ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.333.2004
sp. zn. 7 Azs 333/2004 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Jiřího Vyvadila a JUDr. Elišky Cihlářové v právní věci stěžovatele Ch. V.,
zastoupeného JUDr. Tomášem Matouškem, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 9,
Sokolovská 232/1253, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3,
v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
6. 8. 2004, č. j. 30 Az 90/2003 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta JUDr. Tomáše Matouška, Ph. D., se u r č u je částkou 1075 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá přezkoumání v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „správní orgán“) ze dne
17. 6. 2003, č. j. OAM-1798/VL-15-K04-2003, kterým bylo zastaveno řízení o udělení azylu
podle §25 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku vzal za prokázané, že se stěžovatel
bez vážného důvodu opakovaně ve dnech 2. 6. 2003 a 16. 6. 2003 nedostavil k pohovoru,
když v prvém případě stěžovatel předvolání osobně převzal, ale k pohovoru se nedostavil,
a ve druhém případě se rovněž k pohovoru nedostavil, když z osobní karty soud zjistil,
že stěžovatel den poté, co se měl konat prvý pohovor, svévolně opustil pobytové středisko.
Stěžovatelova následná tvrzení o zdravotních důvodech neúčasti na pohovorech shledal
krajský soud účelovými. Na základě uvedeného soud uzavřel, že správní orgán důvodně řízení
o azylu podle §25 písm. d) zákona o azylu zastavil.
Stěžovatel v kasační stížnosti jednak parafrázoval znění zákona, když bez další
konkretizace namítl existenci zákonných důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) až d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“),
a dále uvedl, že krajský soud posoudil uvedenou kauzu v rozporu s platným právním řádem,
a proto shledává vážná pochybení všech dosavadních orgánů v řízení o udělení azylu,
aniž by tyto výtky blíže konkretizoval.
Správní orgán ve svém přípisu ze dne 16. 11. 2004 prohlásil, že se ke kasační stížnosti
vzhledem k jejímu obsahu nebude vyjadřovat.
Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel byl předvolán k pohovoru na den 2. 6. 2003,
když předvolání osobně převzal. Ve spisu je dále založen úřední záznam, z něhož je patrno,
že se stěžovatel uvedeného dne bez sdělení důvodu k pohovoru nedostavil. Poté byl předvolán
k pohovoru podle §24 zákona vyvěšením na úřední desce pobytového střediska v Kostelci
nad Orlicí na den 16. 6. 2003. Ani na toto předvolání nereagoval. Z opisu osobní karty
vyplývá, že stěžovatel dne 3. 6. 2003 svévolně odešel z pobytového střediska a znovu se vrátil
dne 20. 6. 2003. Poté je ještě několikrát opustil a znovu se vrátil.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí přezkoumal v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatňuje stěžovatel ve své kasační
stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Podle §25 písm. d) zákona o azylu se řízení zastaví, jestliže se žadatel o udělení azylu
bez vážného důvodu opakovaně nedostavil k pohovoru (§23 odst. 2) nebo neposkytuje
informace nezbytné pro spolehlivé zjištění skutečného stavu věci a na základě dosud
zjištěných skutečností nelze rozhodnout.
Podle §75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Mezi účastníky je nesporné, že se stěžovatel nedostavil ve dnech 2. 6. 2003
a 16. 6. 2003, tj. opakovaně k pohovoru k důvodům azylu. Ze správního spisu dále nevyplývá,
že by stěžovatel svou neúčast omluvil, natož že by doložil „vážný důvod“ své neúčasti,
jak požaduje citované ustanovení §25 písm. d) zákona o azylu. Důvody neúčasti
pro zdravotní potíže uplatnil až v žalobě, kdy předložil lékařskou zprávu o návštěvě lékaře
dne 3. 6. 2003 (tedy dne následujícího po dni, kdy se měl konat prvý pohovor, a zároveň dne,
kdy podle opisu osobní karty svévolně opustil pobytové středisko).
Otázkou významu skutečností uplatněných až v řízení před soudem se zabýval
Nejvyšší správní soud již několikrát. Právní věta k této otázce byly uveřejněna ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 298/2004 Sb. NSS a zní: „Správní orgán
neporušuje §32 odst. 1 správního řádu, nepřihlédne-li ke skutečnostem jemu neznámým,
které s ohledem na jejich povahu může uvést jen účastník řízení. Takovou skutečností
je i sdělení důvodu neúčasti na pohovoru. Ke skutečnosti, že žadatel o azyl přiloží doklad
lékaře o pracovní neschopnosti poprvé až v žalobě, nelze vzhledem k §75 odst. 1 s. ř. s.
přihlédnout.“
Nejvyšší správní soud nevidí důvod odchýlit se od uvedeného názoru, zejména
když řeší skutkově totožnou situaci. Správní orgán v projednávané věci vycházel
ze skutkového stavu, který tu byl v době jeho rozhodování, a nelze mu vytýkat, že neměl
povědomost o důvodech omluvy, které stěžovatel uplatnil až v řízení před soudem.
Proto správně uzavřel, že jsou dány důvody pro zastavení řízení podle §25 písm. d) zákona
o azylu. Proto i krajský soud nijak nepochybil, když žalobu stěžovatele jako nedůvodnou
zamítl, i když se nadbytečně dodatečně uplatněnou omluvou stěžovatele meritorně zabýval.
Ze všech shora uvedených důvodů shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem
dle §109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
Stěžovatel podal současně s kasační stížností návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán
odkladný účinek dle ustanovení §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl,
neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 odst. 2 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Další účastník nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl,
a proto mu ji soud nepřiznal.
Odměnu zástupci stěžovatele určil soud ve výši 1075 Kč za jeden úkon právní služby
(první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení) dle ustanovení §11 odst. 1
písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. a jeden režijní paušál podle §13 téže vyhlášky.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. 1. 2005
JUDr. Radan Malík
předseda senátu