je to pouze on, kdo ve správním soudnictví
určuje rozsah, v jakém bude rozhodnutí správního orgánu přezkoumáváno. Jestliže však
stěžovatel zvolil formu obecných odkazů na ustanovení správního řádu a nikoliv cestu zcela
konkrétních námitek proti postupu správního orgánu, sám tímto způsobem vymezil i rozsah
možného přezkoumání správního rozhodnutí soudem. Tento svůj počin tak nemůže v žádném
případě zvrátit až v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s právními závěry učiněnými správním orgánem
i krajským soudem, na jehož odůvodnění napadeného rozsudku rovněž odkazuje. Ze všech
shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost jako nedůvodnou,
a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel podal návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek dle ust.
§107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl, neboť má za to, že rozhodnutím
ve věci odpadl pro vydání předmětného usnesení důvod.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl,
proto mu ho soud nepřiznal.
Stěžovateli byl pro toto řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud
proto určil odměnu advokátky částkou 1 x 1000 Kč za jeden úkon právní služby – písemné
podání soudu týkající se věci samé a 1 x 75 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s §9
odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, celkem 1075 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2005
JUDr. Radan Malík
předseda senátu