ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.93.2005
sp. zn. 7 Azs 93/2005 - 85
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jiřího Vyvadila a JUDr. Radana Malíka v právní věci stěžovatelů
a) E. N., b) nezl. V. N., zastoupený stěžovatelkou a) jako zákonnou zástupkyní, zastoupeni
Mgr. Annou Michalcovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Antonínská 4, za účasti
Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2004, č. j. 5 Az 12/2004 – 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2004, č. j. 5 Az 12/2004 – 37, byla
zamítnuta žaloba stěžovatelů proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“)
ze dne 4. 12. 2003, č. j. OAM-2368/VL-20-P08-2002, jímž nebyl stěžovatelům udělen azyl
pro nesplnění podmínek podle §12, 13, odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“) a zároveň bylo rozhodnuto, že se na ně
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona. Z odůvodnění
napadeného rozsudku vyplývá, že městský soud dospěl k závěru, že z tvrzení stěžovatelů
i obsahu zpráv založených ve správním spise nevyplývá, že by stěžovatelé splňovali
podmínky pro udělení azylu podle §12 písm. a), b) zákona o azylu, tj. že by byli ve vlasti
pronásledováni či se oprávněně obávali pronásledování z důvodu, které toto ustanovení
zakotvuje. Ztotožnil se proto se závěrem ministerstva, pokud se týče jeho výroku o neudělení
azylu stěžovatelům. Stěžovatelé dovozovali důvody pro udělení azylu z fyzického napadení
stěžovatele b) mladíky a následnými telefonickými výhružkami zřejmě ze strany příbuzných
útočníků. Měli za to, že se napadení dělo se souhlasem orgánů moci Kazachstánu. Městský
soud se však s tímto názorem stěžovatelů neztotožnil. Ze skutečnosti, že ve vyšetřování
nastaly průtahy a nebylo ani po delší době ukončeno a viníky se nepodařilo usvědčit,
ani ze skutečností, které toto vyšetřování provázely (výměna osob vyšetřovatelů, ztráta
důkazních materiálů včetně lékařské zprávy, nečinnost vyšetřovatelů apod.) nelze vyvodit
závěr, že by kriminální činnost soukromých fyzických osob (fyzické napadení, telefonické
výhružky) byla prováděna, podporována či trpěna státními orgány země původu ani závěr
o neschopnosti státu zajistit před tímto jednáním odpovídající ochranu. K takovému závěru
nelze dospět ani po posouzení tvrzených skutečností ve vztahu k informacím o situaci
v Kazachstánu, byť z těchto informací vyplývá řada závažných nedostatků v práci státních
orgánů. Ze zprávy ministerstva zahraničních věcí ze dne 3. 3. 2003 založené ve správním
spisu vyplývá, že většina policistů je kazašské národnosti a nevylučuje se ani možnost,
že pokud osoby nekazašské národnosti oznamují trestnou činnost prováděnou
na nich Kazachy, jsou policií odmítáni, popřípadě i zastrašováni, avšak zároveň se v ní
konstatuje, že tyto jevy nemusí být národnostního charakteru, neboť často jde o nedostatek
aktivity v důsledku neposkytnutí bezprostředního zisku (úplatku). Městský soud rovněž
dospěl k názoru, že není zapotřebí provést dokazování o dalších skutkových okolnostech,
kterých se stěžovatelé dovolávají, a to konkrétně lékařskou zprávou o ošetření stěžovatele b),
neboť je nesporné, že byl fyzicky napaden, byl ošetřen a léčen, a policejní zprávou, neboť
je nesporné, že oznámení o napadení bylo učiněno, věc byla vyšetřována a vyšetřování dosud
neskončeno. Navíc soud provedení těchto důkazů nemohl uskutečnit, neboť mu nebyly
ani předloženy.
Stěžovatelé se v kasační stížnosti dovolávají stížního důvodu uvedeného v §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tj. nesprávného
posouzení právní otázky soudem a důvodu podle písm. b) citovaného ustanovení,
tj. že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vychází, nemá oporu
ve spisech a též proto, že při zjišťování skutkové podstaty byl v ustanoveních o řízení před
správním orgánem zákon porušen takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a konečně stížního důvodu podle písm. d) citovaného ustanovení, tj. nepřezkoumatelností
spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. Konkrétně pak naplnění těchto důvodů spatřovali
v tom, že městský soud rozhodoval pouze na základě obecných informací o situaci ve vlasti
stěžovatelů a nepřihlédl k tomu, že ministerstvo nepřistupovalo k jejich žádosti individuálně
a citlivě. Dovodili, že splňovali podmínky udělení azylu podle §12 písm. a), b) zákona
o azylu. Poukázali rovněž na ustanovení §2 odst. 6 zákona o azylu, ze kterého vyplývá,
že pronásledování bylo trpěno úřady ve státě, jelikož tento stát nebyl schopen ani ochoten
zajistit ochranu před takovým jednáním. Městskému soudu rovněž vytýkali, že v odůvodnění
konstatuje, že svá tvrzení nepodložili důkazy, které by jejich pravdivost potvrdily
či vyloučily, ale s ohledem na jejich pobyt v České republice nemají možnost osobně opatřit
a zajistit důkazy. Mají za to, že byla prokázána souvislost mezi fyzickým napadením
a telefonickými výhružkami a státními orgány a že došlo k tiché podpoře státu takového
jednání. To vyplývá i ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí ze dne 3. 3. 2003, kterou
městský soud v odůvodnění konstatuje, a která obsahuje sdělení, že většina policistů
je kazašské národnosti a nevylučuje možnost, že pokud osoby ruské národnosti oznamují
trestnou činnost prováděnou na nich Kazachy, jsou policií odmítány popřípadě zastrašováni.
Proto se stěžovatelé domáhali zrušení napadeného rozsudku a požádali, aby jejich kasační
stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhlo její zamítnutí, když dospělo
k závěru, že situace stěžovatelů může být v zemi jejich původu do jisté míry problematická,
avšak na ochranu svých zájmů měli využít všechny zákonné prostředky ochrany, které právní
řád země původu stěžovatelů zná, což však neučinili. Proto jejich tvrzení, že země původu
(Kazašská republika) není schopna ani ochotna zajistit ochranu před jednáním soukromých
osob, považuje za účelová.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., v rozsahu a z důvodu, které uplatnili
stěžovatelé v kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného
ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud především pokládá za nutné zdůraznit, že azylové řízení
je nutno považovat za zcela mimořádný institut sloužící k ochraně cizinců, kteří pociťují
důvodnou obavu před pronásledováním v zemi svého původu. Právě důvodnost
pronásledování, tedy naplnění zákonných podmínek stanovených zákonem o azylu,
je kritériem pro posuzování žádosti. Azyl jako právní institut není, a nikdy nebyl,
univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím, třeba i surovým, hrubým
a těžce postihujícím jednotlivce nebo i celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu
jsou zákonem přesně vymezeny, jsou poměrně úzké a nepokrývají celou škálu porušení
lidských práv tak, jak jsou v různých listinách a chartách uznávána.
Stěžovatelé v kasační stížnosti především namítají, že městský soud pochybil, když
dovodil, že ministerstvo podrobně a srozumitelně rozvedlo své úvahy, neboť mají za to,
že nebylo přistupováno k jejich žádostem o azyl individuálně. Nejvyšší správní soud toto
pochybení městského soudu neshledal. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku,
na jehož obsah se odkazuje, městský soud se podrobně zabýval okolnostmi, za kterých došlo
k napadení stěžovatele b), v průběhu vyšetřování. Námitka, že by ministerstvo neposuzovalo
žádost stěžovatelů individuálně je lichá a rovněž městský soud se okolnostmi příběhu
stěžovatelů podrobně zabýval. Proto Nejvyšší správní soud tuto námitku neshledal důvodnou.
Rovněž nemůže Nejvyšší správní soud shledat důvodnou námitku, že byla prokázána
souvislost mezi napadením stěžovatele b) a činností soukromých osob na straně jedné
a činnosti orgánu státní moci na straně druhé. Na tomto závěru nic nemění obsah zprávy
Ministerstva zahraničních věcí ze dne 3. 3. 2003, ze které, jak správně městský soud
konstatoval, mimo jiné vyplývá, že obecným rysem policie je, že nedělá něco, z čehož
jí neplyne bezprostřední zisk. Ze samotného faktu, že došlo k průtahům, výměně
vyšetřovatelů, ztrátě lékařské zprávy, proto nebylo možné dovodit, že by v projednávané věci
byla tato činnost aktivně podporována orgány státu.
Stěžovatelé dále namítali, že z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že je jim
vytýkáno, že nepředložili důkazy, kterými by prokázali, případně vyvrátili, svá tvrzení,
z nichž dovozují pronásledování z azylových důvodů. Ani tato námitka není důvodná, když
městský soud naopak zdůrazňuje, že ani předložení těchto zpráv by nezměnilo závěry
o tom, že tyto skutečnosti nejsou právně relevantními důvody pro udělení azylu, když navíc
ani ministerstvo je nezpochybňuje.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle §109
odst. 1 s. ř. s.
O stěžovateli podaném návrhu, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek
podle §107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud nerozhodl, protože věc byla vyřízena přednostně
v souladu s ustanovením §56 ve spojení s §120 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému
z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatelé v řízení úspěch neměli
a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. července 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu