ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.317.2004
sp. zn. 7 Azs 317/2004 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jiřího Vyvadila v právní věci stěžovatelky
N. Z., zast. JUDr. Vlastou Houdkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Máchova 2, za účasti
Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2004, č. j. 6 Az 97/2003 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokátky JUDr. Vlasty Houdkové, se sídlem v Praze 2, Máchova 2,
se u r č u je částkou 1075 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2004, č. j. 6 Az 97/2003 – 36, byla
zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 22. 1. 2003,
č. j. OAM-2962/AŘ-2002, kterým byl zamítnut rozklad stěžovatelky a bylo potvrzeno
rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 18. 4. 2001,
č. j. OAM-3004/VL-11-05-2001, jímž bylo rozhodnuto o neudělení azylu stěžovatelce podle
§12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně
bylo rozhodnuto, že se na stěžovatelku nevztahuje překážka vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu. Městský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že vzhledem k důvodům,
které stěžovatelka uvedla v návrhu na zahájení řízení o udělení azylu, je třeba konstatovat,
že v jejím případě byla žádost o udělení azylu posouzena v souladu se zákonem o azylu. Její
těžká ekonomická situace, problémy s obstaráváním finančních prostředků pro potřeby rodiny
nebyly způsobeny jejím pronásledováním z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. V obdobné situaci
se nachází řada obyvatel Ukrajiny a je zapříčiněna celkovým stavem v její vlasti. Správní
orgány obou stupňů vycházely ze spolehlivě zjištěného stavu věci, rozhodnutí řádně
odůvodnily a věc posoudily v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o azylu.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., který spočívá v nesprávném posouzení právní
otázky, zda stěžovatelka splňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 a §14 zákona o azylu
a dále z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť při zjišťování skutkové
podstaty, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že by to mohlo ovlivnit
zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. Důvodem pro podání žádosti o azyl je,
že stěžovatelka byla v zemi původu ohrožována mafiánskými skupinami, které spolupracují
s policejními orgány. Nebyla schopna se bránit, neboť patří k sociální vrstvě,
která na Ukrajině nemá žádná práva. Její život byl ohrožen, a proto se snažila najít ochranu
v demokratickém státě, za který Českou republiku považuje. Správní orgány obou stupňů
se nedostatečně zabývaly důvody její žádosti a především obsahovou stránkou jejích tvrzení,
a tím byla porušena ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Ministerstvo
se dopustilo porušení zásady objektivní pravdy, nezjistilo přesně a úplně skutečný stav věci
a neprovedlo všechna šetření nutná k objasnění všech okolností rozhodných pro náležité
a řádné posouzení věci. Důkazy, které si ministerstvo opatřilo pro rozhodnutí, nebyly úplné
a došlo tak k porušení §32 odst. 1 a §34 odst. 1 správního řádu. Ministerstvo tedy nemohlo
správně usuzovat na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí potřebovalo
zodpovědět. Ministerstvo také porušilo §47 odst. 3 správního řádu, neboť odůvodnění
rozhodnutí nebylo dostatečné. Došlo rovněž k porušení §12, §14 a §91 zákona o azylu,
neboť stěžovatelka splňuje podmínky pro udělení azylu a vztahuje se na ni překážka
vycestování. Městský soud se nedostatečně zabýval argumentací, kterou použila v žalobě.
Rozhodnutí, které městský soud vydal, nedostatečně odůvodňuje fakta, které stěžovatelka
uvedla v průběhu azylové procedury a v podané žalobě. Ministerstvo porušilo dále §3 odst. 3
správního řádu a městský soud se s tím vypořádal v rozporu se zákonem. Ministerstvo
má povinnost zabývat se věcí svědomitě a odpovědně, což neučinilo, když se dostatečně
nezabývalo otázkou značně zkorumpovaných politických a vládních skupin na Ukrajině.
Ministerstvo porušilo rovněž článek 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků.
Proto se stěžovatelka domáhala zrušení napadeného rozsudku a aby kasační stížnosti
byl přiznán odkladný účinek.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti popřelo její oprávněnost,
neboť jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek městského soudu byly vydány v souladu
s právními předpisy a odkázalo na obsah správního spisu, zejména na vlastní podání
a výpovědi stěžovatelky učiněné ve správním řízení, a na vydané rozhodnutí. S ohledem
na zastupování nezletilého žadatele o azyl A. Z., nar. 23. 4. 2002 v soudním řízení
správním u Krajského soudu v Praze, jehož je stěžovatelka matkou, podpořilo ministerstvo
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Z výše uvedených důvodů navrhlo zamítnutí
kasační stížnosti pro nedůvodnost a přiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené
v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod
a nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že podmínky pro udělení azylu splňuje cizinec,
je-li ve vztahu k jeho osobě zjištěno, že je pronásledován, respektive má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů uplatňování určitých politických práv a svobod či politických
názorů, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu příslušnosti k určité skupině
obyvatel (rasové, náboženské, národnostní, sociální). Za pronásledování se pro účely zákona
o azylu považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak
nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě,
jehož je cizinec státním občanem nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím
způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Pronásledováním však není ani případný
masový výskyt negativních jevů v určité zemi nebo její části za předpokladu, že nejde
o součást státní politiky. Jestliže orgány státní moci negativní jevy cíleně potírají a čelí jim,
nelze mluvit o pronásledování ani tam, kde možnosti státních orgánů nejsou dostatečné
a taková opatření nemají trvalý či stoprocentní efekt.
Stěžovatelka v žádosti o udělení azylu ze dne 4. 4. 2001 uvedla, že vlast opustila
z ekonomických důvodů, neboť po smrti otce musela finančně zabezpečit nemocnou matku
a sestru. V průběhu pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu dále
uvedla, že důvodem jejího odchodu z vlasti byl dlouhodobý nedostatek finančních prostředků.
Naposledy pracovala v roce 1993 jako vychovatelka v mateřské škole v rámci studia.
Po ukončení studia v roce 1994 se na Ukrajině nikde neucházela o zaměstnání, neboť volná
pracovní místa nebyla k dispozici, anebo nebylo jisté, zda za případnou práci bude vyplácena
mzda. Jelikož se její rodina zadlužila i kvůli nákladům na léčení otce, který však v roce 1994
zemřel, začala od roku 1995 dojíždět za prací do Ruska a následně od roku 1998 i do České
republiky. V České republice žije nepřetržitě od dubna 1999 a pobývá u své příbuzné.
Zákonný pobyt na území České republiky měla pouze první měsíc po svém příjezdu.
Proto se rozhodla pro podání návrhu na zahájení řízení o udělení azylu, aby tímto krokem
zlegalizovala své další setrvání v České republice. V závěru pohovoru uvedla, že neměla
žádné problémy v zemi původu se státními orgány, policií, soudy či jinými státními
institucemi. Doplnila, že se na Ukrajině ničeho neobává. Jiné důvody svého odchodu z vlasti
neuvedla.
Protože stěžovatelka v průběhu správního řízení uváděla výlučně ekonomické
problémy na Ukrajině, které ji vedly k tomu, že odjela do České republiky, tyto nemohly
být bez dalšího hodnoceny jako pronásledování z důvodů uvedených v ustanovení §12
zákona o azylu, což také v souladu s citovaným zákonem dovodilo jak ministerstvo,
tak i městský soud. V této souvislosti nelze rovněž přehlédnout, že stěžovatelka poprvé přijela
do České republiky za prací v roce 1998 a i když od března 1999 se na území České republiky
zdržuje nepřetržitě, teprve v dubnu 2001 požádala o azyl. Subjektivní právo na azyl je právem
na nezbytnou ochranu v případě pronásledování nebo odůvodněného strachu
před pronásledováním, ale nikoliv právem vybrat si zemi, kde si cizinec chce legalizovat,
aby v ní mohl žít a pracovat.
Smysl institutu humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu spočívá v tom,
aby správní orgán měl možnost udělit azyl i v situacích, kdy není naplněn žádný z taxativně
uvedených důvodů v §12 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl
neudělit. Správní orgán může podle citovaného ustanovení rozhodnout za použití správního
uvážení o udělení azylu z humanitárních důvodů nejen v případech, jež byly předvídatelné
v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu,
např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí
postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory,
ale i v případech, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Na udělení azylu z humanitárních
důvodů není právní nárok. Ministerstvo v daném případě posoudilo možnost udělení azylu
z humanitárních důvodů a výsledek posouzení, byť velmi stručně, vyjádřilo v odůvodnění
svého rozhodnutí. Podle názoru Nejvyššího správního soudu ministerstvo nepřekročilo meze
správního uvážení, neshledalo-li ve zjištěných skutečnostech, tj. že stěžovatelka měla ve vlasti
ekonomické potíže, důvod hodný zvláštního zřetele pro udělení azylu z humanitárních
důvodů.
Podle §109 odst. 4 s. ř. s. ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté,
kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží.
Protože stěžovatelka v žalobě, a ani ve správním řízení, netvrdila, že byla v zemi
původu ohrožována na životě mafiánskými skupinami, které spolupracují s policejními
orgány, Nejvyšší správní soud k těmto tvrzením ve smyslu citovaného ustanovení nepřihlédl.
Stěžovatelka sice v kasační stížnosti namítala, že ministerstvo při svém rozhodování nevyšlo
ze spolehlivě zjištěného stavu věci, nezjistilo přesně a úplně jeho skutečný stav, neopatřilo
si potřebné podklady pro rozhodnutí, neprovedlo šetření nezbytná k objasnění okolností
rozhodných pro řádné a náležité posouzení věci a neodůvodnilo dostatečně své rozhodnutí,
čímž porušilo §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 správního řádu, ale toto
obecné tvrzení nijak nekonkretizovala. Stěžovatelka tak pouze v obecné rovině namítala
nezákonnost správního rozhodnutí, aniž by ke svým tvrzením o porušení citovaných
ustanovení uvedla konkrétní argumentaci.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud je vázán jak rozsahem kasační stížnosti,
tak jejími důvody, přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu vymezeném v kasační stížnosti
a dospěl k závěru, že ministerstvo vycházelo při svém rozhodování z údajů uváděných
stěžovatelkou, zpráv o politické a ekonomické situaci a stavu dodržování lidských práv
na Ukrajině. S podklady pro rozhodnutí měla stěžovatelka možnost se seznámit a vyjádřit
se k nim. Této možnosti využila, s obsahem protokolu o pohovoru vyjádřila souhlas
a nežádala doplnění ani změny. Proto Nejvyšší správní soud v řízení neshledal vadu
ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Stěžovatelka dále namítala, že se městský soud nedostatečně zabýval argumentací,
kterou použila v žalobě. V rozsahu tohoto důvodu, který by bylo možno podřadit pod §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., však pro jeho nekonkrétnost a neurčitost, když stěžovatelka namítala
nezákonnost jen obecně a neuvedla, v čem tato spočívá, nemohl Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek přezkoumat.
Pokud stěžovatelka upozornila na čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků,
pouvažuje Nejvyšší správní soud toto upozornění za zcela bezpředmětné, protože stěžovatelka
požádala o udělení azylu podle zákona o azylu a nikoliv o přiznání postavení uprchlíka podle
zákona č. 498/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší správní soud z důvodů výše uvedených podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
kasační stížnost zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
O stěžovatelkou podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla
vyřízena v souladu s ust. §56 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Stěžovatelce byla pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanovena zástupcem
advokátka a podle §35 odst. 7 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokátky včetně
hotových výdajů stát. Podle §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, náleží advokátce odměna za jeden úkon právní služby 1000 Kč a podle §13 odst. 3
citované vyhlášky náhrada hotových výdajů v částce 75 Kč, celkem tedy 1075 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. března 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu