ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.305.2004
sp. zn. 7 Azs 305/2004 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele I. F.,
zastoupeného JUDr. Jaroslavem Skákalem, advokátem se sídlem v Semilech, Havlíčkova 498,
za účasti Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7,
Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 28. 4. 2004, č. j. 30 Az 46/2003 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna JUDr. Jaroslavu Skákalovi, advokátovi se sídlem v Semilech,
Havlíčkova 498, se nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále
jen „správní orgán“), ze dne 17. 4. 2003, č. j. OAM-12507/VL-12-P15-2001, nebyl stěžovateli
dle ust. §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“), udělen azyl a současně bylo vysloveno, že se na stěžovatele nevztahuje překážka
vycestování dle ust. §91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, který byla zamítnuta napadeným
rozhodnutím krajského soudu, protože soud dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu
vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci a bylo vydáno v souladu s právními předpisy.
Ve včas podané kasační stížnosti namítl stěžovatel důvody uvedené v ust. §103
odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel uvedl, že „ne na všechny námitky a argumenty, které
uvedl v žalobě, se mu dostalo odpovídající odpovědi v napadeném rozsudku“; rozhodnutí
proto z důvodu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nemůže obstát. Soud se předně z úřední
povinnosti nevypořádal se zřejmou vadou správního rozhodnutí, pokud jde o identitu
funkcionáře správního orgánu, který rozhodnutí vydal, neboť jím nebyl ministr, což zakládá
nicotnost správního aktu. Pokud soud dospěl k závěru, že nicotnost nelze dovodit,
nedostatečně tento fakt zdůvodnil. Soud vůbec neaplikoval čl. 10 Ústavy České republiky,
čl. 12 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a čl. 14
Všeobecné deklarace lidských práv, když vykládal ust. §14 zákona o azylu ve vztahu
k žádosti stěžovatele. Názor soudu, že mu nepřísluší přezkoumávat, zda byly humanitární
důvody dány či nikoliv, porušil ust. §2, §52 odst. 1 a §75 odst. 1, 2 s. ř. s., což dokladuje
„i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2003, č. j. 4 Azs /2003 - 55“. Stěžovatel
pro nedostatek důvodů napadeného rozhodnutí nemůže v této kasační stížnosti řádně
argumentovat na podporu udělení azylu z humanitárních důvodů. Soud ve svém rozhodnutí
dospěl i k nesprávnému výkladu ust. §91 zákona o azylu. Stěžovatel navrhl, aby soud
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Současně požádal o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Správní orgán ve svém vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti s tím, že jak
jeho rozhodnutí, tak i rozhodnutí soudu bylo vydáno v souladu s právními předpisy. Dále
uvedl, že jeho rozhodnutí je podepsáno osobou, která je oprávněna jednat za správní orgán,
tj. ředitelem odboru azylové a migrační politiky. Rozhodnutí dle ust. §14 zákona o azylu
přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. Správní orgán navrhl nepřiznání odkladného
účinku kasační stížnosti a její zamítnutí.
Ze soudního spisu, který soudu předložil krajský soud, vyplynuly následující podstatné
skutečnosti:
Stěžovatel podal dne 4. 6. 2003 u Krajského soudu v Hradci Králové žalobu, ve které
uvedl své jméno, příjmení, datum narození, číslo jednací rozhodnutí správního orgánu, kterým
mu nebyl udělen azyl, a dále okolnost, že napadá rozhodnutí správního orgánu v plném
rozsahu, neboť správní orgán porušil ust. §3 odst. 3 a 4 a §32 odst. 1 správního řádu, jakož
i §12 a §91 zákona o azylu. Z hlediska skutkových důvodů odkázal na správní spis. Navrhl
rozhodnutí správního orgánu zrušit a věc vrátit tomuto orgánu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle čl. 9 odst. 1 nařízení Ministerstva vnitra č. 64/2001, kterým se vydává
organizační řád Ministerstva vnitra, ve znění pozdějších předpisů, ministr, jako člen vlády,
odpovídá za výkon působnosti stanovené ministerstvu. Řídí ministerstvo a odpovídá za jeho
činnost. Ministr je na základě svého pověření řídit ministerstvo oprávněn svěřit určité
pravomoci vedoucím zaměstnancům.
Dle čl. 11 odst. 1 citovaného předpisu ředitel útvaru jedná a rozhoduje ve věcech
spadajících do předmětu činnosti jím řízeného útvaru, pokud si rozhodování nevyhradil
ministr, první náměstek ministra vnitra, náměstek ministra vnitra, vrchní ředitel nebo
generální ředitel. Odpovídá ministru, prvnímu náměstku ministra vnitra, náměstku ministra
vnitra, vrchnímu řediteli nebo generálnímu řediteli za správnost plnění pracovních úkolů,
tvorbu a rozpracování koncepcí, přípravu, tvorbu a předkládání podkladů, materiálů, námětů,
návrhů a stanovisek a dalších záležitostí zpracovávaných útvarem.
Podle čl. 25 odst. 1 stejné právní normy odbor azylové a migrační politiky je útvarem
ministerstva pro výkon působnosti vymezené ministerstvu uvedené v čl. 1 v oblasti azylu,
uprchlictví, vstupu a pobytu cizinců, koncepce integrace cizinců, státního integračního
programu a schengenské spolupráce.
Dle odst. 2 písm. a) citovaného ustanovení předmětem jeho činnosti je plnění úkolů
ministerstva v oblasti azylu a uprchlictví.
Podle ust. §75 odst. 2 s. ř. s. soud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené
výroky rozhodnutí. Byl-li závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon
správního orgánu, přezkoumá soud k žalobní námitce také jeho zákonnost, není-li
jím sám vázán a neumožňuje-li tento zákon žalobci napadnout takový úkon samostatnou
žalobou ve správním soudnictví.
Zásadní stížní námitkou stěžovatele je jeho poukaz na okolnost, že napadené
rozhodnutí správního orgánu neobsahuje podpis ministra vnitra, který je dle zákona o azylu
příslušným k rozhodování dle azylového zákona. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí
následující. V ust. §8 písm. a) zákona o azylu je stanoveno, že ministerstvo je příslušné
k řízení o udělení a odnětí azylu. Tato právní norma tedy založila věcnou působnost
Ministerstva vnitra k azylovému řízení, určila tedy, který orgán státní správy je kompetentní
i k vydání rozhodnutí o neudělení azylu. S ohledem na okolnost, že Ministerstvo vnitra
je vnitřně systematizovaným orgánem státní správy, vydal ministr vnitra nařízením č. 64/2001
organizační řád, kterým byla všeobecně stanovená působnost ministerstva rozčleněna
na různé organizační útvary a složky, když byla přesně specifikována oblast působení těchto
složek. Je tedy zřejmé, že ministr vnitra touto právní normou, tedy organizačním řádem,
zmocnil jiné osoby, aby vykonávaly úkoly jemu svěřené zvláštními zákony. Mezi takové
je nutno zařadit i řízení dle zákona o udělení azylu. S hledem na výše uvedené shledává
Nejvyšší správní soud námitku stěžovatele nedůvodnou, neboť je v kompetenci ministra
vnitra přenést provádění správních řízení v azylových věcech na odbor azylové a migrační
politiky a podepisování rozhodnutí v těchto věcech učiněných na vedoucího této složky, tedy
na ředitele odboru.
K námitce stěžovatele ohledně přezkumu části rozhodnutí správního orgánu týkající
se ust. §14 zákona o azylu Nejvyšší správní soud s ohledem na ust. §109 odst. 4 s. ř. s.
nepřihlédl, neboť z obsahu žaloby je zřejmé, že tato neobsahovala žalobní námitku, která
by napadala rozhodnutí správního orgánu v části výroku o humanitárním azylu. Stěžovatel
se ve své žalobě pouze omezil na vyjádření nesouhlasu s výrokem dle ust. §14 zákona
o azylu, avšak nikterak nekonkretizoval, v čem tento jeho nesouhlas spočíval. Proto všechny
skutečnosti, které uvádí až v kasační stížnosti (tedy aplikace čl. 10 Ústavy,
čl. 12 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a čl. 14
Všeobecné deklarace lidských práv), byly uplatněny poté, co bylo vydáno napadené
rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud považuje v této souvislosti za vhodné ocitovat z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 1 Azs 28/2004 - 41, „jestliže žalobce
namítal vady správního řízení toliko v obecné rovině, tj. omezil se jen na citaci příslušných
ustanovení správního řádu, aniž by uvedl, v čem konkrétně měly tyto vady spočívat, krajský
soud postupoval v souladu se zákonem, jestliže procesní postup žalovaného v řízení
přezkoumal obecně ve vztahu k obsahu správního spisu a neshledal v postupu žalovaného
pochybení.“ Z obsahu soudního spisu vyplývá, že krajský soud postupoval přesně ve smyslu
citovaného judikátu, proto jeho rozhodnutí nemůže Nejvyšší správní soud nic vytknout.
Jak je zřejmé z obecné právní zásady „vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva)“,
je stěžovatel tím, kdo ve správním soudnictví určuje rozsah, v jakém bude rozhodnutí
správního orgánu přezkoumáváno. Jestliže však tento zvolil formu obecných odkazů
na ustanovení správního řádu, a nikoliv cestu zcela konkrétních námitek proti postupu
správního orgánu, sám tímto způsobem vymezil i rozsah možného přezkoumání správního
rozhodnutí soudem. Tento svůj počin tak nemůže v žádném případě zvrátit až v kasační
stížnosti.
Z výše uvedeného vyplývá i nedůvodnost stěžovatelovy námitky poukazující
na nesprávný výklad ust. §91 zákona o azylu, když stěžovatel v kasační stížnosti žádným
způsobem neuvedl, v čem by měl tento nesprávný výklad spočívat.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s právními závěry
učiněnými jak správním orgánem, tak i krajským soudem, na jehož odůvodnění napadeného
rozsudku rovněž odkazuje. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal
kasační stížnost jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel podal návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek dle ust.
§107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl, neboť má za to, že rozhodnutím
ve věci odpadl pro vydání předmětného usnesení důvod.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl,
proto mu ho soud nepřiznal.
Stěžovateli byl pro toto řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.).
Ustanovený advokát však v dané věci po svém ustanovení neučinil žádný úkon právní služby
dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, proto Nejvyšší správní soud
rozhodl tak, že se mu žádná odměna nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2005
JUDr. Radan Malík
předseda senátu