ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.307.2004
sp. zn. 7 Azs 307/2004 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatele V. N.
T., zastoupeného Mgr. Ivou Dvořákovou, advokátkou se sídlem v Teplicích, U Císařských
lázní 7, za účasti Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze
7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
15. 7. 2004, č. j. 48 Az 149/2004 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen
„správní orgán“), ze dne 24. 5. 2004, č. j. OAM-1734/VL-08-SE01-2003, nebyl stěžovateli dle
ust. §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“), udělen azyl, a současně bylo vysloveno, že se na stěžovatele nevztahuje překážka
vycestování dle ust. §91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, o které rozhodl krajský soud
napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl, neboť správní orgán si opatřil dostatek podkladů
pro své rozhodnutí, řádně zjistil skutečný stav věci a rozhodnutí dostatečně odůvodnil.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel namítl, že krajský soud řádně nezhodnotil
jeho tvrzení ohledně porušení ust. §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 správního řádu. Obává se,
že po návratu do Vietnamu bude ohrožen na životě, a to zejména z důvodu katastrofálních
životních podmínek ve Vietnamu. Zprávy, ze kterých vycházel správní orgán při svém
rozhodování, nejsou objektivní, neboť jsou silně ovlivněny politickým cílem sledovaným
USA v asijské oblasti. Stěžovatel žádá, aby byla znovu řádně zjištěna situace ve Vietnamu.
Je přesvědčen, že v případě získání skutečně objektivních informací by soud nutně dospěl
k závěru, že zde pro stěžovatele existují překážky vycestování. Navrhl zrušení napadeného
rozhodnutí a vrácení věci zpět k dalšímu řízení. Současně požádal soud o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
Správní orgán ve svém vyjádření popírá oprávněnost kasační stížnosti, neboť
se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozhodnutí krajského soudu bylo vydáno v souladu
se zákonem. V dalším odkázal na správní spis. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání
odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dle ust. §109 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), Nejvyšší správní soud je vázán rozsahem kasační
stížnosti; to neplatí, je-li na napadeném výroku závislý výrok, který napaden nebyl, nebo je-li
rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Dle ust. §109 odst. 4 s. ř. s. ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo
vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží.
S ohledem na konstrukci stížních bodů, které spočívají v pouhém odkazu na zákonná
ustanovení správního řádu bez toho, aniž by byly nějakým způsobem konkretizovány, tj. aniž
by stěžovatel uvedl v čem konkrétně spatřuje pochybení krajského soudu,a na dispoziční
zásadu, která ovládá celé kasační řízení, přezkoumal Nejvyšší správní soud napadené
rozhodnutí pouze v intencích ust. §109 odst. 3 s. ř. s., neboť není jeho právem, ale ani
povinností vyhledávat za stěžovatele stížní body, v tomto případě tedy přiřadit určité skutkové
důvody pod důvody obsažené v ust. §103 odst. 1 s. ř. s. či pod jiná zákonná ustanovení.
Nejvyšší správní soud vychází z premisy „nechť si každý střeží svá práva“, proto stěžovatel
nemůže v kasační stížnosti úspěšně namítat, že správní orgán či soud v předcházejícím řízení
nezjistily důsledně skutečný stav věci, pokud sám neuvedl skutečnosti či důkazy, které
pro takové tvrzení svědčí.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že v napadeném rozhodnutí
neshledal žádné vady uvedené v §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
K námitce stěžovatele napadající věrohodnost zpráv, ze kterých vycházel správní
orgán, Nejvyšší správní soud uvádí, že se jí s ohledem na ust. §109 odst. 4 s. ř. s. pro její
novost nezabýval.
Ze všech shora uvedených důvodů shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem
dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
Stěžovatel podal návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek dle
ust. §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl, neboť má za to, že rozhodnutím
ve věci odpadl pro vydání předmětného usnesení důvod.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl, proto mu
ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2005
JUDr. Radan Malík
předseda senátu