ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.80.2005
sp. zn. 7 Azs 80/2005 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jiřího Vyvadila a JUDr. Radana Malíka v právní věci stěžovatele
L. D. H., zastoupeného JUDr. Gustavem Valenzem, advokátem, se sídlem v Plzni, Božkovská
15, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2004,
č. j. 14 Az 336/2003 - 20,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2004,
č. j. 14 Az 336/2003 - 20, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí
nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. 11. 2004,
č. j. 14 Az 336/2003 - 20, zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 18. 8. 2003, č. j. OAM-5579/VL-07-C10-2002, kterým stěžovateli
nebyl udělen azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č . 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), a současně bylo rozhodnuto, že se na něj nevztahuje překážka
vycestovaní ve smyslu §91 zákona o azylu. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl,
že dospěl k závěru, že stěžovatel požádal o udělení azylu, aby legalizoval svůj pobyt v České
republice, když žádost podal až po desetiletém pobytu na jejím území. Protože legalizace
pobytu není důvodem pro udělení azylu, zhodnotil podanou žádost jako účelovou. Vzhledem
k tomu, že žalobní námitka týkající se nedostatečně zjištěného skutečného stavu věci byla
formulována velmi obecně, krajský soud se k ní také v obecné poloze vyjádřil. Ve vztahu
k žalobní námitce, že rozhodnutí ministerstva nemá náležitosti správního rozhodnutí, neboť
není v souladu s ustanovením §47 odst. 5 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, (dále jen „správní řád“) podepsáno oprávněnou osobou a jako takové nemůže
mít účinky správního rozhodnutí krajský soud uvedl, že písemné vyhotovení rozhodnutí, které
stěžovatel obdržel, je totožné s originálem rozhodnutí založeným ve správním spise
a má zákonem stanovené náležitosti, neboť ze správního řádu nelze dovodit, že rozhodnutí,
která se doručují účastníkům, by musel vlastnoručně podepsat odpovědný pověřený pracovník
a že by se nemohlo použít užívané formy „v. r.“ s doložkou „za správnost vyhotovení“.
Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
podle ustanovení 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel především vyjádřil nesouhlas
s odůvodněním rozsudku v otázce neudělení humanitárního azylu ve smyslu §14 zákona
o azylu. Podle jeho názoru je rozhodující orgán povinen provést rozhodovací činnost, v rámci
které všechny žadatelem uvedené důvody přezkoumá z hlediska toho, zda se jedná o důvody
zvláštního zřetele hodné či nikoliv. Ministerstvo své rozhodnutí a řízení jemu předcházející
zatížilo podstatnou vadou nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti, když se dostatečně
nezabývalo, resp. nevedlo řádné řízení v otázce udělení azylu podle citovaného ustanovení.
Rovněž krajský soud své rozhodnutí a řízení zatížil, když nepřevedl řádný přezkum
napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí krajského soudu také zcela postrádá uvedení důkazů,
které byly jako obsah správního spisu provedeny a kterými prováděl právní přezkum. Dále
namítal, že se nemůže ztotožnit s rozhodnutím krajského soudu o jeho žalobní námitce,
že rozhodnutí ministerstva není v souladu s ustanovením §47 odst. 5 správního řádu.
Z uvedeného důvodu stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil
a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení a přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
Ministerstvo ve vyjádření popřelo oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozsudek soudu byly vydány v souladu se právními
předpisy. Ministerstvo odkázalo na správní spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatele
učiněné ve správním řízení a na vydané rozhodnutí. Proto navrhlo zamítnutí kasační stížnosti
a nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnil
stěžovatel v kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného
ustanovení, k nímž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Pokud stěžovatel namítal, že rozhodnutí ministerstva není v souladu s ustanovením
§47 odst. 5 správního řádu, a krajský soud měl proto napadené rozhodnutí pro formální vadu
zrušit, Nejvyšší správní soud shledal tuto námitku důvodnou.
Základní zásady správního řízení stanoví, že správní rozhodnutí musí být vydávána
v souladu se zákony a ostatními obecně závaznými právními předpisy. V ust. §47 správního
řádu jsou stanoveny základní náležitosti správního rozhodnutí, aby bylo způsobilé vyvolat
právní účinky, které správní orgán daným rozhodnutím zamýšlel. Absence těchto náležitostí
může mít za následek nicotnost celého rozhodnutí. Z odst. 5 citovaného ustanovení vyplývá
povinnost správního orgánu, který rozhodnutí vydal, uvést v písemném vyhotovení
rozhodnutí datum vydání rozhodnutí, jméno a příjmení účastníků řízení. Rozhodnutí musí
být podle tohoto ustanovení rovněž opatřeno úředním razítkem a podepsáno s uvedením
jména, příjmení a funkce oprávněné osoby. Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu
a kopie předložené krajskému soudu stěžovatelem zjistil, že žádné vyhotovení rozhodnutí
ministerstva nebylo opatřeno vlastnoručním podpisem oprávněné osoby, nýbrž pouze
razítkem a předtištěným jménem ředitele odboru azylové a migrační politiky PhDr. T. H.
s uvedením v. r. a nečitelným podpisem osoby s vyznačením „za správnost“. Takový postup
nemá oporu ve správním řádu a jak již Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval např.
v rozsudku ze dne 13. 11. 2003, č. j. 2 A 1146/2002-OL-59 nebo a contrario v rozsudku
ze dne 27. 10. 2004, č. j. 3 Azs 277/2004 - 70, pokud soud v řízení zjistí, že originál
písemného vyhotovení rozhodnutí ministerstva zaslaného stěžovateli, stejně jako všechny
jeho další stejnopisy založené ve spise, není opatřen vlastnoručním podpisem osoby
oprávněné k podepisování rozhodnutí, ale jen předtištěným jménem, příjmením a funkcí
oprávněné osoby a doložkou „za správnost“ podepsanou blíže neidentifikovanou osobou,
je na rozhodnutí třeba hledět jako na nepodepsané. Takové rozhodnutí nesplňuje formální
náležitosti stanovené v ustanovení §47 odst. 5 správního řádu. Vzhledem k tomu, že řízení
před soudem bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé, krajský soud pochybil a věc posoudil po právní stránce nesprávně.
Nedůvodnou však shledal Nejvyšší správní soud další stížní námitku týkající
se neudělení azylu podle §14 zákona o azylu.
Ustanovení §14 zákona o azylu je kombinací neurčitého právního pojmu a správního
uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“ a vlastní
rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy „lze udělit humanitární azyl“ představuje
správní uvážení. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru,
zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického
usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem.
Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo
přímo opačné závěry. Na udělení azylu z humanitárního důvodu nemá žadatel subjektivní
právo, a protože správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení, přezkoumává
jeho rozhodnutí soud pouze v omezeném rozsahu, jak je výše uvedeno. Míra správního
uvážení správního orgánu je za situace, kdy se ustanovení §14 zákona o azylu omezuje
při určení důvodů, pro něž je možné humanitární azyl udělit, na konstatování, že se jedná
o důvody hodné zvláštního zřetele, poměrně široká. Přitom prostor soudního přezkumu
správních rozhodnutí u přiznání či nepřiznání humanitárního azylu je naopak omezen,
což však jistě ani ve vzájemné kombinaci neznamená, že by přiznávání humanitárního azylu
mohlo být určováno pouhou libovůlí správního orgánu.
Smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní
orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádný z důvodů
taxativně stanovených v §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně
„nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán tak může zareagovat nejen na varianty,
jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování
humanitárního azylu, například udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce
postiženým či zvláště těžce nemocným nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených
významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory,
ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce
je pak omezena pouze zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá obecně
z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.
Ani krajský soud, ani Nejvyšší správní soud nepopírají, že osobní situace stěžovatele
tak, jak byla zjištěna ministerstvem, není jednoduchá tížívá. Na straně druhé však není natolik
zjevně a nesnesitelně tíživá, že by bylo možno hovořit o tom, že by nepřiznání humanitárního
azylu bylo způsobeno zjevnou libovůlí ministerstva. Protože ministerstvo řádně zjistilo
a posoudilo jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav v jeho zemi, přičemž stěžovatel
sám ve správním řízení žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního
azylu neuvedl, nelze jeho postupu, ani postupu krajského soudu, nic vytknout. Krajský soud
se s otázkou neudělení humanitárního azylu ministerstvem ve svém rozsudku vypořádal
dostatečně a jeho rozhodnutí je řádně odůvodněno.
Z výše uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto napadené rozhodnutí podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil
a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení. O kasační stížnosti rozhodl
Nejvyšší správní soud v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s. bez jednání.
O stěžovatelem podaném návrhu, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
podle ustanovení §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud nerozhodl, protože věc byla vyřízena
přednostně v souladu s ustanovením §56 ve spojení s §120 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. července 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu