ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.352.2004
sp. zn. 7 Azs 352/2004 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jiřího Vyvadila v právní věci stěžovatele
Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, za účasti A. A. Z., v řízení o kasační
stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
ze dne 20. 10. 2004, č. j. 59 Az 209/2003 – 57,
takto:
Rozsudek krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
ze dne 20. 10. 2004, č. j. 59 Az 209/2003 – 57, se zrušuje a věc se vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
ze dne 20. 10. 2004, č. j. 59 Az 209/2003 – 57, bylo zrušeno rozhodnutí stěžovatele
ze dne 2. 8. 2002, č. j. OAM-1978/AŘ-2002, jímž byl zamítnut rozklad žadatele o azyl proti
rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 27. 12. 2001, č. j. OAM-3692/CU-02P16-2001
o zastavení řízení podle §25 odst. 1 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“). Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že se neztotožnil
se závěrem stěžovatele, že obě předvolání byla žadateli o azyl doručena řádně. Ve správním
spise chybí důkaz o tom, že správní orgán učinil pokus doručit žadateli o azyl písemnost
do vlastních rukou, a to předvolání k pohovoru na 5. 12. a 21. 12. 2001. Správní orgán
se opíral pouze o vlastní evidenci (popis pohybu) a k doručení písemnosti do vlastních rukou
ve smyslu §24 odst. 1 zákona o azylu vůbec nepřistoupil. Proto krajský soud dospěl k závěru,
že žadatel o azyl nebyl ani k jednomu z pohovorů obeslán řádně v souladu se zákonem
o azylu.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž namítal,
že soud ani žadatel o azyl nezpochybnil skutečnost, že od 16. 11. 2001 měl žadatel o azyl
evidován svévolný odchod z pobytového zařízení, protože propustka na privátní adresu byla
vydána pro období od 1. 11. do 15. 11. 2001. Proto stěžovatel namítal nesprávné posouzení
otázky doručování soudem a trvá na nedůvodnosti žaloby. Stěžovatel je přesvědčen,
že obě předvolání k pohovoru doručil žadateli o azyl řádně, když bez pokusu o doručení
do vlastních rukou přistoupil k náhradnímu doručení uložením písemnosti a vyvěšením
oznámení o uložení, neboť tak učinil v souladu s §24 odst. 3 zákona o azylu ve znění platném
do 31. 1. 2002, když žadatel o azyl se v inkriminované době v místě evidovaného pobytu
nebo-li v místě doručení písemnosti, tj. v pobytovém zařízení pro cizince, nezdržoval
a současně jeho jiný pobyt nebyl stěžovateli znám. K tomu stěžovatel poznamenal, že žadatel
o azyl měl podle §82 zákona o azylu povinnost písemně oznámit vedoucímu příslušného
pobytového střediska opuštění tohoto střediska na dobu delší než 24 hodin a v oznámení
měl povinnost uvést adresu, kde se bude zdržovat a délku pobytu mimo pobytové středisko.
Tuto povinnost žadatel o azyl splnil pro dobu od 1. 11. do 15. 11. 2001 a nikoliv pro dobu
následující, v níž mu stěžovatel doručoval výzvy, resp. předvolání k pohovoru. Proto navrhl
zrušení napadeného rozsudku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené
v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle §24 odst. 1 zákona o azylu ve znění účinném do 31. 1. 2002 se všechny
písemnosti doručují účastníkovi řízení do vlastních rukou v místě, ve kterém je evidován jeho
pobyt. Pokud se účastník řízení v místě doručení písemností nezdržuje a jeho pobyt není
znám, podle odst. 3 citovaného ustanovení se písemnost určená do vlastních rukou účastníka
řízení uloží u pověřeného zaměstnance ministerstva v přijímacím nebo pobytovém středisku,
kde má účastník evidován pobyt, nebo v přijímacím či pobytovém středisku, které je nejblíže
místu evidovaného pobytu mimo zmíněná střediska, po dobu 15 dní a oznámení o jejím
uložení se vyvěsí na místě obvyklém. Poslední den lhůty se považuje za den doručení
písemnosti a doručení rozhodnutí, k jehož převzetí byl účastník řízení písemně vyzván, i když
se o jejich uložení nedozvěděl. Nedostaví-li se účastník řízení k převzetí rozhodnutí v den
ve výzvě uvedený, ač mu výzva byla doručena, je podle odst. 4 citovaného ustanovení
den k převzetí rozhodnutí ve výzvě uvedený považován za den, kdy je rozhodnutí účastníku
řízení doručeno.
V daném případě z obsahu správního spisu vyplývá, že žadatel o azyl
se od 16. 11. 2001 nezdržoval v P. s. ve S. p. R., což sám potvrdil i v žalobě, přičemž neuvedl,
na jaké adrese se v této době zdržoval. Proto podle názoru Nejvyššího správního soudu nebyl
důvod, aby ministerstvo postupovalo při doručování předvolání k pohovoru ze dne
19. 11. 2001 a 5. 12. 2001 podle §24 odst. 1 zákona o azylu, neboť v té době se nesporně
žadatel o azyl v místě, kde byl jeho pobyt evidován, nezdržoval a nebylo známo místo,
kde se zdržuje. Za tohoto skutkového stavu, kdy žadatel o azyl nesplnil svou povinnost
stanovenou mu v §82 zákona o azylu písemně oznámit vedoucímu příslušného pobytového
střediska opuštění tohoto střediska na dobu delší než 24 hodin s uvedením adresy, kde se bude
zdržovat, a délky pobytu mimo pobytové středisko, nebyly splněny zákonné podmínky při
doručování předvolání žadateli o azyl pro postup podle §24 odst. 1 zákona o azylu. Proto
tvrzení žadatele o azyl obsažené v žalobě, že pokud by pozvání k pohovoru obdržel, tak by se
včas a řádně dostavil, lze označit za účelové, protože nezdržoval-li se v pobytovém středisku,
nemohl se dozvědět o případném doručení předvolání zasílaném podle §24 odst. 1 zákona o
azylu. Zaviněním žadatele o azyl, který svévolně opustil pobytové středisko a neoznámil
adresu, na které se zdržuje, mu tedy nebylo možno doručovat písemnosti do vlastních rukou.
V důsledku toho postupovalo ministerstvo oprávněně při doručování podle odst. 3 citovaného
ustanovení. Skutečnost, že se žadatel o azyl o předvoláních k pohovoru nedozvěděl, jak tvrdí
v žalobě, nelze přičíst k tíži ministerstva, neboť tím, že žadatel svévolně opustil pobytové
středisko dne 16. 11. 2001 a zpět se vrátil až 14. 1. 2002, dal najevo, že se o další řízení
nezajímá. Zákon o azylu proto takové chování žadatele o azyl sankcionuje možností zastavit
řízení, a to i za situace, kdy se žadatel o termínu pohovoru skutečně nedověděl.
Z důvodů výše uvedených proto Nejvyšší správní soud napadený rozsudek podle
§110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a podle odst. 2 citovaného ustanovení vyslovil, že se věc vrací
krajskému soudu k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. je krajský soud názorem vysloveným v tomto rozsudku
vázán.
Podle §110 odst. 2 s. ř. s. rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o nákladech
řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. června 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu