ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.69.2005
sp. zn. 7 Azs 69/2005 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jiřího Vyvadila v právní věci stěžovatelky
I. T., zastoupené Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Na Jíkalce 13, za
účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti
podané proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2004, č. j. 55 Az 744/2003 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2004, č. j. 55 Az 744/2003 - 33,
byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí ministra vnitra (dále jen „ministerstvo“)
ze dne 10. 6. 2003, č. j. OAM-1289/AŘ-2002, jímž byl zamítnut rozklad a potvrzeno
rozhodnutí Ministerstva vnitra jako správního orgánu I. stupně ze dne 22. 10. 2001,
č. j. OAM-6681/VL-14-OL6-2001, kterým byl zamítnut návrh na zahájení řízení o udělení
azylu stěžovatelce jako zjevně nedůvodný podle §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně bylo rozhodnuto, že stěžovatelka nesplňuje
důvody udělení azylu podle §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu a že se na ni nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Krajský soud v odůvodnění rozsudku
uvedl, že z tvrzení stěžovatelky jednoznačně vyplývá, že měla reálnou možnost požádat
o udělení azylu již v Polsku, když jako pasažér linkového autobusu projížděla územím Polska
a mohla z něj kdykoliv vystoupit. Na základě informací o hodnocení Polska nelze tuto zemi
považovat za zemi, která by nesplňovala znaky třetí bezpečné země, a stěžovatelka žádné
konkrétní důvody, které by vedly k jinému závěru, neuvedla. Jsou-li splněny podmínky
vymezené v §16 odst. 1 zákona o azylu, není na místě zkoumat případnou existenci důvodů
pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu, protože udělení azylu je za takové
situace vyloučeno. Proto je také nadbytečné i rozhodování o udělení azylu podle §13 a §14
zákona o azylu. Pokud stěžovatelka namítala, že zákon o azylu je v rozporu s Úmluvou
o právním postavení uprchlíků, odkázal krajský soud plně na vyjádření ministerstva, označil
za nepochybné, že český zákon o azylu není v rozporu s Úmluvou o právním postavení
uprchlíků.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatelka uvedla, že ji podává z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Krajskému soudu vytkla, že nevychází
při posuzování Polska jako třetí bezpečné země striktně z vymezení tohoto pojmu v ust. §2
odst. 2 zákona o azylu a zdůraznila, že přes území Polska pouze přejížděla, nikdy však na jeho
území nepobývala, jak má na mysli citované zákonné ustanovení. Již od počátku řízení
o udělení azylu uváděla, že důvodem k opuštění země původu bylo pronásledování spojené
s její odlišnou sexuální orientací. V tomto způsobu pronásledování lze spatřovat naplnění
významu pojmu pronásledování ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu, neboť se jí nedostane
účinné ochrany ze strany ukrajinských státních orgánů. Je přesvědčena, že je ze strany
veřejnosti pronásledována za uplatňování politických práv a svobod, neboť jí je znemožněno
se shromažďovat se svými přáteli na Ukrajině na veřejnosti, když je napadána za projevy své
odlišné sexuální orientace. Na podkladě těchto skutečností se domnívá, že by jí mohl svědčit
některý z důvodů pro udělení azylu. Krajskému soudu dále stěžovatelka vytýkala,
že s ohledem na popsanou situaci se nedostatečně vypořádal s otázkou, zda v daném případě
byly splněny zákonné podmínky pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu.
Z těchto důvodů se domáhala zrušení napadeného rozsudku a přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti popřelo její oprávněnost,
neboť jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu
s právními předpisy a odkázalo na obsah správního spisu, zejména na vlastní podání
a výpovědi stěžovatelky učiněná ve správním řízení, a na vydané rozhodnutí. Žádost
stěžovatelky byla na základě zákona o azylu posouzena jako zjevně nedůvodná, když bylo
zjištěno, že mohla požádat o azyl již v Polsku, které je považováno za třetí bezpečnou zemi.
K námitce, že Polskem pouze projížděla, odkázalo ministerstvo na konstantní judikaturu
soudů, kdy tento pojem je chápán jako možnost požádat o azyl v zemi, kterou stěžovatel
projížděl, když stěžovatel vešel do styku se státními orgány dané země, měl tedy možnost
o azyl požádat. Bylo spolehlivě prokázáno, že stěžovatelka možnost požádat o azyl v Polsku
měla, neboť zde vešla do styku se státními orgány. Z výše uvedených důvodů navrhlo
ministerstvo zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené
v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Zákon o azylu vedle pozitivního vymezení předpokladů pro udělení azylu v §12
stanoví také vylučující důvody, při jejichž naplnění nelze žadateli azyl udělit. Tyto důvody
jsou taxativně stanoveny v §15 a 16 zákona o azylu. Podle ustanovení §16 odst. 1 písm. e)
zákona o azylu, ve znění účinném do 31. 1. 2002, se žádost o udělení azylu zamítne
jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel přichází ze státu, který Česká republika považuje
za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno, že v jeho případě
nelze tento stát za takovou zemi považovat. Podle ustanovení §2 odst. 2 citovaného zákona,
ve znění účinném do 31. 1. 2002, se takovou zemí rozumí stát jiný než stát, jehož je cizinec
státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství stát posledního trvalého
bydliště, ve kterém cizinec pobýval před vstupem na území a do kterého se může tento cizinec
vrátit a požádat o udělení postavení uprchlíka podle mezinárodní smlouvy, aniž by byl
vystaven pronásledování, mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.
Stát není bezpečnou třetí zemí, pokud cizinec jeho územím pouze projížděl.
K námitce stěžovatelky, že územím Polska pouze projížděla, Nejvyšší správní soud
uvádí, že pojem „projíždí“ příslušnou zemí je nutno interpretovat restriktivně, a to z důvodu
podstaty a smyslu celého azylového řízení, do značné míry založeného na principu, že cizinec
pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod ve své vlastní zemi (čl. 43 Listiny
základních práv a svobod) má o azyl požádat vždy již v první zemi, kde má reálnou příležitost
tento status obdržet nejdříve a kde budou garantována jeho základní práva a svobody.
Takovou zemí je zpravidla právě tzv. bezpečná třetí země ve smyslu §2 zákona o azylu.
Právo na azyl je právem na nezbytnou ochranu před pronásledováním v zemi původu,
ale nikoliv právem vybrat si zemi, ve které bude žadatel o azyl chtít toto své právo uplatnit.
Rozhodujícím kritériem pro posuzování toho, zda cizinec bezpečnou třetí zemí
pouze projížděl, je skutečnost, zda v této zemi měl reálnou možnost požádat o udělení azylu
či nikoliv. Tento názor je konformní i se zahraniční judikaturou a doktrínou (podrobný
přehled viz např. R. Göbel - Zimmermann, Asyl - und Flüchtlingsrecht, C. H. Beck, 1999,
s. 90 a násl.).
V daném případě cestovala stěžovatelka do České republiky autobusem přes Polsko,
během cesty několikrát při zastávkách opustila autobus a při hraničních kontrolách probíhalo
všechno normálně, pouze na českých hranicích musela zaplatit pokutu, protože neměla
50 USD na každý den pobytu a vízum jí platilo 21 dnů. Přišla tedy do styku s polskými
orgány, a jak sama vypověděla, nic jí nebránilo, aby požádala o azyl již v této zemi. Měla tedy
reálnou možnost požádat o udělení azylu již v Polsku, tzn. v bezpečné třetí zemi ve smyslu
§2 odst. 2 zákona o azylu. Tento zjištěný skutkový stav ani stěžovatelka nezpochybnila,
a proto nelze dovodit, že ve správním řízení bylo dokazování provedeno nedostatečným
způsobem. Ministerstvu ani krajskému soudu také není možné vytýkat nezákonný postup,
když shledaly žádost stěžovatelky o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení
§16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu.
Námitku stěžovatelky, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s otázkou splnění
zákonných podmínek pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu, považuje Nejvyšší správní
soud za nedůvodnou. Stěžovatelka v žalobě namítala, že ministerstvo porušilo §3 odst. 3 a 4,
§32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 správního řádu, §12 zákona o azylu, Úmluvu o právním
postavení uprchlíků a čl. 10 Ústavy České republiky. Protože krajský soud je v souladu s §75
odst. 2 s. ř. s. vázán žalobními body, přezkoumal napadené správní rozhodnutí v rozsahu
vymezeném v žalobě a nemohl se tedy zabývat tím, zda byly či nebyly splněny podmínky
pro použití §14 zákona o azylu, neboť stěžovatelka toto v žalobě nenamítala. Navíc pokud
jsou splněny podmínky stanovené v §16 odst. 1 zákona o azylu pro zamítnutí žádosti, není
zákonný důvod zkoumat případnou existenci důvodů pro udělení azylu podle §14 zákona
o azylu, jak na to poukazuje stěžovatelka v kasační stížnosti, protože udělení azylu podle
citovaného ustanovení je za takové situace vyloučeno. Výrok ministerstva o neudělení azylu
podle §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu je proto nadbytečný.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
kasační stížnost zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
O stěžovatelkou podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla
vyřízena v souladu s ust. §56 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. června 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu