ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.4.2005
sp. zn. 7 Azs 4/2005 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jiřího Vyvadila a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatele B. E., zastoupeného Mgr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph. D., advokátem se sídlem
v Brně, Bašty 2, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o
kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2004, č. j. 63 Az
128/2004 – 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2004, č. j. 63 Az 128/2004 – 18,
byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
(dále jen „ministerstvo“) ze dne 9. 6. 2004, č. j. OAM-2008/VL-10-19-2004, jímž byla
zamítnuta žádost stěžovatele o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1
písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Krajský soud
v odůvodnění rozsudku uvedl, že zjistil, že stěžovatel neopustil Mongolsko z důvodu, že byl
pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, ani ze strachu z pronásledování
z důvodu rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro jeho
politické přesvědčení. Stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být
vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Ministerstvo při vydání
rozhodnutí vycházelo z vlastních tvrzení stěžovatele, která učinil v průběhu řízení o udělení
azylu. Bylo zjištěno, že opustil Mongolsko kvůli obavám z možného jednání ze strany věřitelů
v případě nevrácení dluhu a ekonomickým potížím. Důvodem jeho žádosti o azyl byla snaha
o legalizaci pobytu v České republice. Ministerstvo mělo dostatek podkladů k tomu,
aby dostatečně zjistilo skutkový stav, a aby mohlo posoudit důvodnost či nedůvodnost žádosti
o azyl. Z obsahu spisu vyplývá, že ministerstvo se žádostí stěžovatele zabývalo odpovědně
a svědomitě, a vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Stěžovateli byla dána možnost,
aby se před vydáním rozhodnutí vyjádřil k protokolu o pohovoru, případně navrhl jeho
doplnění. Jak vyplývá z dokumentů založených ve správním spise, ministerstvo si opatřilo
potřebné doklady pro rozhodnutí (§32 odst. 1 správního řádu), takže vycházelo ze spolehlivě
zjištěného stavu věci (§3 odst. 4 a §46 správního řádu). Z odůvodnění napadeného
rozhodnutí vyplývá, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami bylo
ministerstvo vedeno při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě
kterých rozhodovalo (§47 odst. 3 správního řádu), takže ani tyto námitky stěžovatele
neshledal krajský soud důvodnými.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. pro nepřezkoumatelnost. V kasační stížnosti namítal, že se krajský
soud nedostatečně vypořádal s jeho tvrzením ohledně porušení právních norem procesní
povahy, když pouze obecně uvedl, že neshledal žádné procesní pochybení ze strany
ministerstva. Dále stěžovatel konstatoval, že krajský soud uvedl, že ministerstvo správně
určilo důvody, které vedly stěžovatele k podání žádosti o udělení azylu, a že tyto důvody
nekorespondují s §12 zákona o azylu. Podle jeho názoru byla ministerstvem porušena
ustanovení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Dále namítal, že z odůvodnění rozsudku
krajského soudu mu nebylo zřejmé, jakými úvahami byl soud veden při hodnocení důkazů.
Krajský soud velice stručně uvedl výčet namítaných porušení zákona s krátkými citacemi
správního řádu, dále uvedl výčet spisového materiálu, ale z tohoto výčtu není patrná úvaha
soudu. Proto se domáhal zrušení napadeného rozsudku a přiznání kasační stížnosti
odkladného účinku.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti popřelo její oprávněnost,
neboť jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu
s právními předpisy. Odkázalo na obsah správního spisu, zejména na vlastní podání
a výpovědi stěžovatele učiněná ve správním řízení, a na vydané rozhodnutí. Stěžovatel
ani v kasační stížnosti neuvedl nic, čím by prokazoval pochybení na straně ministerstva
nebo krajského soudu. Institut mezinárodní ochrany formou azylu nelze zneužívat k legalizaci
pobytu cizince, jak se o to stěžovatel prokazatelně pokusil, když tvrdil potřebu legalizovat
svůj pobyt v azylovém řízení. K ochraně pobytu cizinců na území České republiky slouží
zákon č. 326/1999 Sb., jehož možnosti stěžovatel nevyužil. Z výše uvedených důvodů navrhlo
zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené
v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Námitky stěžovatele, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s jeho tvrzením
ohledně porušení právních norem procesní povahy, a že z odůvodnění rozsudku není patrná
úvaha soudu při hodnocení důkazů, považuje Nejvyšší správní soud za nedůvodné. Stěžovatel
v žalobě namítal, že se ministerstvo porušilo §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 1
správního řádu a §12 zákona o azylu, ale toto své obecné tvrzení nijak nekonkretizoval.
Stěžovatel tak pouze obecně namítal nezákonnost správního rozhodnutí, aniž by ke svým
tvrzením o porušení citovaných ustanovení uvedl konkrétní argumentaci. Protože krajský
soud je v souladu s §75 odst. 2 s. ř. s. vázán žalobními body, přezkoumal napadené správní
rozhodnutí v rozsahu vymezeném v žalobě, resp. způsobem odpovídajícím obsahu žaloby.
Krajský soud tedy v souladu se zákonem přezkoumal napadené správní rozhodnutí pouze
z hlediska, zda se ministerstvo zabývalo žádostí stěžovatele odpovědně a svědomitě,
zda je napadené správní rozhodnutí v souladu se zákonem a zda mělo ministerstvo dostatek
podkladů pro zjištění skutečného stavu věci, aniž by se musel těmito podklady věcně zabývat.
V této souvislosti je nutno zdůraznit, že stěžovatel i v kasační stížnosti opět jen obecně
namítal porušení procesních ustanovení ministerstvem, aniž by uvedl, v čem toto tvrzení
porušení spatřuje. Proto Nejvyšší správní soud v řízení neshledal vadu ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud proto z důvodů výše uvedených kasační stížnost podle
ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle
něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání,
když neshledal důvody pro jeho nařízení.
O stěžovatelem podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla
vyřízena v souladu s ust. §56 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. května 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu