ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.78.2005
sp. zn. 7 Azs 78/2005 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jiřího Vyvadila a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatele S. V., zastoupeného Mgr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci
Králové, Velké náměstí 135, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7,
Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 17. 12. 2004, č. j. 30 Az 419/2003 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12. 2004,
č. j. 30 Az 419/2003 – 22, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 4. 11. 2003, č. j. OAM-3035/AŘ-2001, jímž byl
zamítnut rozklad stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 10. 12. 2001,
č. j. OAM-11868/VL-11-03-2001, o neudělení azylu stěžovateli podle §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně bylo
rozhodnuto, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestovaní ve smyslu §91 zákona
o azylu. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že stěžovatelem tvrzené procesní důvody
nezákonnosti správního rozhodnutí nejsou dány. Krajský soud neshledal žádné porušení
ustanovení o správním řízení. Námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu byla natolik
obecná, že nebylo možné zjistit, jaké konkrétní důkazy mělo ministerstvo podle stěžovatele
dále provádět a v čem se stěžovateli jeví skutková zjištění neúplná. Krajský soud konstatoval,
že správní orgány obou stupňů řádně zjistily skutečný stav věci a použité důkazy byly
dostatečným podkladem rozhodnutí. Se shromážděnými důkazy byl stěžovatel řádně
seznámen, mohl se k nim vyjádřit a navrhnout jejich případné doplnění, čehož však nevyužil.
Pokud jde o samotné hodnocení důvodů, pro které bylo rozhodnuto o neudělení azylu podle
§12 zákona o azylu, krajský soud se plně ztotožnil s právními závěry, k nimž dospělo
ministerstvo na základě skutkových zjištění. Příčina odchodu stěžovatele ze země původu
tkvěla výlučně v jeho obavách z jednání soukromých osob, které bezpochyby bylo v rozporu
se zákonem. S odkazem na provedené důkazy však lze dovodit, že na Ukrajině fungují
mechanismy umožňující účinnou ochranu lidských práv jedince. Žádné z těchto možností
stěžovatel ale nevyužil a navíc o azyl požádal nikoliv bezprostředně po příjezdu,
ale až po určité době. Pokud se jedná o důvody podle §14 zákona o azylu krajský soud
poukázal na to, že je věcí správního uvážení, zda správní orgán podle zákonných kritérií
na základě skutkových zjištění azyl udělí nebo neudělí. Správní orgán se při postupu podle
uvedeného ustanovení držel zákonem stanovených mezí. Stěžovatel se navíc udělení
humanitárního azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu výslovně nedomáhal a nepředložil
v tomto směru žádné důkazy. Krajský soud se také ztotožnil se závěry o neexistenci překážky
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu a poukázal na to, že v řízení před správním
orgánem nebyla zjištěna důvodnost obavy z perzekuce, pokud by se stěžovatel vrátil do země
původu.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatel namítal nezákonnost
rozhodnutí krajského soudu spočívající v nesprávném posouzení právní otázky, a to,
že jím tvrzené důvody nespadají pod ustanovení §12 zákona o azylu. Rozhodnutí krajského
soudu označil za nepřezkoumatelné, neboť při svém rozhodování nepřihlédl ke všem
žalobním bodům, které stěžovatel v žalobě uplatnil. Dále vytýkal, že rozhodnutí vydané
správním orgánem I. stupně nemá náležitosti rozhodnutí, neboť jeho stejnopis, který mu byl
doručen, nebyl vlastnoručně podepsán oprávněnou osobou ve smyslu §47 odst. 5 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“),
tj. ředitelem odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra PhDr. T. H., ale bylo
pouze opatřeno úředním razítkem a podpisem osoby v rubrice „za správnost“, která není
totožná s PhDr. T. H. Z této skutečnosti stěžovatel dovozoval, že vydané správní rozhodnutí
je nicotné. Vadu spočívající v absenci podpisu nemůže zhojit ani to, že ve správním spise
je obsaženo rozhodnutí podepsané PhDr. T. H. Toto rozhodnutí totiž bylo podle přesvědčení
stěžovatele fakticky vyhotoveno v azylovém středisku mimo Prahu, ačkoliv je v rozhodnutí
uvedeno jeho vydání v Praze, a proto musel být stejnopis rozhodnutí bez vlastnoručního
podpisu oprávněné osoby doručen stěžovateli před tím než PhDr. H. jiný stejnopis rozhodnutí
založený ve správním spise dodatečně vlastnoručně podepsal. V době doručování rozhodnutí
stěžovateli tedy správní orgán dosud neprojevil svou vůli řádným a dostatečným způsobem,
zejména pak se oprávněná osoba neseznámila s obsahem rozhodnutí. Napadené správní
rozhodnutí tak bylo vydáno zcela bez vědomí oprávněné osoby, a je proto nicotné.
Jako poslední námitku stěžovatel uvedl, že v průběhu správního řízení bylo porušeno
jeho právo, aby se před vydáním rozhodnutí mohl vyjádřit k jeho podkladu i ke způsobu
jeho zjištění, popřípadě navrhnout jeho doplnění ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 správního
řádu.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti popřelo oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozhodnutí soudu byla vydána v souladu
s právními předpisy. Pokud jde o stěžovatelem tvrzenou nicotnost rozhodnutí správního
orgánu, poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2004,
sp. zn. 2 Azs 64/2003, z něhož vyplývá, že rozhodnutí není nicotné, pokud je součástí
správního spisu vyhotovení rozhodnutí, které je podepsáno oprávněnou osobou a je i jinak
bezvadné. Námitky stěžovatele v kasační stížnosti proto považuje ministerstvo za irelevantní,
a proto navrhlo zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel
uplatnil, přičemž neshledal vady uvedené v odstavci 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Námitku stěžovatele týkající se aplikace §12 zákona o azylu považuje Nejvyšší
správní soud za nedůvodnou. Skutečnost, že žadatel o azyl měl v zemi původu problémy
s vymahači, kteří po něm a jeho manželce požadovali vrácení dluhů, není bez dalšího
důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu. Stěžovatel však žádné
další skutečnosti, které by mohly být ve smyslu citovaného ustanovení právně relevantní,
však v průběhu správního řízení neuváděl a neuvedl je ani v žalobě. Protože nebylo prokázáno
ani pronásledování stěžovatele za uplatňování politických práv a svobod ani skutečnosti,
které by odůvodňovaly strach z pronásledování z důvodů taxativně v citovaném ustanovení
uvedených, není pro posouzení žádosti o azyl rozhodné, zda v zemi původu jsou státní orgány
schopny zajistit ochranu před soukromými osobami.
Nejvyšší správní soud rovněž neshledal důvodnou námitku nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku z důvodu, že krajský soud nepřihlédl ke všem žalobním bodům.
Ve správním soudnictví se uplatňuje dispoziční zásada, což znamená, že krajský soud
se může zabývat jen těmi námitkami, které žalobce uplatnil proti napadenému rozhodnutí
ve lhůtě k tomu zákonem stanovené, jak vyplývá z ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. Pokud
tedy stěžovatel v žalobě v podstatě jen uvedl výčet zákonných ustanovení jak správního řádu,
tak zákona o azylu a krajský soud přesto na základě takto obecně formulovaných žalobních
bodů napadené správní rozhodnutí přezkoumal, nelze mu důvodně vytýkat nedostatky
v přezkumné činnosti.
Pokud se jedná o námitku týkající se chybějícího podpisu oprávněné osoby
na rozhodnutí správního orgánu I. stupně a námitku, že se stěžovatel v průběhu správního
řízení nemohl vyjádřit v souladu s ustanovením §33 odst. 2 správního řádu, jedná se námitky
nepřípustné podle §104 odst. 4 s. ř. s. vzhledem k tomu, že nebyly uplatněny v žalobě.
Proto se jimi Nejvyšší správní soud nezabýval.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud kasační stížnost
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle
něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání,
když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Nejvyšší správní soud nerozhodl o stěžovatelem podaném návrhu, aby byl kasační
stížnosti přiznán odkladný účinek podle §107 s. ř. s., protože věc byla vyřízena přednostně
v souladu s ustanovením §56 ve spojení s §120 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. května 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu