ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.75.2005
sp. zn. 7 Azs 75/2005 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jiřího Vyvadila a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatelky S. B., zastoupené Mgr. Pavlem Bobkem, advokátem, se sídlem v Praze 6,
Muchova 9/223, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení
o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2004,
č. j. 63 Az 139/2004 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta Mgr. Pavla Bobka se u r č u je částkou 2150 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 10. 2004, č. j. 63 Az 139/2004 - 19,
zamítl žalobu podanou stěžovatelkou proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
(dále jen „ministerstvo“) ze dne 8. 7. 2004, č. j. OAM-2254/VL-20-03-2004,
jímž byla zamítnuta žádost stěžovatelky o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle §16
odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). V odůvodnění
rozsudku krajský soud konstatoval, že důvody uplatněné stěžovatelkou nejsou podřaditelné
pod žádný z důvodů pro udělení azylu a ministerstvo tedy nepochybilo, když žádost o azyl
zamítlo jako zjevně bezdůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Ve vztahu
k namítaným chybějícím výrokům podle §14 a §91 zákona o azylu krajský soud uvedl,
že udělení azylu podle §14 zákona o azylu se váže na §12 zákona o azylu. Rozhodnutí
o překážce vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu pak ministerstvo podle §28
zákona o azylu uvádí jen v rozhodnutích o neudělení nebo odmítnutí azylu,
nikoliv v rozhodnutích, jimiž se žádost o udělení azylu zamítá jako zjevně bezdůvodná.
Rovněž námitky stran vad řízení shledal krajský soud nedůvodné.
Stěžovatelka podala proti tomuto rozsudku v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
podle ustanovení 103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s. V kasační stížnosti pouze obecně namítala,
že krajský soud posoudil její případ v rozporu s platným právním řádem, resp. se zákonem
o azylu, a že shledává vážná pochybení všech orgánů v řízení o udělení azylu,
aniž tyto námitky jakkoliv konkretizovala. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu
řízení a aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek. V doplnění
kasační stížnosti uvedla, že shledává důvody pro podání kasační stížnosti podle ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., které spatřuje v tom, že ze strany ministerstva, a následně
i krajského soudu, došlo k pochybení, když důvody pro udělení azylu a další stěžovatelčina
tvrzení nebyly řádně zohledněny. K podání žádosti o udělení azylu vedly stěžovatelku
existenční problémy a neshody s jejím bývalým manželem. Stěžovatelka se domnívá,
že její případ lze podřadit pod ustanovení §14 zákona o azylu a ministerstvo jí mělo udělit
humanitární azyl. V rozporu s ustanovením §14 zákona o azylu je i výrok soudu o zamítnutí
žaloby. Stěžovatelka dále shledává důvody pro podání kasační stížnosti podle ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., protože ministerstvo před vydáním svého rozhodnutí nezjistilo
řádně a úplně skutkový stav věci a neopatřilo si pro své rozhodnutí úplné důkazy.
Ministerstvo i krajský soud hodnotily situaci obecně, nikoliv s ohledem na konkrétní
okolnosti a popis situace v místě bydliště stěžovatelky. Mimo to stěžovatelka poukázala
na Všeobecnou deklaraci lidských práv, a to zejména na čl. 13 odst. 2, čl. 14 odst. 1 a čl. 23
odst. 1, ovšem bez jakékoliv konkretizace.
Ministerstvo ve svém vyjádření popřelo oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozsudek soudu byly vydány v souladu se právními
předpisy. Podle ministerstva stěžovatelka v průběhu správního řízení neuvedla žádné
relevantní skutečnosti pro udělení azylu na základě zákona o azylu a i v kasační stížnosti
opětovně uvedla, že o azyl požádala z důvodů ekonomických potíží a potíží s bývalým
manželem. Ministerstvo dále odkázalo na správní spis, zejména na podání a výpovědi
stěžovatelky učiněné ve správním řízení a na vydané rozhodnutí. Proto navrhlo zamítnutí
kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které
stěžovatelka uplatnila, přičemž neshledal vady uvedené v odstavci 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne
jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být
vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12.
Podle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Podle §14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že pokud ministerstvo žádost o udělení azylu
zamítne jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) s. ř. s., rozhodne ve věci
konečným způsobem, aniž by v řízení zjišťovalo existenci některého z důvodů pro udělení
azylu podle §12 zákona o azylu. Závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §12
citovaného zákona je pak určující pro rozhodování o udělení o případném azylu podle
ustanovení §14 zákona o azylu. Při zamítnutí žádosti podle §16 zákona je tedy paralelní
rozhodování o udělení či neudělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu
pojmově vyloučeno a souběžná existence těchto výroků by byla v logickém rozporu.
Stěžovatelka podala žádost o udělení azylu z důvodu ekonomických problémů a neshod
s jejím bývalým manželem a tyto důvody zcela zjevně nejsou podřaditelné pod žádný
z důvodů pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona o azylu, a krajský soud, stejně
jako ministerstvo, tedy nepochybil, když žádost o azyl byla posouzena jako zjevně
bezdůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. O udělení či neudělení
humanitárního azylu ve smyslu §14 zákona o azylu v tomto případě ministerstvo z výše
uvedených důvodů rozhodovat nemohlo. Napadené rozhodnutí krajského soudu je řádně
odůvodněno a v tomto odůvodnění je dostatečně konkrétně zdůvodněno, proč se žaloba
proti rozhodnutí ministerstva zamítá. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud
neshledal tuto námitku důvodnou.
Pokud se stěžovatelka se dovolávala kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s, přičemž vadu spatřovala v tom, že ministerstvo před vydáním svého rozhodnutí
nezjistilo řádně a úplně skutkový stav věci a neopatřilo si pro své rozhodnutí úplné důkazy
a že ministerstvo i krajský soud hodnotili situaci obecně, nikoliv s ohledem na konkrétní
okolnosti a popis situace v místě bydliště stěžovatelky, k této obecně formulované námitce
Nejvyšší správní soud v souladu se svou konstantní judikaturou uvádí, že řízení
před ministerstvem netrpělo vadami ve smyslu citovaného ustanovení, neboť si opatřilo
dostatek důkazů, na jejichž základě zjistilo přesně a úplně skutkový stav věci a vyhodnotilo
je v kontextu platné právní úpravy. Protože v žalobě stěžovatelka namítala vady správního
řízení pouze v obecné rovině, tj. omezila se jen na citaci příslušných ustanovení správního
řádu, aniž by uvedla, v čem konkrétně měly tyto vady spočívat, krajský soud postupoval
v souladu se zákonem, jestliže procesní postup ministerstva v řízení přezkoumal obecně
ve vztahu k obsahu správního spisu a neshledal v postupu ministerstva pochybení (shodně
viz např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 1 Azs 28/2004 - 41).
Ani tuto námitku tedy nemohl Nejvyšší správní soud shledat důvodnou.
Stěžovatelka dále ve své kasační stížnosti poukázala na Všeobecnou deklaraci
lidských práv, a to zejm. na čl. 13 odst. 2, čl. 14 odst. 1 a čl. 23 odst. 1, ovšem bez jakékoliv
konkretizace. V této souvislosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že tato námitka je jednak
velmi obecná a jednak bez jakéhokoliv vztahu k posuzované věci, a proto v tomto rozsahu
nemohl napadený rozsudek přezkoumat.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost jako nedůvodnou
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s §109 odst. 1 s. ř. s. bez jednání.
O stěžovatelkou podaném návrhu, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
podle ustanovení §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud nerozhodl, protože věc byla vyřízena
přednostně v souladu s ustanovením §56 ve spojení s §120 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Odměnu zástupce stěžovatelky určil Nejvyšší správní soud za 2 úkony právní služby
(převzetí a příprava zastoupení a písemné podání soudu - doplnění kasační stížnosti) podle
ustanovení §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
v částce 2000 Kč a náhradu hotových výdajů podle §13 odst. 3 citované vyhlášky
v částce 150 Kč, celkem tedy 2150 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. června 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu