ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.79.2005
sp. zn. 7 Azs 79/2005 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jiřího Vyvadila a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatelky O. K., zastoupené JUDr. Martou Čihákovou, advokátkou se sídlem v Ústí
nad Labem, Masarykova 43, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7,
Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 2. 9. 2004, č. j. 14 Az 304/2003 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokátky JUDr. Marty Čihákové se u r č u je částkou 2150 Kč. Tato
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2. 9. 2004,
č. j. 14 Az 304/2003 - 25, zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
(dále jen „ministerstvo“) ze dne 22. 7. 2003, č. j. OAM-1275/VL-07-C10-2003, kterým
stěžovatelce nebyl udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č . 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), a současně bylo rozhodnuto, že se na ni nevztahuje překážka
vycestovaní ve smyslu §91 zákona o azylu. V odůvodnění rozsudku krajský soud
konstatoval, že stěžovatelkou uváděné důvody pro udělení azylu, tj. snaha o legalizaci
pobytu, mimořádně tíživé životní okolnosti a vědomí bezvýchodnosti situace, nejsou
subsumovatelné pod důvody uvedené v §12 zákona o azylu. Tyto důvody nelze považovat
ani za důvody hodné zvláštního zřetele, jejichž existence je podmínkou pro možnou úvahu
o udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu. Udělení humanitárního
azylu přichází v úvahu ve výjimečných případech a správní orgán o něm rozhoduje
ve správním uvážení. Jeho rozhodnutí pak soud přezkoumává pouze v omezeném rozsahu,
a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů. Rozhodovat o udělení azylu
z uvedených důvodů pak soudu nepřísluší. Skutková zjištění, z nichž ministerstvo vycházelo
při svém rozhodování, byla podle krajského soudu dostatečná a napadené rozhodnutí
ministerstva je v souladu se zákonem.
Stěžovatelka v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě nejprve pouze obecně
namítala, že došlo k pochybení ministerstva tím, že správní orgán nezjistil přesně a úplně
skutkový stav věci, důkazy, které si opatřil, nebyly úplné a rozhodnutí nevyplývá
ze zjištěných podkladů. Toto své tvrzení odůvodnila odvoláním se na názor v Příručce
k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků vyjádřený v čl. 53
a upozornila na čl. 43 této Příručky. V doplnění kasační stížnosti vyjádřila nesouhlas
s napadeným rozsudkem pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
v předcházejícím řízení. Pochybení v původním řízení spatřuje v tom, že po celou dobu
nebyla zajištěna její práva tím, že nebyl přizván tlumočník, prostřednictvím kterého by byla
schopna konkrétně a podrobně odůvodnit svoje rozhodnutí a svoji žádost. Pro jazykovou
bariéru zůstalo u obecných tvrzení, která nebyla postačující pro řádné rozhodnutí ve věci.
Stěžovatelka dále namítala, že nesprávným zůstalo rozhodnutí o neudělení azylu
z humanitárních důvodů. Pro jazykovou neznalost nebyla schopna řádně a podrobnými
důvody rozvést veškeré důvody, které ji vedly k odchodu ze země. Poukázala na současný
stav v zemi, kde nemá nejmenší jistotu klidného života, obecné ovzduší, které je v zemi
navozeno u ní přivodilo i zdravotní potíže psychického rázu.V této zemi nalezla osobní
zázemí, kterého si velmi váží. Domnívá se, že splňuje podmínky udělení humanitárního azylu
v níž nemá jistotu klidného života. Povinností soudu bylo, aby se zabýval její žádostí
vzhledem k posouzení, zda skutečnosti, které uvedla, neodůvodňují udělení humanitárního
azylu již proto, že v zemi, ze které odešla, nejsou vytvořeny potřebné mechanismy, které
by stěžovatelku mohly ochránit od jejích obav o dalším způsobu života. Bylo tedy povinností
soudu, aby se zabýval její žádostí, zda skutečnosti, které uvedla neodůvodňují udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Soud se měl zabývat podmínkami pro splnění
humanitárního azylu, které její osobní poměry plně splňují, a tento azyl jí měl být udělen.
Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení a přiznal kasační stížnosti odkladný
účinek.
Ministerstvo ve svém vyjádření popřelo oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozsudek soudu byly vydány v souladu se právními
předpisy. Ve vztahu k Příručce k postupům a kritériím pro určování právního postavení
uprchlíka uvedlo, že tato není pro ně závazná a má jen doporučující charakter. Navíc
stěžovatelka ve své žádosti o azyl neuvedla žádné důvody podle čl. 43 a 53 jmenované
příručky. Ministerstvo dále odkázalo na správní spis, zejména na podání a výpovědi
stěžovatelky učiněné ve správním řízení a na vydané rozhodnutí. Proto navrhlo zamítnutí
kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které
stěžovatelka uplatnila, přičemž neshledal vady uvedené v odstavci 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Námitku stěžovatelky týkající se nepřizvání tlumočníka a s tím související nemožnost
konkrétně a podrobně odůvodnit svou žádost nepovažuje Nejvyšší správní soud za důvodnou,
protože jak při podání žádosti o udělení azylu, tak při pohovoru k žádosti o udělení azylu byla
na základě požadavku stěžovatelky komunikace s ní vedena v jazyce ruském za přítomnosti
tlumočnice. Jejím prostřednictvím tak měla stěžovatelka možnost vyjádřit se a uvést všechny
důvody, které ji vedly k podání žádosti o udělení azylu.
Pokud se stěžovatelka dovolávala nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení týkající se neudělení azylu z humanitárních
důvodů, ani tuto neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou.
Ustanovení §14 zákona o azylu je kombinací neurčitého právního pojmu a správního
uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“ a vlastní
rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy „lze udělit humanitární azyl“ představuje
správní uvážení. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru,
zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického
usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem.
Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo
přímo opačné závěry. Protože ministerstvo řádně zjistilo a posoudilo jak osobní situaci
stěžovatelky, tak i stav v její zemi, přičemž stěžovatelka sama ve správním řízení žádné
důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu neuvedla, nelze jeho
postupu, ani postupu krajského soudu, nic vytknout. Pokud jde o požadavek stěžovatelky,
aby krajský soud sám o udělení humanitárního azylu rozhodl, pak tomuto nelze vyhovět,
neboť soudům ve správním soudnictví v souladu s ústavně zakotvenou dělbou moci mezi
orgány výkonnými a soudními nepřísluší o právech a povinnostech účastníků přímo
rozhodovat, ale pouze rozhodnutí správních orgánů přezkoumávat.
Stěžovatelka se v kasační stížnosti také odvolávala na čl. 53 a upozornila na čl. 43
Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíka. V této souvislosti
Nejvyšší správní soud konstatuje, že se jednak jedná o velmi obecné odkazy a jednak
bez jakéhokoliv vztahu k posuzované věci, takže v tomto rozsahu nemohl Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek přezkoumat.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s §109 odst. 1 s. ř. s. bez jednání.
O stěžovatelkou podaném návrhu, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
podle ustanovení §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud nerozhodl, protože věc byla vyřízena
přednostně v souladu s ustanovením §56 ve spojení s §120 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch
neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Právní zástupkyni stěžovatelky náleží odměna za dva úkony právní služby (převzetí
a příprava zastoupení a písemné podání soudu - doplnění kasační stížnosti) podle ustanovení
§9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, 2000 Kč a podle
§13 odst. 3 citované vyhlášky náhrada hotových výdajů v částce 150 Kč, celkem tedy
2150 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. června 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu