ECLI:CZ:NSS:2005:7.AZS.98.2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci
stěžovatele V. A., zastoupeného JUDr. Hanou Kučerovou, advokátkou se sídlem v Praze 5,
Kořenského 11, za účasti Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o
kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2004, č. j. 47 Az
502/2003 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2004, č. j. 47 Az 502/2003 – 24,
byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
(dále jen „ministerstvo“) ze dne 4. 2. 2003, č. j. OAM-1042/CU-02-C10-2001, jímž bylo
rozhodnuto o neudělení azylu stěžovateli podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně bylo rozhodnuto,
že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Krajský
soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že v dané věci stěžovatel jako prvotní důvod odchodu
ze země původu uvedl snahu o legalizaci pobytu na území České republiky a nemožnost
sehnat si práci, přičemž tento důvod dával do souvislosti se svou arménskou národností,
pro kterou tvrdil, že byl pronásledován policií a příslušníky OMON. K tomuto tvrzení krajský
soud konstatoval, že obsahem správního spisu je plně podložen závěr ministerstva o jeho
účelovosti, když rozhodujícím důvodem odchodu stěžovatele ze země původu byly jeho
ekonomické problémy a posléze snaha o legalizaci pobytu. Krajský soud poukázal v této
souvislosti i na to, že stěžovatel, ač v České republice žil od roku 1996, žádost o udělení azylu
podal až v roce 2001 poté, kdy byl zadržen bez platných dokladů a hrozilo mu nebezpečí
správního vyhoštění. Ekonomické problémy ani snaha o legalizaci pobytu na území České
republiky nejsou důvody, se kterými zákon o azylu udělení azylu spojuje. Ministerstvo
se zabývalo všemi tvrzeními stěžovatele, které uvedl v průběhu správního řízení, opatřilo
si dostatek skutkových zjištění a po zhodnocení jeho tvrzení ve vztahu k ostatním důkazům
v řízení provedeným dospělo ke správnému závěru, že jeho žádost není důvodná.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť je přesvědčen, že jeho žádost o udělení azylu
byla oprávněná. Je Armén a pochází z Baku, tedy z oblasti, která je již zhruba 15 let oblastí
zmítanou válečnými konflikty a národnostní a rasovou nesnášenlivostí. Jeho rodina přišla
o byt a musela se odstěhovat. V první polovině devadesátých let se nesnášenlivost rozšířila
po celém Rusku. Jako Armén se stával terčem rasové diskriminace, protože jeho původ
je zcela zjevný. Pouze z těchto důvodů neměl možnost získat zaměstnání. V roce 1997
se k tomu připojila i diskriminace ze strany státu. Byly mu odcizeny doklady a již žádné
neobdržel. Nepovažuje za spravedlivé, aby od něj byly požadovány důkazy o šikaně ze strany
policie a příslušníků OMON. Domáhat se jakékoli spravedlnosti v Rusku bylo, a nepochybně
je i v současné době, stejné jako tomu bylo v České republice za socialismu. Z uvedených
skutečností vyplývá, že splňuje podmínky pronásledování a obavy z pronásledování z důvodu
příslušnosti k arménské národnosti a neevropské rase. Tato diskriminace prostupuje celou
společnost a zcela vědomě je trpěna státními orgány. Neví o žádné instituci, na kterou
by se mohl v Rusku obrátit se žádostí o ochranu. Podle jeho názoru jsou splněny podmínky
ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu, protože byl pronásledován z důvodu rasy
a národnosti a jeho obava z toho, že toto pronásledování bude v Rusku pokračovat
je odůvodněná. Proto se domáhal zrušení napadeného rozsudku a přiznání kasační stížnosti
odkladného účinku.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti popřelo její oprávněnost,
neboť jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu
s právními předpisy a odkázalo na obsah správního spisu, zejména na vlastní podání
a výpovědi stěžovatele učiněná ve správním řízení, a na vydané rozhodnutí. Dále
konstatovalo, že před vydáním rozhodnutí o neudělení azylu stěžovateli zjistilo přesně a úplně
skutečný stav věci a pro své rozhodnutí si pořídilo potřebné podklady a důkazy,
když vycházelo především z výpovědi stěžovatele a z odůvodnění jím podané žádosti
o udělení azylu na území České republiky a dále z informací o zemi jeho původu. Má
za prokázané, že stěžovatel opustil zemi původu z ekonomických důvodů a o azyl požádal
dále za účelem legalizace pobytu. Tvrzení stěžovatele o pronásledování z důvodů rasových
považuje vzhledem k výše uvedenému za účelová. Stěžovatel v průběhu správního řízení
neprokázal, že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů. Pokud měl stěžovatel v zemi původu jakékoliv potíže související s jeho národností,
měl je řešit pomocí kompetentních orgánů země původu, což však neučinil. Institut azylu
je institutem zcela výjimečným a je udělován pouze z důvodů uvedených v zákoně o azylu.
Nelze jej tedy zneužívat jako prostředek pro legalizaci pobytu či udělit z jiných
než zákonných důvodů. Stěžovatel neprokázal, že byl v zemi původu pronásledován
ve smyslu §12 zákona o azylu. Z výše uvedených důvodů navrhlo zamítnutí kasační stížnosti
a nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené
v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle §12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je buď pronásledován za uplatňování politických práv a svobod
a nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má, nebo v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě
jeho posledního trvalého bydliště.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že podmínky pro udělení azylu splňuje cizinec,
je-li ve vztahu k jeho osobě zjištěno, že je pronásledován, respektive má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů uplatňování určitých politických práv a svobod či politických
názorů nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu příslušnosti k určité skupině
obyvatel (rasové, náboženské, národnostní, sociální). Za pronásledování se pro účely zákona
o azylu považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak
nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě,
jehož je cizinec státním občanem nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím
způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Pronásledováním však není ani případný
masový výskyt negativních jevů v určité zemi nebo její části za předpokladu, že nejde
o součást státní politiky. Jestliže orgány státní moci negativní jevy cíleně potírají a čelí jim,
nelze mluvit o pronásledování ani tam, kde možnosti státních orgánů nejsou dostatečné
a taková opatření nemají trvalý či stoprocentní efekt.
V daném případě stěžovatel v průběhu správního řízení o udělení azylu uvedl,
že z Ruska vycestoval v červenci roku 1996 a přicestoval do České republiky, kde byl
až do srpna 1997. Poté vycestoval na Ukrajinu, kde se dne 3. 9. 1997 oženil a následující den
odjel do Ruska. Tam byl do konce října 1997 a poté opět vycestoval do České republiky,
kde byl zhruba do května 1998. Poté odjel na krátkou návštěvu do země původu a opět
přicestoval do České republiky. Naposledy byl v Rusku v lednu 2000. Uvedl, že do Ruska
dojížděl za matkou a kvůli svým podnikatelským aktivitám. Tvrdil, že důvodem jeho odchodu
ze země původu byla národnostní diskriminace. Tuto spatřoval v tom, že byl policií
a příslušníky OMON často kontrolován, prověřovali jeho doklady, ponižovali jej a požadovali
po něm pokuty. Na jejich jednání si nikde nestěžoval. Dále byl v roce 1997 napaden
a okraden o osobní věci a doklady neznámými osobami ruské národnosti, kteří byli následně
zadrženi a jeden z nich byl odsouzen. Od té doby neměl občanský průkaz a přesto,
že se při svých návštěvách Ruska v letech 1997, 1998 a 2000 snažil o vydání nového průkazu,
nebylo mu vyhověno s odůvodněním, že policie má moc práce a on musí čekat. Naposledy
byl zaměstnán jako prodavač v roce 1995, kdy firma ukončila činnost a on byl propuštěn.
Od té doby neměl stálé zaměstnání, i když si takové sháněl. Nesnažil se však sehnat
si zaměstnání v jiné části Ruska, protože nemohl najít zaměstnání ani ve velkém městě.
V České republice měl povolení k pobytu do konce roku 2000. Dne 25. 1. 2001 byl zadržen
při domovní prohlídce Policií České republiky společně s manželkou a dcerou a protože
neměl povolení k pobytu, byl umístněn do ZZC v B. ve věci řízení o správním vyhoštění. Tam
také projevil úmysl požádat o udělení azylu. Závěrem uvedl, že neměl problémy s ruskými
státními orgány nebo policií a nebyl trestně stíhán. Jiné důvody, pro které opustil Rusko a
žádá o azyl v České republice neuvedl.
Tyto stěžovatelem uváděné osobní problémy nemohou být bez dalšího hodnoceny
jako pronásledování z důvodů stanovených v ustanovení §12 zákona o azylu, což také
v souladu se zákonem dovodilo jak ministerstvo, tak i krajský soud. Subjektivní právo na azyl
je právem na nezbytnou ochranu v případě pronásledování nebo odůvodněného strachu před
pronásledováním, ale nikoliv právem vybrat si zemi, v níž chce cizinec žít a pracovat a kde
si chce legalizovat tímto způsobem pobyt. Udělení azylu je zcela specifickým důvodem
pobytu cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami
pobytu cizinců na území České republiky tak, jak jsou upraveny např. v zákoně
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. V této souvislosti Nejvyšší
správní soud shodně poukazuje i na skutečnost, že stěžovatel pobýval s přestávkami na území
České republiky již od roku 1996 a o azyl požádal až v roce 2001, kdy mu hrozilo správní
vyhoštění, a v mezidobí byl několikrát ve vlasti navštívit svou matku, z čehož lze usuzovat
na to, že jeho tvrzení o existenci důvodů pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu
jsou účelová.
Nejvyšší správní soud z důvodů výše uvedených podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
kasační stížnost zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
O stěžovatelem podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jedná o věc, která byla
vyřízena v souladu s ust. §56 odst. 2 ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. července 2005
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu