ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.331.2004
sp. zn. 7 Azs 331/2004 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci stěžovatelky
N. T. M. T., zastoupené JUDr. Petrem Práglem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem,
Dlouhá 5, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 6. 2004,
č. j. 15 Az 637/2003 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ministra vnitra ze dne 24. 9. 2002, č. j. OAM-1213/AŘ-2002, bylo
potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky,
ze dne 16. 11. 2001, č. j. OAM-5842/VL-10-OL03-2001, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí
návrhu stěžovatelky na udělení azylu dle ust. §16 odst. 1 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“), o nesplnění důvodů udělení azylu podle §13 odst. 1 a 2
a §14 zákona o azylu a o nevztažení překážek vycestování dle ust. §91 zákona o azylu
na stěžovatelku a rozklad byl zamítnut.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, o které rozhodl krajský soud
napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl, neboť správní orgán si opatřil dostatek podkladů
pro své rozhodnutí, řádně zjistil skutečný stav věci a rozhodnutí dostatečně odůvodnil.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatelka uvedla, že napadené rozhodnutí
je nesprávné, zjištěný skutkový stav byl nesprávně posouzen, a to již ve správním řízení.
Protože stěžovatelka azylovému řízení nerozumí, byla její výpověď zpočátku postavena
na ekonomických důvodech, když o dalších, majících důvod v pronásledování, se zmínila
až později. Soud prvního stupně se jejími námitkami nezabýval v celé šíři, a to včetně
překážek vycestování dle ust. §91 zákona o azylu. Stěžovatelka své subjektivní právo staví
na skutečnostech, které stojí na pronásledování a diskriminaci v zemi původu. Pokud se řádně
a výstižně v tomto směru nevyjádřila, nemělo by to vést k její tíži, a právě tuto skutečnost
soud prvého stupně řádně nezhodnotil. Navrhla zrušení napadeného rozhodnutí. Současně
požádala soud o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Ministerstvo vnitra (dále též „správní orgán“) ve svém vyjádření popřelo oprávněnost
kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozhodnutí soudu bylo
vydáno v souladu s právními předpisy. Proto správní orgán navrhl zamítnutí kasační stížnosti
a nepřiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dle ust. §109 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), Nejvyšší správní soud je vázán rozsahem kasační
stížnosti; to neplatí, je-li na napadeném výroku závislý výrok, který napaden nebyl, nebo je-li
rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Dle ust. §109 odst. 4 s. ř. s. k e skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo
vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží.
S ohledem na konstrukci stížních bodů, které spočívají v pouhém obecném
konstatování stěžovatelky o tom, že se krajský soud či správní orgán řádně nevypořádaly
s jejími žalobními námitkami bez toho, aniž by byly nějakým způsobem konkretizovány,
tj. aniž by stěžovatelka uvedla v čem konkrétně spatřuje pochybení krajského soudu, případně
i správního orgánu, a na dispoziční zásadu, která ovládá celé kasační řízení, přezkoumal
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí pouze v intencích ust. §109 odst. 3 s. ř. s., neboť
není jeho právem, ale ani povinností vyhledávat za stěžovatelku stížní body, v tomto případě
tedy přiřadit určité skutkové důvody pod obecná konstatování stěžovatelky. Nejvyšší správní
soud vychází z premisy „nechť si každý střeží svá práva“, proto stěžovatelka nemůže
v kasační stížnosti úspěšně namítat, že správní orgán či soud v předcházejících řízeních vážně
pochybily, pokud sama neuvedla skutečnosti či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že v napadeném rozhodnutí
neshledal žádné vady uvedené v ust. §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Poukazem stěžovatelky na okolnost, že byla pronásledována, se Nejvyšší správní soud
s ohledem na ust. §109 odst. 4 s. ř. s. pro jeho novost nezabýval.
Ze všech shora uvedených důvodů shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem
dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
Stěžovatelka podala návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
dle ust. §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl, neboť má za to,
že rozhodnutím ve věci odpadl pro vydání předmětného usnesení důvod.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch neměla, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl,
proto mu ho soud nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2005
JUDr. Radan Malík
předseda senátu