ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.325.2004
sp. zn. 7 Azs 325/2004 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jiřího Vyvadila v právní věci stěžovatele
X. K. X., zastoupený Mgr. Lilianou Vochalovou, advokátkou se sídlem v Praze 2,
nám. I. P. Pavlova 3, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3,
v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004,
č. j. 11 Az 16/2004 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004, č. j. 11 Az 16/2004 – 25,
byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
(dále jen „ministerstvo“) ze dne 12. 1. 2004, č. j. OAM-3088/VL-10-HA08-2003, jímž bylo
rozhodnuto o neudělení azylu stěžovateli podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně bylo rozhodnuto,
že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Městský
soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že z obsahu spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel
požádal o udělení azylu, neboť měl v zemi původu problémy s vyděračem, který po něm
vyžadoval peníze. Uvedené problémy však za důvod pro udělení azylu považovat nelze.
Stěžovatel ani netvrdil, že by uvedené jednání bylo vykonáváno orgány státu či že by tyto
orgány takové jednání podporovaly či tolerovaly. Pokud stěžovatel poukazoval v žalobě
na svoji neřešitelnou ekonomickou situaci, konstatoval městský soud, že v azylovém řízení
tyto skutečnosti jako důvod žádosti o azyl neuváděl, naopak hodnotil ekonomické zázemí
rodiny, ve které vyrůstal, jako nikoli špatné. Stěžovatel rovněž konkrétně neuváděl,
které skutečnosti mu, na rozdíl od jiných osob, znemožňují v zemi původu nalézt zaměstnání
a obživu. Skutečnosti, které stěžovatel uváděl ve správním řízení a v podané žalobě nelze
považovat ani za výjimečné a mimořádné skutečnosti, které by odůvodňovaly udělení
humanitárního azylu. Stěžovatel v azylovém řízení rovněž neuváděl žádný z důvodů,
pro které lze případně vyslovit překážku vycestování. Obecné konstatování, že v zemi původu
panují poměry znemožňující návrat, pak za překážku vycestování považovat nelze. Pokud
v podané žalobě poukazoval na neúplně zjištěný stav věci, činil tak pouze v obecné poloze
a neuváděl žádné konkrétní důkazy, které podle jeho názoru měly být provedeny. Podle
názoru městského soudu byl před vydáním napadeného rozhodnutí skutečný stav věci zjištěn
dostatečně, když v napadeném rozhodnutí ministerstvo uvedlo, které skutečnosti odůvodňují
vydání napadeného rozhodnutí a tyto byly z obsahu správního spisu spolehlivě zjištěny.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., neboť městský soud se nezabýval tím,
zda ministerstvo postupovalo v řízení v souladu s platnými právními předpisy a vycházelo
tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Ministerstvo řádně nezkoumalo, zda jsou dány
podmínky podle §14 zákona o azylu. Městský soud se nezabýval tím a v odůvodnění
rozsudku neuvedl, zda správní uvážení nepřekročilo meze zákona a zda jej ministerstvo
nevyložilo příliš úzce. Smyslem zákona o azylu je posoudit individuálně každou situaci
žadatele. Uvede-li žadatel pouze sociální důvody ve své žádosti o azyl, není na tyto brán
zřetel. Ovšem je nutné zvážit, zda nemohou existovat situace, kdy za určitých okolností
mohou být sociální důvody u žadatele podřazeny pod §14 zákona o azylu. Právě proto,
že zde není výčet humanitárních důvodů, ale jejich konkretizace je ponechána na uvážení
správního orgánu, je nutné soudně přezkoumat meze tohoto uvážení. Stěžovatel má za to,
že došlo také k porušení §3 odst. 3 a 4 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, (dále jen „správní řád“). Rovněž nebylo řádně zdůvodněno, proč důvody,
které stěžovatel uvedl ve své žádosti, nejsou důvody hodné zvláštního zřetele a nemohou
být považovány za humanitární. Stěžovatel ve své výpovědi naprosto konkrétně vyjádřil
obavu z možných následků svého návratu do vlasti, kdy by se ocitl v naprosto neřešitelné
situaci. Jeho zvláštní osobní poměry spolu se situací v zemi jeho původu tak zakládají
humanitární důvody, pro které by měl být azyl stěžovateli udělen a měla být přezkoumána
zákonnost správního uvážení. Proto se domáhal zrušení napadeného rozsudku a přiznání
kasační stížnosti odkladného účinku.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti popřelo její oprávněnost,
neboť jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek městského soudu byly vydány v souladu
s právními předpisy a odkázalo na obsah správního spisu, zejména na vlastní podání
a výpovědi stěžovatele učiněná ve správním řízení, a na vydané rozhodnutí. K obsahu kasační
stížnosti konstatovalo, že poměry stěžovatele v zemi jeho původu, tedy potíže se soukromými
osobami, nejsou důvodem pro udělení azylu, a to ani azylu humanitárního, jehož udělení
závisí pouze na volném uvážení správního orgánu. Za důvody zvláštního zřetele hodné
ministerstvo například považuje vysoký věk žadatele, který mu znemožňuje návrat do země
původu, či závažnou nemoc, pro kterou není žadatel schopen návratu do země původu. Žádné
důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu u stěžovatele shledány
nebyly a on sám pak v průběhu správního řízení žádné takové důvody neuvedl.
Proto ministerstvo navrhlo zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku
pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené
v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle §14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu.
Na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu nemá žadatel
subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení. Smyslem
humanitárního azylu podle §14 zákona je, aby správní orgán měl možnost udělit azyl
i v situacích, kdy není naplněn žádný z taxativně uvedených důvodů v §12 zákona o azylu,
ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neudělit. Správní orgán tak může podle §14
zákona o azylu rozhodnout za použití správního uvážení o udělení azylu z humanitárních
důvodů nejen v případech, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako
obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených
či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu,
ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i v případech, jež předvídané
či předvídatelné nebyly.
Jak vyplynulo ze správního spisu, ministerstvo v řízení zkoumalo, zda v případě
stěžovatele jsou dány důvody pro udělení humanitárního azylu, a po posouzení jak jeho
osobní situace, tak i stavu v jeho zemi, dospělo k závěru, že tomu tak není. Protože o udělení
humanitárního azylu rozhoduje správní orgán na základě volné úvahy, nepřísluší soudu
přezkoumávat, zda jsou dány pro jeho udělení důvody či nikoli, neboť to je věcí diskrečního
oprávnění správního orgánu. Soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává pouze
z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů. Protože skutečnost, že stěžovatel
měl ve vlasti problémy se soukromými osobami nezakládá důvod pro udělení humanitárního
azylu, a žádné jiné důvody, které by byly hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního
azylu, stěžovatel neuvedl, a ani je nebylo možno v průběhu správního řízení z žádných jiných
skutečností dovodit, postupoval městský soud zcela správně, když ve svém přezkumu
do správního uvážení ministerstva o otázce, zda byly v případě stěžovatele dány důvody
hodné zvláštního zřetele, nezasahoval a omezil se pouze na stručné vyhodnocení,
zda skutečnosti uvedené stěžovatelem ve správním řízení a v podané žalobě lze považovat
za takové, které by odůvodňovaly udělení humanitárního azylu.
Proto je námitka týkající se neudělení humanitárního azylu nedůvodná,
a to i s poukazem na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek
ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003, ze dne 22. 1. 2004, sp.zn. 5 Azs 47/2003
a ze dne 11. 3. 2004, sp.zn. 2 Azs 8/2004.
Stěžovatel dále v kasační stížnosti namítal, že ministerstvo při svém rozhodování
nevyšlo ze spolehlivě zjištěného stavu věci, čímž porušilo §3 odst. 3, 4 a §46 správního řádu.
Toto obecné tvrzení však nijak nekonkretizoval, pouze v obecné rovině namítal nezákonnost
správního rozhodnutí, aniž by ke svým tvrzením o porušení citovaných ustanovení uvedl
konkrétní argumentaci. Proto Nejvyšší správní soud nemohl v tomto rozsahu napadený
rozsudek přezkoumat.
Nejvyšší správní soud z důvodů výše uvedených kasační stížnost podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
O stěžovatelem podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla
vyřízena v souladu s ust. §56 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. března 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu