ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.72.2005
sp. zn. 7 Azs 72/2005 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jiřího Vyvadila a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatele T. N., zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem v Teplicích,
J. V. Sládka 1363/2, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, řízení
o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004, č. j. 47 Az
842/2003 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 9. 2004, č. j. 47 Az 842/2003 - 24, zamítl
žalobu podanou stěžovatelem proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“)
ze dne 4. 7. 2003, č. j. OAM-288/VL-19-P17-2003, jímž bylo rozhodnuto o neudělení azylu
stěžovateli podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“), a současně bylo rozhodnuto, že se na něho nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. V odůvodnění rozsudku krajský soud ve vztahu
k námitkám obsaženým v kasační stížnosti konstatoval, že soudu nepřísluší přezkoumávat,
zda důvody pro udělení humanitárního azylu zde byly nebo ne. Toto je věcí volné úvahy
ministerstva, která vylučuje soudní přezkum. Soud v takovém případě pouze posuzuje,
zda ministerstvo v úplnosti soustředilo všechny podklady, které mu umožnily o této otázce
správně rozhodnout, a zda jeho závěr není s tímto podkladem v logickém rozporu. Takové
pochybení v projednávané věci však krajský soud neshledal.
Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
podle ustanovení 103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Rozhodnutí ministerstva není podle stěžovatele
ve vztahu k neudělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu odůvodněno. Nejsou
v něm uvedeny konkrétní důvody a podklady tohoto rozhodnutí. Rozhodnutí ministerstva
je proto nepřezkoumatelné a krajský soud jej měl zrušit. Z uvedených důvodů stěžovatel
navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení a aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Ministerstvo ve svém vyjádření popřelo oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními
předpisy. Ministerstvo odkázalo na správní spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatele
učiněné ve správním řízení a na vydané rozhodnutí. Proto navrhlo zamítnutí kasační stížnosti
a nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnil
stěžovatel v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska její přípustnosti,
neboť pouze přípustná kasační stížnost může být soudem meritorně projednána.
Porovnáním obsahu žaloby a kasační stížnosti Nejvyšší správní soud zjistil,
že námitku, že rozhodnutí ministerstva není ve vztahu k neudělení humanitárního azylu podle
§14 zákona o azylu odůvodněno, stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem.
V žalobě stěžovatel pouze namítal porušení ustanovení §3 odst. 3, §32 odst. 1, §46
a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších
předpisů, a ustanovení §12 a §91 zákona o azylu. Uvedená námitka je tedy novým důvodem,
který stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl, a jako taková
je ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. zásadně nepřípustná. Toto ustanovení je nicméně nezbytné
vykládat v souvislosti s dalšími ustanoveními s. ř. s.
Podle ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo
zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li
napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)], jakož i v případech,
kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Vzhledem k tomu, že v daném případě stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost
rozhodnutí ministerstva pro nedostatek důvodů rozhodnutí, přezkoumal Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek v rozsahu tohoto stížního bodu.
Ministerstvo ve svém rozhodnutí na straně třetí v odstavci prvním uvedlo, že „Podle
ustanovení §14 výše uvedeného zákona, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu. Žadatel uvedl, že ve vlasti již nemá žádné příbuzné a nemá se kam
vrátit. Správní orgán posoudil osobní situaci žadatele a neshledal důvody k udělení
humanitárního azylu ve smyslu §14 výše uvedeného zákona.“ Rozhodnutí ministerstva tedy
ve vztahu k neudělení humanitárního azylu odůvodněno bylo, byť poměrně stručně.
Ministerstvo uvedlo, že vycházelo z výpovědi stěžovatele a jím uváděné důvody posoudilo
negativně. Krajský soud proto neměl důvod rozhodnutí ministerstva pro nepřezkoumatelnost
zrušit. Krajský soud se i přesto, že stěžovatel v tomto směru nic konkrétního v žalobě
nenamítal, v odůvodnění napadeného rozsudku neudělením humanitárního azylu zabýval,
a po posouzení, zda ministerstvo v úplnosti soustředilo všechny podklady, které mu umožnily
o této otázce správně rozhodnout, a zda jeho závěr není s tímto podkladem v logickém
rozporu dospěl k závěru, že takové pochybení v projednávané věci neshledal.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost jako nedůvodnou
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s.
bez jednání.
O stěžovatelem podaném návrhu, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
podle ustanovení §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud nerozhodl, protože věc byla vyřízena
přednostně v souladu s ustanovením §56 ve spojení s §120 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. června 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu