ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.309.2004
sp. zn. 7 Azs 309/2004 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatelky W.
Z., zastoupené Mgr. Lilianou Vochalovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, I. P. Pavlova 3, za
účasti Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, Nad
Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8.
2004, č. j. 55 Az 730/2003 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen
„správní orgán“), ze dne 6. 6. 2003, č. j. OAM-4551/VL-10-ZA04-2002, nebyl stěžovatelce
dle ust. §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“), udělen azyl a současně bylo vysloveno, že se na stěžovatelku nevztahuje překážka
vycestování dle ust. §91 zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, o které rozhodl krajský soud
napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl, neboť správní orgán si opatřil dostatek podkladů
pro své rozhodnutí, řádně zjistil skutečný stav věci a rozhodnutí dostatečně odůvodnil.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatelka uvedla, že krajský soud se nezabýval
tím, zda správní orgán postupoval v řízení v souladu s platnými právními předpisy a vycházel
tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Správní orgán řádně nezkoumal, zda jsou dány
podmínky dle ust. §14 zákona o azylu, tedy podmínky zvláštního zřetele hodné pro to,
aby byl stěžovatelce udělen azyl. Krajský soud se nezabýval tím a v odůvodnění rozsudku
neuvedl, zda správní uvážení nepřekročilo meze zákona a zda jej správní orgán nevyložil
příliš úzce. Je nutné zvážit, zda nemohou existovat situace, kdy za určitých okolností mohou
být i ekonomické důvody u žadatele podřazeny pod ust. §14 zákona o azylu jako důvody
humanitární. Vzhledem k tomu, že správní orgán vycházel pouze z obecných podkladů,
krajský soud měl přezkoumat, zda tyto byly dostačující pro spolehlivé zjištění stavu věci,
neboť existuje mnoho jiných zpráv než pouze oficiální vyjádření. Stěžovatelka dále uvedla,
že došlo k porušení i ust. §3 odst. 3, 4 a §46 správního řádu. Domnívá se, že její zvláštní
osobní poměry spolu se situací v zemi jejího původu zakládají humanitární důvody, po které
by jí měl být udělen azyl a měla být přezkoumána zákonnost správního uvážení. Stěžovatelka
navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci zpět k dalšímu řízení. Současně
požádala soud o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Správní orgán ve svém vyjádření popírá oprávněnost kasační stížnosti, neboť
se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozhodnutí krajského soudu bylo vydáno v souladu
se zákonem. Dále uvedl, že důvody odchodu stěžovatelky byly ekonomické, neměla jiné
problémy ani jiné důvody pro odchod z Číny. Stěžovatelka měla v průběhu správního řízení
možnost se seznámit se všemi podklady, tj. s obsahem zpráv, a případně navrhnout jejich
doplnění, což neučinila, s obsahem zpráv se seznámit nechtěla. Správní orgán navrhl
zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku.
Ze soudního spisu, který soudu předložil krajský soud, vyplynuly následující podstatné
skutečnosti:
Stěžovatelka podala dne 7. 7. 2003 žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, ve které
uvedla své jméno, příjmení, datum narození, číslo jednací rozhodnutí správního orgánu,
kterým jí nebyl udělen azyl, a dále okolnost, že napadá rozhodnutí správního orgánu v plném
rozsahu, neboť správní orgán porušil ust. §3 odst. 3, 4, §32 odst. 1, §33 odst. 2, §46 a §47
odst. 3 správního řádu a §12 zákona o azylu. Dále uvedla, že pokud se jedná o skutkové
důvody, odkazuje na správní spis. Svoji žalobu uzavřela konstatováním, že „na základě výše
uvedených skutečností považuji napadené rozhodnutí za nezákonné a žalovaný tím, že mojí
osobě azyl dle ustanovení §§12 a 14 neudělil, ..., vydal výše citované vadné rozhodnutí.“
Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí (ve vztahu ke stížní námitce) uvedl,
že „soudu nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody či nikoliv, to je věcí
diskrečního oprávnění správního orgánu. Protože správní orgán správně zjistil a posoudil jak
osobní situaci žalobkyně, tak i stav v její zemi, a sám z těchto skutečností nevyvodil důvody
pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí v jeho pravomoci, zejména
když žalobkyně ve správním řízení ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení
humanitárního azylu neuváděla a ze žádných jiných skutečností je ani nebylo možné dovodit“.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. §75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), soud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené
výroky rozhodnutí. Byl-li závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon
správního orgánu, přezkoumá soud k žalobní námitce také jeho zákonnost, není-li jím sám
vázán a neumožňuje-li tento zákon žalobci napadnout takový úkon samostatnou žalobou
ve správním soudnictví.
Dle ust. §109 odst. 4 s. ř. s. ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo
vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží.
Stěžovatelka ve své kasační stížnosti vyjádřila nesouhlas se způsobem, jakým krajský
soud přezkoumal rozhodnutí správního orgánu ve výroku, kterým nebyl stěžovatelce udělen
azyl dle ust. §14 zákona o azylu. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí následující. Krajský
soud se se žalobními námitkami stěžovatelky vypořádal zcela v souladu se stávající
judikaturou, neboť námitky stěžovatelky spočívaly v pouhých obecných odkazech
na ustanovení správního řádu, která byla dle jejího názoru ve správním řízení porušena, aniž
by stěžovatelka uvedla, v čem konkrétně spočívalo pochybení správního orgánu. Jak vyplývá
z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 1 Azs 28/2004 - 41, „Jestliže
žalobce namítal vady správního řízení toliko v obecné rovině, tj. omezil se jen na citaci
příslušných ustanovení správního řádu, aniž by uvedl, v čem konkrétně měly tyto vady
spočívat, krajský soud postupoval v souladu se zákonem, jestliže procesní postup žalovaného
v řízení přezkoumal obecně ve vztahu k obsahu správního spisu a neshledal v postupu
žalovaného pochybení.“ Jak je zřejmé ze soudního spisu, krajský soud postupoval přesně
ve smyslu citovaného judikátu. Ačkoliv stěžovatelka v žalobě vůbec neuváděla námitky
týkající se neudělení jí azylu z humanitárních důvodů, jak vyplývá z výše uvedeného obsahu
žaloby, krajský soud přesto přezkoumal i výrok správního orgánu o neudělení azylu
dle ust. §14 zákona o azylu, přičemž konstatoval, že správní orgán situaci stěžovatelky
správně zjistil a posoudil. Krajský soud též správně dovodil, že udělení azylu dle ust. §14
zákona o azylu je věcí správního uvážení správního orgánu. Nejvyšší správní soud k tomu
dodává, že jestliže krajský soud takto obecně přezkoumal rozhodnutí správního orgánu včetně
výroku dle ust. §14 zákona o azylu za situace, kdy ze žaloby stěžovatelky nebyla patrná
žádná konkrétní skutečnost, pro kterou by mělo být rozhodnutí správního orgánu nezákonné,
jednalo se o postup, který byl zcela v souladu se zákonem. V této souvislosti považuje
Nejvyšší správní soud za vhodné uvést, že na stěžovatelku lze aplikovat obecnou právní
zásadu „vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva)“, neboť je to pouze ona,
kdo ve správním soudnictví určuje rozsah, v jakém bude rozhodnutí správního orgánu
přezkoumáváno. Jestliže však stěžovatelka zvolila formu obecných odkazů na ustanovení
správního řádu a nikoliv cestu zcela konkrétních námitek proti postupu správního orgánu,
sama tímto způsobem vymezila i rozsah možného přezkoumání správního rozhodnutí soudem.
Tento svůj počin tak nemůže v žádném případě zvrátit kasační stížností.
Námitkou stěžovatelky požadující, aby krajský soud přezkoumal, zda správní orgán
vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci s ohledem na okolnost, že existují i jiné zprávy
o situaci v Číně, se Nejvyšší správní soud s ohledem na ust. §109 odst. 4 s. ř. s. nezabýval.
Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s právními závěry učiněnými správním
orgánem i krajským soudem, na jehož odůvodnění napadeného rozsudku rovněž odkazuje.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka podala návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
dle ust.§107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl, neboť má za to,
že rozhodnutím ve věci odpadl pro vydání předmětného usnesení důvod.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch neměla, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl,
proto mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2005
JUDr. Radan Malík
předseda senátu