ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.92.2005
sp. zn. 7 Azs 92/2005 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jiřího Vyvadila a JUDr. Radana Malíka v právní věci stěžovatele
O. A., zastoupeného Mgr. Pavlem Bobkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Muchova 9/223,
za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2004, č. j. 63 Az 105/2004 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta Mgr. Pavla Bobka, se sídlem v Praze 6, Muchova 9/223,
se u r č u je částkou 2150 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2004, č. j. 63 Az 105/2004 - 17,
byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 7. 5. 2004, č. j. OAM-1781/VL-06-08-2004, jímž byla zamítnuta
jeho žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Krajský soud
v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že ze všech procesních úkonů učiněných
stěžovatelem v řízení před správním orgánem je zřejmé, že neopustil Ukrajinu z důvodu,
že by byl pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod ani ze strachu
z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo zastávání politických názorů. Proto důvody jím uplatněné nejsou podřaditelné pod žádný
z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Ministerstvo tedy nepochybilo, když zamítlo jeho
žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu,
když bylo zjištěno, že opustil Ukrajinu kvůli neschopnosti nahradit škodu, kterou způsobil
ve snaze vyhnout se jednání poškozených majitelů osobního automobilu.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatel nejprve obecně vytýkal
krajskému soudu porušení právních předpisů a v jejím doplnění k výzvě soudu jednak odkázal
na podanou kasační stížnost, jednak vytknul ministerstvu, že nezjistilo přesně a úplně
skutkový stav věci a důkazy, které si opatřilo pro své rozhodnutí nebyly úplné, když
hodnotilo, a následně po něm i soud, situaci obecně bez ohledu na konkrétní okolnosti a popis
situace v místě bydliště stěžovatele. Poukázal na to, že převážel pro soukromou firmu
nakoupené vozy a stalo se mu, že jeden vůz zničil. Majitelé po něm požadovali finanční
částku ve výši 12 000 USD s tím, že pokud ji nezaplatí, vyhrožovali mu odejmutím tělesných
orgánů. Několikrát jej rovněž fyzicky napadli. Policie, na kterou se obrátil, mu nepomohla.
Dále odkázal na čl. 13 odst. 2, čl. 14 odst. 1 a čl. 23 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských
práv. Rovněž namítal, že ministerstvo hodnotilo situaci v zemi stěžovatele pouze obecně
bez zjištění konkrétních údajů vztahujících se k tvrzením stěžovatele. Proto se domáhal
zrušení napadeného rozsudku a požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti vyjádřilo nesouhlas s jejím obsahem,
neboť jak vyplývá i ze správního spisu, postupovalo plně v souladu se zákonem o azylu
a jednotlivými ustanoveními zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále
jen „správní řád“). Potíže stěžovatele se soukromými osobami – majiteli firmy nenaplňují
skutkovou podstatu pronásledování ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel
v kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel v kasační stížnosti především uplatnil zákonný důvod obsažený
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. namítá nesprávné posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení právní otázky spočívá
v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní závěr, popř. je sice
aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen. Taková pochybení Nejvyšší
správní soud v napadeném rozhodnutí krajského soudu neshledal.
Podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako
zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl
být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12.
Podle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo
má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož
občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního
trvalého bydliště.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu krajský soud právní otázku
v předcházejícím řízení posoudil správně a stejně tak se v napadeném rozhodnutí dostatečně
opírá o důvody, které ho opodstatňovaly dospět k předmětnému výroku, jímž byla žádost
o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná, když skutečnosti uváděné stěžovatelem,
tj. že opustil Ukrajinu kvůli neschopnosti nahradit škodu a vyhnout se jednání poškozených
majitelů osobního automobilu na Ukrajině, nelze jednoznačně pod důvody uvedené v §12
zákona o azylu podřadit, a jsou proto naplněny důvody pro zamítnutí žádosti o udělení azylu
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Stěžovatel dále vytýkal ministerstvu, že nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci
a důkazy, které si opatřil pro své rozhodnutí nebyly úplné, když hodnotil, stejně jako následně
i soud, situaci obecně bez ohledu na konkrétní okolnosti a popis situace v místě bydliště
stěžovatele. Tento důvod lze podřadit pod ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Nejvyšší
správní soud však ani toto pochybení v rozsudku krajského soudu neshledal. Krajský soud
vyšel z obsahu správního spisu, z něhož vyplývá, že si ministerstvo obstaralo dostatek
podkladů pro rozhodnutí ve věci. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se danou žádostí
zabývalo zodpovědně a spolehlivě, stěžovateli byla dána dostatečná možnost se k věci
vyjádřit. Z hlediska posouzení provedených důkazů neshledal Nejvyšší správní soud žádné
pochybení v rozhodnutí ministerstva. Jeho odůvodnění považuje za dostatečně podrobné,
důkazy jsou hodnoceny ve vzájemných souvislostech, přičemž základní příčina rozhodnutí
ministerstva spočívala v tom, že tvrzená obava stěžovatele nemůže spadat pod zákonné
důvody §12 zákona o azylu. S tímto závěrem ministerstva i krajského soudu se Nejvyšší
správní soud zcela ztotožňuje, když je zřejmé, že skutková zjištění se opírají především o jeho
tvrzení. Proto ani tuto námitku neshledal důvodnou.
Pokud se stěžovatel dále dovolával ustanovení čl. 13 odst. 2, 14 odst. 1, 23 odst. 1
Všeobecné deklarace lidských práv, těmito námitkami se Nejvyšší správní soud nemohl věcně
zabývat, neboť šlo o námitky, resp. důvody, které stěžovatel neuplatnil v žalobě, ač tak učinit
mohl, a proto se jednalo o námitky podle §104 odst. 4 zákona s. ř. s. nepřípustné.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem dle §109 odst. 1
s. ř. s.
O stěžovatelem podaném návrhu, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný
účinek podle ust. §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť věc byla vyřízena
v souladu s §56 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první
ve spojení s §120 s. ř. s, podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému
z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl
a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Odměnu zástupce žalobce určil Nejvyšší správní soud ve výši 2150 Kč za dva úkony
právní služby (první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, písemné podání
soudu - odůvodnění kasační stížnosti) podle ust. §11 odst.1 písm. b, d vyhlášky č. 177/1996
Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhradu hotových výdajů 2 x 75 Kč podle §13 odst. 3
citované vyhlášky.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. července 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu