ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.39.2005
sp. zn. 7 Azs 39/2005 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jiřího Vyvadila a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatele V. L., zastoupeného Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem v Plzni,
Františkánská 7, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení
o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 12. 2004,
č. j. 59 Az 793/2003 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 12. 2004, č. j. 59 Az 793/2003 - 30,
byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 3. 12. 2003, č. j. OAM-1277/LE-B04-B02-2003, kterým bylo
rozhodnuto o neudělení azylu stěžovateli podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně bylo rozhodnuto,
že se na něho nevztahuje překážka vycestovaní ve smyslu §91 zákona o azylu. V odůvodnění
rozsudku krajský soud uvedl, že žádné z tvrzení stěžovatele, jež jsou zachycena ve správním
spise a ve svém souhrnu tvoří skutkový základ pro rozhodnutí ministerstva, nelze podřadit
důvodům pro udělení azylu vymezeným v §12 zákona o azylu, když důvodem odchodu
stěžovatele z vlasti byla snaha vyhnout se placení dluhů za zařízení, které mu jiný
neoprávněně zadržuje. Stěžovatel neprokázal, že by jeho situace ve vlasti odůvodňovala
požádat o poskytnutí ochrany v jiné zemi prostřednictvím institutu azylu. Krajský soud
neshledal žádné pochybení ministerstva, protože má za to, že se žádostí stěžovatele stejně
jako ostatními skutečnostmi, které v průběhu řízení vyšly najevo, zabývalo zodpovědně
a svědomitě tak, jak mu to ukládá ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatel uvedl, že přípustnost jejího
podání spatřuje v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť krajský soud, stejně
jako ministerstvo, nesprávným způsobem posoudil právní otázku, zda je možno
na jeho případ vztáhnout §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, tedy že žádost o udělení azylu
byla podána zjevně nedůvodně. Stěžovatel se ve své domovské zemi dostal do finančních
potíží, kdy ho pronásledovali vymahači fiktivních dluhů. K vymáhání použili osob
ze zločineckých struktur a stěžovatel tak byl ohrožen nejen na zdraví, ale i na životě. Pokud
hledal ochranu u státních orgánů, zjistil, že i tyto jsou součástí zločineckých struktur a nemá
tak šanci zajistit ochranu své osoby. Stěžovatel je přesvědčen, že je u něj dán důvod k udělení
azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu, protože patří do sociální skupiny nečlenů
zločineckých struktur a je těmito strukturami pronásledován právě z toho důvodu, že není
členem těchto struktur a domovský stát tuto situaci toleruje. V této souvislosti upozornil
na čl. 65 metodologické příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka. Důvod
kasační stížnosti spatřuje také ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. v tom, že ministerstvo
provedlo dokazování nedostatečným způsobem a na základě takto zjištěného skutkového
stavu nebylo možné ve správním řízení spravedlivě rozhodnout. Ministerstvo zcela
nerespektovalo situaci stěžovatele, který jako účastník azylového řízení má jen velmi
omezené možnosti pro zajištění důkazů o persekuci v domovské zemi, což krajský soud
ponechal zcela bez povšimnutí. Další důvod spatřuje stěžovatel v §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., když má za to, že krajský soud nesprávným způsobem posoudil otázku, zda správní
řízení netrpělo procesní vadou. Stěžovateli je vytýkáno, že sice uvedl konkrétní ustanovení
správního řádu, která mělo ministerstvo porušit, avšak nepřiřadil k nim konkrétní skutková
tvrzení. Stěžovatel je přesvědčen, že ministerstvo se dopustilo porušení správního řádu
minimálně tím, že nedostatečným způsobem provedlo dokazování a že jeho rozhodnutí
neodpovídá §47 odst. 3 správního řádu, protože jeho odůvodnění je nedostatečné. Stěžovatel
rovněž vyjádřil nesouhlas se závěry krajského soudu ohledně nedodržení ustanovení
§47 odst. 5 správního řádu při vyhotovování žalobou napadeného rozhodnutí a se způsobem,
jímž se krajský soud vypořádal s tvrzením ministerstva o neexistenci překážek
pro vycestování. Krajský soud zcela přehlíží jeho situaci, neboť při návratu na Ukrajinu
mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského a ponižující zacházení. V této souvislosti odkázal
na zprávu Ministerstva zahraničních věcí USA o dodržování lidských práv za rok 2003.
Stěžovatel vyslovil domněnku, že splňuje z ákonné podmínky pro přiznání překážek
vycestování podle §91 zákona o azylu, kterými se ministerstvo ani krajský soud
v odůvodnění svých rozhodnutí vůbec nezabývaly. Proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušil, věc vrátil k dalšímu řízení a kasační stížnosti přiznal odkladný
účinek.
Ministerstvo ve svém vyjádření popřelo oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními
předpisy. Odkázalo na správní spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatele učiněné
ve správním řízení a navrhlo zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku
pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel
uplatnil, přičemž neshledal vady uvedené v odstavci 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Pokud stěžovatel v prvním z uváděných důvodů podané kasační stížnosti namítal,
že krajský soud, stejně jako ministerstvo, nesprávným způsobem posoudil právní otázku,
zda je možno na jeho případ vztáhnout §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu,
neboť je přesvědčen, že je u něj dán důvod k udělení azylu podle §12 písm. b) zákona
o azylu, Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že v daném případě nebyla žádost o udělení azylu
ministerstvem zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu, ale bylo rozhodnuto o neudělení azylu podle §12, respektive §13 a §14,
zákona o azylu. Proto je tato námitka zcela bezpředmětná.
Podle §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod
a nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu o bavy před vydíráním ze strany
soukromých osob, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení
§12 písm. b) zákona o azylu. Stěžovatel však žádné další skutečnosti v průběhu správního
řízení neuváděl a jako důvod podání žádosti o udělení azylu označil jen pronásledování
ze strany členů mafie vymáhajících jeho fiktivní dluhy. Co se rozumí sociální skupinou, velmi
podrobně uvedl krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na které v této souvislosti
Nejvyšší správní soud zcela odkazuje. Nečlenové zločineckých struktur však netvoří sociální
skupinu, což Nejvyšší správní soud již mnohokrát vyjádřil ve svých rozhodnutích.
Proto v tomto směru neshledává žádné pochybení krajského soudu.
Pokud stěžovatel upozorňuje na čl. 65 metodologické příručky procedur a kritérií
pro postavení uprchlíka, považuje v této souvislosti Nejvyšší správní soud za dostačující
uvést, že toto upozornění je zcela bezpředmětné, protože stěžovatel požádal o udělení azylu
podle zákona o azylu a nikoliv o přiznání postavení uprchlíka podle zákona č. 498/1990 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů.
Dalším stěžovatelem uváděným důvodem podané kasační stížnosti je důvod
spočívající v nedostatečně provedeném dokazování a z toho plynoucím nedostatečně
zjištěném skutkovém stavu věci ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Ministerstvo si pro rozhodnutí opatřilo dostatek podkladů, když vycházelo z tvrzení
stěžovatele uváděných v návrhu na zahájení řízení a v pohovoru k důvodům návrhu
a z informací o situaci na Ukrajině Ministerstva zahraničí USA. Takto zjištěný skutkový stav
nelze, zejména s ohledem na skutečnosti uvedené stěžovatelem ve správním řízení, považovat
za nedostačující pro rozhodnutí ve věci. Protože stěžovatel uváděl důsledně jako důvod
podání žádosti o azyl soukromé problémy, které se snažil odjezdem z Ukrajiny řešit, nebyl
důvod provádět jakékoliv další důkazy, přičemž nelze také ponechat bez povšimnutí,
že stěžovatel neuvedl, jaké důkazy o jeho perzekuci na Ukrajině měly, nebo mohly být,
provedeny. Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud nepovažuje ani tuto námitku
za důvodnou a v řízení neshledal vadu ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále s poukazem na ustanovení §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. namítal, že krajský soud nesprávně posoudil otázku, zda správní řízení
netrpělo procesní vadou spočívající v tom, že ministerstvo nedostatečným způsobem provedlo
dokazování a že odůvodnění jeho rozhodnutí je nedostatečné. Pokud stěžovatel vyjádřil
přesvědčení, že bylo nedostatečným způsobem provedeno dokazování, odkazuje Nejvyšší
správní soud na závěr vyslovený v předchozím odstavci. Tvrzení stěžovatele, že správní
rozhodnutí neodpovídá ustanovení §47 odst. 3 správního řádu, je obecné a neurčité,
takže v tomto rozsahu nemohl Nejvyšší správní soud důvodnost namítané nezákonnosti
přezkoumat.
Stěžovatel rovněž vyjádřil přesvědčení, že i když nepřiřadil k uvedeným ustanovením
správního řádu skutkové důvody, je povinností soudu, přezkoumat napadené rozhodnutí
i správní řízení z hlediska dodržení procesních předpisů. Tuto výhradu je nutno označit
za zcela bezpředmětnou, neboť odůvodnění napadeného rozsudku neobsahuje žádnou výtku
týkající se nepřiřazení konkrétních skutkových tvrzení k uvedeným konkrétním ustanovením
správního řádu, která mělo ministerstvo porušit, jak je uvedeno v kasační stížnosti.
Za nedůvodnou považuje Nejvyšší správní soud také námitku stěžovatele,
v níž vyjádřil nesouhlas se závěry krajského soudu ohledně nedodržení ustanovení §47
odst. 5 správního řádu při vyhotovování žalobou napadeného rozhodnutí. Krajský soud
správně konstatoval a rovněž ve svém rozhodnutí dostatečně odůvodnil, že nedostatek
podpisu oprávněné osoby na všech písemných vyhotoveních rozhodnutí je sice vadou řízení
před správním orgánem, neboť tím došlo k porušení ustanovení o řízení před správním
orgánem a k porušení procesních práv účastníka řízení, nicméně pouze vadou méně závažnou .
Vzhledem k tomu, že ve správním spise je založeno vyhotovení napadeného rozhodnutí
vlastnoručně podepsané Mgr. P. N., který byl v době vydání napadeného rozhodnutí
zástupcem ředitele odboru azylové politiky Ministerstva vnitra a podle organizačního řádu
byl oprávněn a povinen zastupovat ředitele odboru PhDr. T. H., nemá ani Nejvyšší správní
soud žádné pochybnosti o tom, že napadené rozhodnutí je skutečně projevem vůle správního
orgánu, ani o tom, jaký obsah tento projev vůle má. S ohledem na uvedené je absence
podpisu oprávněné osoby pouze na některém z písemných vyhotovení rozhodnutí vadou
řízení, která nemohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 2 s. ř. s.
Vyjádření nesouhlasu stěžovatele se způsobem, jímž se krajský soud vypořádal
s tvrzením ministerstva o neexistenci překážek pro vycestování svědčí o neznalosti
předchozího řízení. Protože žaloba neobsahovala žalobní bod, který by se týkal překážky
vycestování, nemohl krajský soud v souladu s §75 odst. 2 s. ř. s. v tomto směru napadené
správní rozhodnutí přezkoumat.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s §109 odst. 1 s. ř. s. bez jednání.
O stěžovatelem podaném návrhu, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
podle §107 s. ř. s., se Nejvyšší správní soud nerozhodl, protože věc byla vyřízena přednostně
v souladu s ustanovením §56 ve spojení s §120 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. května 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu