ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.66.2005
sp. zn. 7 Azs 66/2005 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jiřího Vyvadila v právní věci stěžovatelky
V. P., zastoupené JUDr. Martou Čihákovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem,
Masarykova 43, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o
kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 9. 2004, č. j.
40 Az 12/2004 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokátky JUDr. Marty Čihákové, se sídlem v Ústí nad Labem,
Masarykova 43, se u r č u je částkou 2150 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 9. 2004,
č. j. 40 Az 12/2004 - 18, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 24. 5. 2004, č. j. OAM-93/CU-06-09-2004, jímž byla
žádost stěžovatelky o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1
písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Krajský soud
v odůvodnění rozsudku uvedl, že stěžovatelka požádala o udělení azylu, protože pobývala
v České republice nelegálně a hrozilo jí správní vyhoštění. Na Ukrajině nikdy neměla žádné
problémy se státními orgány nebo policií, politicky se nikdy neangažovala a ze země původu
odešla kvůli neshodám s otcem a bývalým přítelem. Neuvedla tedy žádné skutečnosti svědčící
o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
Jestliže ministerstvo posoudilo žádost stěžovatelky jako zjevně nedůvodnou podle §16
zákona o azylu, nemohlo posuzovat, zda tato splňuje podmínky pro udělení azylu podle §13
a 14 zákona o azylu, a proto ani krajskému soudu nepřísluší posuzování její žádosti podle §14
zákona o azylu.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost
v níž namítala důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Především namítala,
že v průběhu azylového řízení podrobně poukázala na konkrétní životní situaci,
ve které se v zemi původu nalézala a která ve svém důsledku vedla k jejímu rozhodnutí odejít
z této země. Proto se domnívá, že krajský soud nesprávně shledal, že nesplňuje podmínky
pro udělení azylu a že v řízení dostatečně nedoložila skutečnosti, které by odůvodňovaly její
žádost. Odkázala na skutečnosti, které uvedla a které dostatečně konkretizovala. Dále uvedla,
že došlo k porušení jejího procesního postavení, když při celém řízení, zejména pokud
se měla podrobně a konkrétně vyjadřovat k okolnostem, které ji vedly k podání žádosti
o poskytnutí azylu, nebyl přizván tlumočník. Bylo povinností soudu, aby se zabýval její
žádostí z hlediska možnosti udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu.
I pro posouzení této otázky poukazovala na důvody, které uvedla, a to že neměla možnost
vlastní realizace, vlastního života a cítila se ohrožená jak ze strany svých rodinných
příslušníků, tak bývalého přítele. Jedná se o obavy skutečné a reálně podložené, které ve svém
důsledku splňují podmínky udělení humanitárního azylu. Stěžovatelka žije v České republice,
kde si vytvořila osobní a rodinné zázemí, a proto odmítnutí své žádosti považuje
za rozhodnutí, které je ve svém důsledku nepřezkoumatelné, trpící vadami, které ve svém
důsledku vedly k rozhodnutí, které nepovažuje za zákonné ve věci samé. Rovněž namítala
nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, když se odmítl zabývat
možností poskytnutí humanitárního azylu a bez provedení dalšího podrobnějšího šetření
se ztotožnil s názorem ministerstva. Proto se domáhala zrušení napadeného rozsudku
a přiznání kasační stížnosti odkladného účinku.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti popřelo její oprávněnost,
neboť jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu
s právními předpisy, a odkázalo na obsah správního spisu, zejména na vlastní podání
a výpovědi stěžovatelky učiněná ve správním řízení, a na vydané rozhodnutí. Stěžovatel
má ve správním řízení možnost požádat o tlumočníka svého mateřského jazyka či jazyka,
jemuž rozumí a tlumočník je mu ustanoven pro celé řízení o azylu. Jak ze správního spisu
vyplývá, stěžovatelka žádala, aby pohovor byl veden v ruském jazyce. Souhlasila, aby obsah
pohovoru tlumočila tlumočnice ruského jazyka paní A. M. Byla seznámena s obsahem
protokolu o pohovoru v ruském jazyce, souhlasila s ním a nežádala dalšího doplnění ani
změny. Žádost stěžovatelky byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu a podle judikatury Nejvyššího správního soudu se nemůže dovolávat
posouzení azylu podle §12 a 14 zákona o azylu, neboť o těchto formách azylu nemohlo být
v tomto typu řízení rozhodnuto. Z výše uvedených důvodů ministerstvo navrhlo zamítnutí
kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené
v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Námitku stěžovatelky, že došlo k porušení jejího procesního postavení, když v celém
řízení nebyl přizván tlumočník, přičemž nespecifikovala, zda se jednalo o správní řízení,
nebo řízení před krajským soudem, považuje Nejvyšší správní soud za nedůvodnou.
Podle §22 odst. 1 zákona o azylu má účastník řízení právo jednat v řízení o udělení
azylu v mateřském jazyce nebo v jazyce, ve kterém je schopen se dorozumět. Za tím účelem
ministerstvo účastníkovi poskytne bezplatně tlumočníka na celou dobu řízení.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka dne 30. 4. 2004 požádala, aby řízení
o udělení azylu bylo vedeno v ruském jazyce. Proto ministerstvo ustanovilo tlumočnici ruského
jazyka paní PaedDr. J. P. a následně paní A. M. Jak při podání žádosti, tak u pohovoru
k žádosti o azyl byla přítomna tlumočnice, neboť se stěžovatelkou bylo komunikováno
v ruském jazyce. Při pohovoru stěžovatelka podrobně vylíčila svoje důvody odchodu z vlasti a
následného podání žádosti o udělení azylu. Stěžovatelka byla seznámena s obsahem protokolu
v jazyce ruském, souhlasila s ním a nežádala doplnění. S obsahem rozhodnutí ve věci udělení
azylu včetně poučení byla stěžovatelka rovněž seznámena v ruském jazyce za přítomnosti
tlumočnice. Celé správní řízení tedy probíhalo za přítomnosti tlumočníka a stěžovatelka měla
možnost komunikovat s ministerstvem ve svém rodném jazyce.
Vzhledem k tomu, že s. ř. s. neobsahuje konkrétní ustanovení o právu jednat
před soudem ve své mateřštině, je třeba za použití ustanovení §64 s. ř. s. postupovat
podle ustanovení §18 o. s. ř. Podle odst. 1 citovaného ustanovení mají účastníci v občanském
soudním řízení rovné postavení. Mají právo jednat před soudem ve své mateřštině. Soud
je povinen zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Podle odst. 2 citovaného
ustanovení soud ustanoví účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, tlumočníka,
jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. Z citovaného ustanovení vyplývá, že k tomu,
aby soud ustanovil účastníkovi tlumočníka, nestačí pouze, že se jedná o účastníka,
jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, ale současně musí potřeba ustanovit tlumočníka
vyjít v řízení najevo. V dané věci byla krajskému soudu doručena žaloba sepsaná v českém
jazyce. Na výzvu krajského soudu, aby stěžovatelka sdělila, zda souhlasí s tím, aby ve smyslu
§51 odst. 1 s. ř. s. bylo o věci samé rozhodnuto bez jednání, která jí byla doručena
dne 22. 7. 2004, stěžovatelka nereagovala. Proto podle názoru Nejvyššího správního soudu
potřeba ustanovit stěžovatelce tlumočníka v řízení před krajským soudem nevyšla najevo,
neboť žaloba byla sepsána v českém jazyce a stěžovatelka vůči soudu neučinila žádné podání,
ze kterého by bylo zřejmé, že výzvě soudu nerozumí. Zásada rovnosti účastníků řízení
formulovaná v ustanovení §18 o. s. ř. je projevem ústavního principu rovnosti účastníků
vyjádřeného v čl. 96 odst. 1 Ústavy a v čl. 37 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod.
Při posuzování postupu krajského soudu při realizaci tohoto práva uvedeného v ustanovení
§18 o. s. ř., dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že tento nepochybil, pokud neustanovil
stěžovatelce tlumočníka.
Pokud jde o další důvod uvedený stěžovatelkou v kasační stížnosti a týkající
se aplikace ustanovení §14 zákona o azylu, podle kterého lze v případě hodném zvláštního
zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn
důvod pro udělení azylu podle §12, nepovažuje jej Nejvyšší správní soud rovněž za důvodný.
Zákon o azylu vedle pozitivního vymezení předpokladů pro udělení azylu v §12, §13
a §14 stanoví také vylučující důvody, při jejichž naplnění nelze žadateli azyl udělit.
Tyto důvody jsou taxativně stanoveny v §15 a 16 zákona o azylu. Podle ustanovení §16
odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná,
jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování
z důvodů uvedených v §12 citovaného zákona. Pokud jsou splněny podmínky stanovené
v §16 odst. 1 zákona o azylu pro zamítnutí žádosti, není zákonný důvod zkoumat případnou
existenci důvodů pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu, jak na to poukazuje
stěžovatelka v kasační stížnosti, protože udělení azylu podle citovaného ustanovení
je za takové situace vyloučeno.
Nejvyšší správní soud proto z důvodů výše uvedených podle ustanovení §110 odst. 1
s. ř. s. kasační stížnost zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
O stěžovatelkou podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla
vyřízena v souladu s ust. §56 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Stěžovatelce byla pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanovena zástupkyní
advokátka a podle §35 odst. 7 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokátky včetně
hotových výdajů stát. Podle §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, náleží advokátce odměna za dva úkony právní služby 2 x 1000 Kč a podle §13
odst. 3 citované vyhlášky náhrada hotových výdajů v částce 2 x 75 Kč, celkem tedy 2150 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. června 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu