ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.88.2005
sp. zn. 7 Azs 88/2005 - 89
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jiřího Vyvadila a JUDr. Radana Malíka v právní věci stěžovatele
A. S., zastoupeného JUDr. Petrem Doušou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi,
Laurinova 1049, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení
o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2004,
č. j. 46 Az 761/2003 – 47,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2004, č. j. 46 Az 761/2003 – 47,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Odměna advokáta JUDr. Petra Doušy, se sídlem v Mladé Boleslavi, Laurinova 1049,
se u r č u je částkou 1279,30 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2004, č. j. 46 Az 761/2003 – 47,
byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen
„ministerstvo“) ze dne 27. 6. 2003, č. j. OAM-2187/VL-19-04-2003, jímž nebyl stěžovateli
udělen azyl podle §12, 13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o azylu“), a současně bylo rozhodnuto, že se na něj nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl,
že stěžovatel je čečenské národnosti, nebyl členem žádné politické strany, nebyl v zemi
původu nikdy trestán a z celého spisu nevyplývá nic, co by nasvědčovalo odůvodněnému
strachu stěžovatele z pronásledování, když je zřejmé, že poslední roky v Čečensku nežil.
Od roku 1994 žil v Ingušsku, kde měl ekonomické potíže, ale nesetkal se zde se žádným
projevem pronásledování či diskriminace. Při své poslední návštěvě Čečenska v roce 2002 byl
obtěžován jen soukromými osobami, a proto důvody uváděné stěžovatelem nelze podřadit
pod zákonné důvody ve smyslu §12 zákona o azylu. Krajský soud posoudil rovněž existenci
překážek vycestování a konstatoval, že z výpovědi stěžovatele, zprávy Ministerstva
zahraničních věcí USA o dodržování lidských práv v Rusku za rok 2001 ze dne 4. 3. 2002,
zprávy Ministerstva vnitra Velké Británie z října 2002 a z dalších aktuálních informací
o současné situaci v Čečensku nevyplývá, že by v případě návratu do vlasti byl stěžovatel
ohrožen na životě nebo svobodě z důvodu rasy, náboženství, národnosti nebo pro politické
přesvědčení. Nehrozí mu ani mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trest. Pouhá
čečenská národnost není důvodem k vyslovení závěru, že v případě stěžovatele existují
překážky k vycestování. Uložení povinnosti ukončit pobyt na území České republiky
v pravomocně ukončeném správním řízení není v rozporu s mezinárodními závazky České
republiky a krajský soud se ztotožnil se závěry ministerstva, že stěžovatel nenáleží k osobám
ohroženým skutečnostmi zakládajícími překážky vycestování.
Stěžovatel se v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě dovolával důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tj. nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku
důvodu rozhodnutí, přičemž tato vada mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci
samé, a to konkrétně ve vztahu k existenci překážek vycestování pro rozpor s mezinárodními
závazky České republiky. Stěžovatel namítal, že krajský soud v rozporu s §157 odst. 2
o. s. ř., který je nutno aplikovat na základě §60 s. ř. s., ve svém rozhodnutí neuvedl,
které skutečnosti má prokázány a které nikoliv a o které důkazy opřel svá skutková zjištění
a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil a jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak
je posoudil po právní stránce. Z odůvodnění napadeného rozsudku totiž není patrno, zda
se krajský soud zabýval porušením čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému
či ponižujícímu zacházení nebo trestání (č. 147/1988 Sb.) a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) tak, jak bylo navrhováno v žalobě, a z jakých
důvodů se tedy krajský soud domnívá, že ukončit pobyt stěžovatele na území České republiky
není v rozporu s mezinárodními závazky. Stěžovatel dále poukázal na to, že ze zprávy MZV
USA za rok 2001 vyplývá, že dodržování lidských práv v Čečensku bylo chabé,
když bezpečnostní síly prokazovaly pouze malý respekt pro základní lidská práva
a objevovaly se hodnověrné zprávy o jejich závažném porušení včetně mimosoudních poprav,
jak ze strany vládních sil, tak ze strany čečenských bojovníků. Poukázal rovněž
na hodnověrné zprávy, podle kterých osoby mající vymáhat dodržování práva zadržené
a podezřelé mučily, bily a jiným způsobem týraly. Z toho dovozuje, že Ruskou federaci jako
celek nelze považovat za zemi, ve které jsou obecně lidská práva dodržována. Soudní a jiná
ochrana proti nezákonným zásahům státu je málo dostupná vzhledem k rozšířenosti korupce
a vlivu vlády na soudnictví. Vláda omezuje svobodu pohybu a některé lokální úřady úplně
odmítají vydávat povolení k pobytu, zejména ve vztahu k občanům čečenské národnosti.
Z toho vyplývá i praktická nemožnost občana Ruské federace čečenské národnosti usídlit
se legálně v jiné části státu než je Čečensko, popř. sousední Ingušsko. Situace se ještě zhoršila
po několika bombových útocích. Protože stěžovatel nemá registraci v jiné části země a není
pravděpodobné, že by ji mohl získat, byl by nucen žít v lepším případě v Ingušsku, v horším
případě v Čečensku. V Ingušsku se ale podle zprávy organizace M. situace rovněž zhoršuje a
postupně dochází k uzavírání všech uprchlických táborů s cílem donutit uprchlíky vrátit se
zpět do Čečenska. Z uvedených důvodů se stěžovatel domáhal zrušení napadeného rozsudku
a přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Ministerstvo vnitra ve vyjádření ke kasační stížnosti popřelo její oprávněnost, neboť
se domnívá, že jeho rozhodnutí i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními
předpisy. Ve vztahu ke stížním námitkám uvedlo, že v případě stěžovatele nebyl zjištěn žádný
z taxativně vymezených důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu a ministerstvo
neshledalo ani žádný zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení humanitárního azylu.
Rovněž žádná z taxativně uvedených překážek vycestování podle §91 citovaného zákona
nebyla naplněna. Proto navrhlo zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel
uplatnil, přičemž neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Pokud se stěžovatel dovolával důvodu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
tj. nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodu rozhodnutí, přičemž tato vada mohla
mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé, a to konkrétně ve vztahu k existenci
překážek vycestování podle ustanovení §91 zákona o azylu, shledal Nejvyšší správní soud
tuto námitku důvodnou.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud, pokud jde o překážku
vycestování, pouze citoval zákonný text §91 odst. 1 zákona o azylu a konstatoval, jak
ministerstvo posoudilo existenci překážek vycestování, přičemž posouzení vyhodnotil za plně
souladné s citovaným předpisem a neměl, co by k tomu dodal. Krajský soud se tak v podstatě
vůbec nezabýval žalobním bodem týkajícím se porušení §91 zákona o azylu. V tomto bodě
stěžovatel namítal, že na základě zmíněných zpráv mezinárodních organizací o situaci
v Ruské federaci jsou podstatné důvody se domnívat, že mu v případě nuceného návratu zpět
hrozí jednání předvídaná §91 odst. 1 písm. a) a linea 1, 2 zákona o azylu. Podle stěžovatele
je v jeho případě použití právě citace rozsudku ESLP Costello-Roberts ministerstvem
nesprávné, účelově vytržené z kontextu a neadekvátní, neboť ESLP ve svém pozdějším
rozsudku ve věci Z. a další proti Spojenému království přehodnotil své stanovisko a dal
za pravdu tvrzením stěžovatele. Na základě toho dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že rozsudek krajského soudu je ve vztahu k otázce existence překážek vycestování podle
ustanovení §91 zákona o azylu nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
V dalším řízení je třeba, aby krajský soud přezkoumal napadené správní rozhodnutí
týkající se překážky vycestování na straně stěžovatele ve vztahu k námitkám obsaženým
v žalobním bodě vztahujícím se k §91 zákona o azylu.
S ohledem na výše uvedené se Nejvyšší správní soud nezabýval nezákonností
napadeného rozsudku ve vztahu k existenci překážek vycestování podle ustanovení §91
zákona o azylu ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., protože je to s ohledem na vyslovený
závěr o nepřezkoumatelnosti vyloučeno.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle odst. 3
citovaného ustanovení je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.
Podle §110 odst. 2 rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Odměnu zástupce stěžovatele určil Nejvyšší správní soud ve výši 1075 Kč za jeden
úkon právní služby podle ust. §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb. a náhradu
hotových výdajů 75 Kč podle §13 odst. 3 citované vyhlášky. Protože zástupce stěžovatele
je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna o částku odpovídající dani z přidané
hodnoty, kterou je povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o dani z přidané hodnoty“). Částka daně vypočtená podle §37 odst. 1 a §47 odst. 3
citovaného zákona činí 204,30 Kč. Odměnu zástupce tedy Nejvyšší správní soud určil
v celkové výši 1279,30 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. července 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu