ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.86.2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jiřího Vyvadila a JUDr. Radana Malíka v právní věci stěžovatele
V. N., zastoupeného Mgr. Annou Michalcovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Antonínská
4, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2004, č. j. 5 Az 11/2004 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2004, č. j. 5 Az 11/2004 – 40, byla
zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“)
ze dne 3. 12. 2003, č. j. OAM-2369/VL-20-P08-2002, jímž nebyl stěžovateli udělen azyl
pro nesplnění podmínek podle §12, 13, odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a zároveň bylo rozhodnuto, že se na něj
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona. Z odůvodnění
napadeného rozsudku vyplývá, že městský soud dospěl k závěru, že z tvrzení stěžovatele
i obsahu zpráv založených ve správním spise nevyplývá, že by stěžovatel splňoval podmínky
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, tj. že by byl ve vlasti pronásledován
či se oprávněně obával pronásledování z důvodu, které toto ustanovení zakotvuje. Ztotožnil
se proto se závěrem ministerstva, pokud se týče jeho výroku o neudělení azylu stěžovateli.
Stěžovatel dovozoval důvody pro udělení azylu z fyzického napadení svého syna kazašskými
mladíky a následnými telefonickými výhružkami ze strany rodičů, případně příbuzných
útočníků. S ohledem na svou ruskou národnost i národnost svého syna měl za to, že napadení
se dělo s tichým souhlasem orgánů moci Kazachstánu. Městský soud se však s tímto názorem
stěžovatele neztotožnil, poukázal na to, že v průběhu vyšetřování vyšetřovatel A. P. po
prvotních úkonech sám stěžovateli poradil podat oznámení na policii. Ze skutečnosti, že ve
vyšetřování nastaly průtahy a nebylo ani po delší době ukončeno a viníky se nepodařilo
usvědčit, ani ze skutečností, které toto vyšetřování provázely (výměna osmi vyšetřovatelů,
ztráta lékařské zprávy, doporučení vyšetřovatele, aby obvinění bylo staženo) nelze vyvodit
závěr, že by kriminální činnost soukromých fyzických osob (fyzické napadení, telefonické
výhružky) byla prováděna, podporována či trpěna státními orgány země původu ani závěr o
neschopnosti státu zajistit před tímto jednáním odpovídající ochranu. K takovému závěru
nelze dospět ani po posouzení tvrzených skutečností ve vztahu k informacím o situaci
v Kazachstánu, byť z těchto informací vyplývá řada závažných nedostatků v práci státních
orgánů v Kazachstánu. Ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí ze dne 3. 3. 2003 vyplývá,
že většina policistů je kazašské národnosti a nevylučuje se ani možnost, že pokud osoby ruské
národnosti oznamují trestnou činnost prováděnou na nich Kazachy, jsou policií odmítáni,
popřípadě i zastrašováni, avšak zároveň se v ní konstatuje, že tyto jevy nemusí být
národnostního charakteru, neboť často jde o nedostatek aktivity v důsledku neposkytnutí
bezprostředního zisku (úplatku). Městský soud rovněž dospěl k názoru, že není zapotřebí
provádět dokazování o dalších skutkových okolnostech, kterého se stěžovatel dovolával, ani
lékařskou zprávou o ošetření syna stěžovatele, neboť je nesporné, že tento byl fyzicky
napaden, byl ošetřen a léčen, ani policejní zprávou, neboť je nesporné, že stěžovatel učinil
oznámení o napadení syna, věc byla vyšetřována a vyšetřování dosud nebylo skončeno. Navíc
městský soud tyto důkazy ani nemohl provést, protože mu nebyly předloženy.
Stěžovatel se v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě dovolával stížního důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“), tj. nesprávného posouzení právní otázky soudem, důvodu podle písm. b) citovaného
ustanovení, tj. že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vychází,
nemá oporu ve spisech a též proto, že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen
v ustanoveních o řízení před správním orgánem zákon takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost a konečně stížního důvodu podle písm. d) citovaného ustanovení,
tj. nepřezkoumatelností spočívající v nedostatku důvodu rozhodnutí. Konkrétně naplnění
těchto důvodů spatřoval v tom, že městský soud rozhodoval pouze na základě obecných
informací o situaci ve vlasti stěžovatele a nepřihlédl k tomu, že ministerstvo nepřistupovalo
k jeho žádosti individuálně a citlivě. Dovodil, že splňoval podmínky udělení azylu podle
§12 zákona o azylu, tj., že byl pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo
proto, že má důvodný strach z pronásledování z důvodu své rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo zastávání politických názorů. Poukázal rovněž
na ustanovení §2 odst. 6 zákona o azylu, ze kterého vyplývá, že pronásledování bylo trpěno
úřady ve státě, jelikož tento stát nebyl schopen ani ochoten zajistit ochranu před takovým
jednáním. Městskému soudu rovněž vytýkal, že v odůvodnění konstatuje, že svá tvrzení
nepodložil důkazy, které by jejich pravdivost potvrdily či vyloučily, přitom stěžovatel
s ohledem na pobyt v České republice neměl možnost osobně opatřit a zajistit důkazy. Má
za to, že byla prokázána souvislost mezi fyzickým napadením a telefonickými výhružkami
a státními orgány a že tedy došlo k tiché podpoře státu takového jednání. To vyplývá
i ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí ze dne 3. 3. 2003, kterou městský soud
v odůvodnění konstatuje, která obsahuje sdělení, že většina policistů je kazašské národnosti
a nevylučuje možnost, že pokud osoby ruské národnosti oznamují trestnou činnost
prováděnou na nich Kazachy, jsou policií odmítáni, popřípadě zastrašováni. Proto se domáhal
zrušení napadeného rozsudku a přiznání kasační stížnosti odkladného účinku.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhlo její zamítnutí, když dospělo
k závěru, že situace stěžovatele může být v zemi jeho původu do jisté míry problematická,
avšak na ochranu svých zájmů měl využít všechny zákonné prostředky ochrany, které právní
řád země původu stěžovatele zná, což však neučinil. Proto jeho tvrzení, že země původu
(Kazašská republika) není schopna ani ochotna zajistit jeho ochranu před jednáním
soukromých osob považuje za účelová. Z uvedených důvodů navrhl zamítnutí kasační
stížnosti pro její nedůvodnost a nepřiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodu, které uplatnil
stěžovatel v kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného
ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud především pokládá za nutné zdůraznit, že azylové řízení
je nutno považovat za zcela mimořádný institut sloužící k ochraně cizinců, kteří pociťují
důvodnou obavu před pronásledováním v zemi svého původu. Právě důvodnost
pronásledování, tedy naplnění zákonných podmínek stanovených zákonem o azylu,
je kritériem pro posuzování žádosti. Azyl jako právní institut není, a nikdy nebyl,
univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím, třeba i surovým, hrubým
a těžce postihujícím jednotlivce nebo i celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu
jsou zákonem přesně vymezeny, jsou poměrně úzké a nepokrývají celou škálu porušení
lidských práv tak, jak jsou tato práva v různých listinách a chartách uznávána.
V kasační stížnosti stěžovatel především namítal, že městský soud pochybil, když
dospěl k závěru, že ministerstvo podrobně a srozumitelně rozvedlo své úvahy, neboť má za to,
že nebylo přistupováno k jeho žádosti o azyl individuálně. Nejvyšší správní soud takové
pochybení městského soudu neshledal. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku,
městský soud se podrobně zabýval okolnostmi, za kterých došlo k napadení syna stěžovatele
i v průběhu vyšetřování. Námitka, že by ministerstvo neposuzovalo žádost stěžovatele
individuálně je lichá, stejně jako námitka, že se městský soud okolnostmi příběhu stěžovatele
podrobně nezabýval.
Nejvyšší správní soud nemůže rovněž shledat důvodnou námitku, že byla prokázána
souvislost mezi napadením syna stěžovatele a činností soukromých osob a činnosti orgánů
státní moci. Na tomto závěru nic nemění ani obsah zprávy Ministerstva zahraničních věcí
ze dne 3. 3. 2003, ze které, jak správně městský soud konstatoval, mimo jiné vyplývá,
že se nevylučuje možnost, že pokud osoby ruské národnosti oznamují trestnou činnost
prováděnou na nich Kazachy, jsou policií odmítáni, popřípadě i zastrašováni. Zároveň z téže
zprávy vyplývá, že obecným rysem policie je, že nedělá něco, z čehož jí neplyne
bezprostřední zisk. Ze samotného faktu průtahů, výměny vyšetřovatelů, ztráty lékařské
zprávy, proto nebylo možné dovodit, že by v projednávané věci byla tato činnost aktivně
podporována orgány státu.
Stěžovatel dále namítal, že z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že je mu
vytýkáno, že nepředložil důkazy, kterými by prokázal, případně vyvrátil, svá tvrzení, z nichž
dovozuje pronásledování z azylových důvodů. Ani tato námitka není důvodná, když naopak
v odůvodnění rozsudku městský soud zdůraznil, že ani předložení těchto zpráv by nezměnilo
závěry o tom, že tyto skutečnosti nejsou právně relevantními důvody pro udělení azylu, když
navíc ani ministerstvo je nezpochybňuje a s těmito závěry se Nejvyšší správní soud rovněž
zcela ztotožňuje.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle §109
odst. 1 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, který důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému
z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl
a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
O stěžovatelem podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, protože věc byla vyřízena přednostně
v souladu s ustanovením §56 ve spojení s §120 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. července 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu