ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.332.2004
sp. zn. 7 Azs 332/2004 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jiřího Vyvadila v právní věci stěžovatele
A. V., zastoupeného Mgr. Janem Lipavským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké
náměstí 135/19, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o
kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2004, č. j. 28
Az 5/2004 – 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2004,
č. j. 28 Az 5/2004 - 31, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
ze dne 7. 11. 2003, č. j. OAM-10001/VL-19-P21-2001 (dále jen „ministerstvo“),
kterým stěžovateli nebyl podle §12, 13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
v platném znění (dále jen „zákon o azylu“) udělen azyl a bylo rozhodnuto,
že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
V odůvodnění krajský soud uvedl, že stěžovatel nesplnil zákonné podmínky podle §12, 13
odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu a tento závěr opřel o tvrzení stěžovatele obsažené v žádosti
o udělení azylu i následném pohovoru, z nichž vyplývá, že stěžovatel označil za důvod
pro udělení azylu, že on ani jeho rodina nemají za vlády prezidenta L. žádnou budoucnost, že
má v úmyslu umožnit synovi studia, a proto přicestoval do České republiky, kde chce
vydělávat a žít se svou rodinou. Žádné konkrétní politické potíže nezmínil. Tyto skutečnosti
podle názoru krajského soudu nelze podřadit pod zákonné důvody pro udělení azylu podle §
12 zákona o azylu. Pokud následně v žalobě a v řízení před soudem tvrdil, že opustil zemi
původu v důsledku pronásledování pro své politické postoje, neboť při posledních volbách
odmítl příkaz ředitele ve volbách podpořit prezidenta L., krajský soud tato tvrzení shledal
účelovými, neboť je stěžovatel neuvedl v žádosti o udělení azylu ani v pohovoru, kdy mu za
účasti tlumočníka byla dána možnost uvést všechny relevantní důvody. Krajský soud dále
dovodil, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení azylu podle §13 zákona o azylu,
neboť správní rozhodnutí o neudělení azylu manželce stěžovatele a nezletilému dítěti bylo
Krajským soudem v Hradci Králové přezkoumáno pod sp. zn. 28 Az 4/2004 a zamítavé
rozhodnutí správního orgánu bylo potvrzeno.
Stěžovatel se v kasační stížnosti dovolával důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b),
a d) s. ř. s. Konkrétně pak uvedl, že ve svém domovském státě byl pronásledován
pro uplatňování svých politických práv a svobod, neboť na svém pracovišti odmítl podpořit
prezidenta L., a proto byl nucen opustit své zaměstnání. Poukázal také na to, že by Česká
republika v azylových věcech měla vyjít z vlastní historie, kdy v ní vládl obdobný režim jako
v dnešním Bělorusku a kdy uprchlíkům z Československa byl azyl vždy udělen. Dále
poukázal na to, že krajský soud nepřihlédl ke všem žalobním bodům, když se nevyjádřil k
žalobní námitce, že rozhodnutím správního orgánu došlo k porušení §3 odst. 3, 4, §32 odst.
1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní
řád“), byť připustil, že tato námitka byla obecná a nekonkretizovaná. Stěžovatel dále namítal,
že napadené rozhodnutí je nicotné, když nesplňuje náležitosti §47 správního řádu, neboť na
rozhodnutí není podepsána jako osoba oprávněná PhDr. T. H., ale jakási osoba uvedená
v rubrice za správnost vyhotovení. Rozhodnutí proto není originálem tak, jak by tomu mělo
být podle správního řádu, ale toliko stejnopisem, z čehož dovozuje jeho nicotnost. Rozhodnutí
bylo podle jeho názoru oprávněnou osobou podepsáno teprve dodatečně, po doručení jeho
stejnopisu stěžovateli. Dále vytýkal krajskému soudu, že neoprávněně začlenil do
odůvodnění též skutečnosti a zjištění, které nastaly až po rozhodnutí, pokud jde informace
z řízení ve věci manželky a nezletilého dítěte, tj. 28 Az 4/2004. Proto navrhl, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek zrušil, věc vrátil k dalšímu řízení a kasační stížnosti byl
přiznán odkladný účinek.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti popřelo její oprávněnost,
neboť jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu
s právními předpisy. Ministerstvo se přiklonilo k názoru soudu, že nebylo stěžovatelem
prokázáno, že by byl pronásledován z důvodů taxativně vymezených zákonem o azylu. Stejně
tak nebyly prokázány ani skutečnosti, které by svou povahou odůvodňovaly strach stěžovatele
z pronásledování z důvodů taktéž daných taxativně zákonem o azylu. K námitkám vztahujícím
se k podpisu PhDr. T. H. odkázalo ministerstvo na judikaturu Nejvyššího správního soudu,
jmenovitě rozsudek sp. zn. 2 Azs 64/2003 ze dne 29. 1. 2004. Z výše uvedených důvodů
navrhlo zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel
v kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel především namítal nesprávné právní posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, tj. důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nesprávné
posouzení právní otázky spočívá v tom, že ze správně zjištěného skutkového stavu
je dovozen nesprávný právní závěr. Tuto námitku spojuje stěžovatel s námitkou vad řízení,
pro které skutková podstata, z níž správní orgán vycházel je v rozporu se spisy, tj. s důvodem
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Skutková podstata může být se spisy v rozporu tehdy,
pokud skutková zjištění, jinak dostačující k učinění správného skutkového závěru, ve spisu
obsažená vedou k jiným skutkovým závěrům, než jaké učinil rozhodující orgán. Skutková
podstata nemá oporu ve spisech také tehdy, chybí-li v těchto spisech podklad pro skutkový
závěr učiněný rozhodujícím orgánem nebo je-li nedostačující k učinění správného skutkového
závěru.
Podle §12 zákona o azylu se udělí azyl cizinci, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině, nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má,
nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého
bydliště.
Podle legální definice obsažené v §2 odst. 5 zákona o azylu se za pronásledování
pro účely zákona považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický
nátlak, nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady
ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě
osoby bez státního občanství, nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem
zajistit ochranu před takovým jednáním.
Stěžovatel uváděl v návrhu na udělení azylu i v pohovoru jako důvod pro udělení
azylu jednak potřebu získání většího množství peněz, aby mohl zajistit rodinu a aby jeho syn
mohl studovat, když v Bělorusku za vlády prezidenta L. jeho rodina nemá budoucnost. Tyto
důvody však rozhodně nelze pokládat za pronásledování podle předchozích ustanovení a
krajský soud nepochybil, pokud se ztotožnil se zamítavým rozhodnutím ministerstva. Ani
v návrhu ani v protokolu nehovořil stěžovatel o jakémkoliv pronásledování pro své politické
postoje. Pokud v žalobě stěžovatel nově uváděl, že na něj zaměstnavatel vyvíjel nátlak, aby ve
volbách volil prezidentem L., jedná se o tvrzení účelová, neboť tyto důvody mohl uplatnit ve
správním řízení a učinil tak zjevně teprve poté, kdy zjistil, že jeho původní důvody nemohou
obstát. Za dané situace proto nelze vytýkat ministerstvu nedostatečně zjištěný skutkový stav,
když tento se opíral především o původní a věrohodná tvrzení stěžovatele, která ovšem důvod
pro udělení azylu nezakládala. V podstatě ze stejných důvodů nelze vytýkat krajskému soudu
nesprávné posouzení právní otázky.
Stěžovatelova námitka, že uprchlíkům z bývalého předlistopadového Československa
byly ve všech případech v zahraničí poskytnuty azyly, nemá sama o sobě žádný vztah
k projednávané věci a patří spíše do kontextu hledání historických souvislostí.
V této souvislosti lze jen na okraj poznamenat, že všichni občané, kteří před listopadem 1989
tzv. nelegálně opustili Československo, byli v nepřítomnosti odsouzeni k nepodmíněnému
trestu odnětí svobody a k trestu propadnutí majetku. Takové důsledky žadatelům o azyl
z Běloruska podle zpráv založených ve správním spise nehrozí.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou, podle které se krajský soud
nevypořádal s obecnými citacemi ustanovení §3 odst. 3, 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3
správního řádu. Lze sice souhlasit se stěžovatelem, že krajský soud měl i k takto obecně
formulovaným námitkám zaujmout stanovisko, ale na druhé straně podle ustálené judikatury
Nejvyššího správního soudu nelze pouhou parafrázi či citaci zákonných ustanovení bez další
náležité konkretizace pokládat za formulaci, ať už žalobních či kasačních důvodů. Navíc
stěžovatel správně v kasační stížnosti uvedl, že z uvedené námitky nelze zjistit, co vlastně
konkrétně v žalobě namítal. Proto tato vada nemohla mít vliv na zákonnost napadeného
rozsudku.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku týkající se nicotnosti
rozhodnutí ministerstva. Již ve věci sp. zn. 2 Azs 64/2003 uvedl, že, nicotnost (neexistenci)
správního aktu způsobují jen takové vady řízení, které mají za následek, že již vůbec nelze
o správním aktu hovořit. Může se jednat o vady spočívají například v rozhodování absolutně
nekompetentním orgánem, rozhodování podle právního předpisu, který byl přede dnem
rozhodnutí bez náhrady zrušen či absolutní nedostatek zákonem předepsané formy. Vadu
vyskytnuvší se v posuzovaném správním rozhodnutí ovšem nelze pokládat za natolik
intenzivní, aby mohla založit jeho nicotnost. Za nicotné by toto rozhodnutí mohlo
být považováno například tehdy, kdyby se posléze ukázalo, že absence podpisu oprávněné
osoby odráží fakt, že toto rozhodnutí bylo vydáno zcela bez jejího vědomí. Tak tomu ovšem
v daném případě zjevně není. Součástí správního spisu je totiž vyhotovení rozhodnutí,
které oprávněná osoba podepsala. Není tak vůbec pochyb o tom, že rozhodnutí skutečně vydal
PhDr. T. H., ředitel odboru azylové a migrační politiky, který je k tomu zmocněn příslušným
vnitřním předpisem ministerstva. Jakkoli je tedy zřejmé, že správní rozhodnutí je stiženo
vadou, spočívající v absenci podpisu oprávněné osoby na vyhotovení rozhodnutí (§47 odst. 5
správního řádu), které je doručováno účastníkům, tak tato vada za situace, že součástí
správního spisu je vyhotovení rozhodnutí, které je podepsáno oprávněnou osobou a je i jinak
bezvadné, nezakládá nicotnost tohoto rozhodnutí. Nedůvodnou je podle názoru Nejvyššího
správního soudu rovněž stěžovatelem namítaná nicotnost správního rozhodnutí správního
orgánu proto, že mělo být podepsáno oprávněnou osobou teprve dodatečně, po doručení
stejnopisu tohoto rozhodnutí stěžovateli. Stěžovatel na podporu svých tvrzení ohledně důvodů
nicotnosti nenavrhl žádné důkazy a jeho tvrzení měla povahu obecných domněnek a spekulací
nepodložených konkrétními skutečnostmi.
Pokud stěžovatel namítal, že krajský soud neoprávněně začlenil do odůvodnění
též skutečnosti a zjištění, které nastaly až po rozhodnutí, když šlo o informace z řízení ve věci
jeho manželky a nezletilého dítěte, pak tento postup soudu je vadný, avšak sám o sobě neměl
vliv na zákonnost napadeného rozsudku, neboť podstatné je, že stěžovatel nesplňoval
podmínky pro udělení tohoto azylu. Podle §13 odst. 1 zákona o azylu lze v případě hodném
zvláštního zřetele udělit azyl za účelem sloučení rodiny rodinnému příslušníkovi azylanta,
jemuž byl udělen azyl podle §12 nebo §14, i když v řízení o udělení azylu nebude
v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12. Protože v době rozhodování
o žádosti stěžovatele nebyl azyl jeho manželce ani nezl. dceři udělen, což stěžovatel
nezpochybnil, udělení azylu z uvedeného důvodu nepřicházelo v úvahu. Fakt, že následně
byla žaloba manželky a dcery ve věci neudělení azylu zamítnuta, na skutkovém a právním
stavu vztahujícím se k neudělení azylu stěžovateli podle §132 zákona o azylu, nemůže
nic změnit.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem dle §109 odst. 1
s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
O stěžovatelem podaném návrhu aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla
vyřízena v souladu s ust. §56 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první
ve spojení s §120 s. ř. s, podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl, a ministerstvu s tímto řízením žádné
náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu