ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.353.2004
sp. zn. 7 Azs 353/2004 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jiřího Vyvadila a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatelky N. T. H., zastoupené JUDr. Petrem Práglem, advokátem se sídlem v Ústí nad
Labem, Dlouhá 5, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o
kasační stížnosti podané proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 9. 2004,
č. j. 15 Az 136/2003 – 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 9. 2004,
č. j. 15 Az 136/2003 - 17, byla odmítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 26. 3. 2002, č. j. OAM-6643/VL-07-P16-2001,
jímž bylo řízení o udělení azylu stěžovatelce zastaveno podle §25 písm. d) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Krajský soud usnesení odůvodnil
tím, že napadené správní rozhodnutí, které obsahuje řádné poučení o opravném prostředku,
bylo stěžovatelce předáno dne 17. 4. 2002. Protože stěžovatelka podala opravný prostředek
až dne 19. 6. 2002, byl podán opožděně.
Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s. Uvedla, že ve svém důsledku nebyla
o opravném prostředku poučena vůbec, a to proto, že pokud s ní ve správním řízení
ministerstvo jednalo prostřednictvím tlumočníka, pak u předání písemného vyhotovení tomu
tak nebylo, a tím se dostala do nerovného postavení s ministerstvem, protože neovládá český
jazyk a nestačila v zákonné lhůtě opravný prostředek uplatnit. Z tohoto důvodu se domáhala
zrušení napadeného usnesení a přiznání kasační stížnosti odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené
v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Vzhledem ke skutečnosti, že napadeným rozhodnutím krajského soudu byla žaloba
odmítnuta, mohl Nejvyšší správní soud toto rozhodnutí přezkoumat pouze z hlediska jeho
zákonnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. a nezabýval se dalšími důvody,
které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti, tj. důvody uvedenými v §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s.
Doručilo-li ministerstvo stěžovatelce správní rozhodnutí v českém jazyce, nelze z toho
dovozovat, že se ve správním řízení dostala do nerovného postavení s ministerstvem. V této
souvislosti považuje Nejvyšší správní soud za dostačující uvést, že účastník řízení není
ve správním řízení v rovnoprávném postavení ve vztahu ke správnímu orgánu, který
rozhoduje o jeho právech a povinnostech. Správní orgán je součástí organizace veřejné správy
a i ve správním řízení vystupuje jako reprezentant veřejných zájmů, o jejichž prosazování
a dodržování musí dbát. Správní orgán ve správním řízení autoritativně rozhoduje o právech
a povinnostech účastníka řízení, jímž může být fyzická nebo právnická osoba, který
je nositelem procesních práv a povinností. Z žádného právního předpisu nelze dovodit
povinnost ministerstva doručovat účastníkovi řízení rozhodnutí přeložené do jiného jazyka,
než v jakém byl vyhotoven, a stejně tak zajistit tlumočníka při doručování rozhodnutí. Opačný
závěr nevyplývá ani z ustanovení §22 odst. 1 zákona o azylu. Pouze rozhodnutí vyhotovené
v českém jazyce jako projev svrchovanosti českých státních orgánů nad územím České
republiky, je zněním autentickým a pro všechny dotčené subjekty závazným. Rozhodne-li
se cizinec žít na území státu, kde je úředním jazykem jazyk jiný než ten, jemuž rozumí, musí
být srozuměn s tím, že komunikace, zejména písemná, bude vedena v jazyce úředním,
v daném případě českém. Z toho musí ve vlastním zájmu vycházet, zejména za situace,
kdy v cizí zemi podá jakoukoliv písemnou žádost a předpokládá písemný kontakt s orgány,
které o ní rozhodují. Ministerstvo proto postupovalo v souladu se zákonem, pokud
stěžovatelce doručilo své rozhodnutí v českém jazyce. Protože napadené správní rozhodnutí
obsahovalo řádné poučení o možnosti podat opravný prostředek, není námitka stěžovatelky,
že nebyla poučena o opravném prostředku, z důvodů výše uvedených, opodstatněná.
Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší
správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho
nařízení.
O stěžovatelkou podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla
vyřízena v souladu s ust. §56 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu