ECLI:CZ:NSS:2005:8.AZS.52.2005
sp. zn. 8 Azs 52/2005-56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce E. L.,
zastoupeného Mgr. Marcelou Valtrovou, advokátkou v Černošicích, Školní 1238, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM,
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 11. 2003,
čj. OAM-3279/CU-06-P21-2001, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 19. 8. 2004, čj. 9 Az 8/2004 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 26. 11. 2003 žalovaný zamítl žádost žalobce o udělení azylu z
důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů. Žalovaný zároveň rozhodl, že se na žalobce nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Toto rozhodnutí žalobce napadl včasnou
žalobou u Městského soudu v Praze. V podané žalobě uvedl, že při projednání jeho
žádosti o azyl došlo k pochybení správního orgánu, takže vydané rozhodnutí je
nezákonné. Nezákonnost shledává v tom, že správní orgán nezjistil přesně a úplně
skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí, čímž porušil povinnost danou mu §3 odst.
4, §32 odst. 1 a §46 správního řádu, v důsledku čehož nesprávně žádost posoudil.
Žalovaný si neopatřil před vydáním rozhodnutí úplné důkazy a porušil §32 odst. 1 a §34
odst. 1 správního řádu, neboť nemohl správně usuzovat na skutkové a právní otázky,
které pro své rozhodnutí potřeboval zodpovědět. Žalobce dále namítl, že rozhodnutí
nevyplývá ze zjištěných podkladů, neboť chybí logická vazba mezi rozhodnutím a
podklady pro ně, a správní orgán nedostatečně objasnil důvody, které ho vedly k vydání
rozhodnutí, čímž porušil povinnost podle §47 odst. 3 správního řádu. Z uvedeného
důvodu žalobce navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a dodal, že odůvodnění žaloby
doplní v nejbližší možné době, nejpozději ve lhůtě třiceti dnů ode dne podání žaloby.
Podáním doručeným Městskému soudu v Praze ve lhůtě, kterou si takto stanovil, žalobce
žalobu obsáhle doplnil co do skutkových důvodů.
Napadeným usnesením městský soud žalobu odmítl proto, že podle ustanovení §37
odst. 3 s. ř. s., za použití §71 odst. 1 s. ř. s., musí žaloba mimo jiné obsahovat žalobní
body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce
napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné a jaké důkazy k prokázání svých
tvrzení navrhuje provést. Podle §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s. lze rozšířit žalobu o další
žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby. Podle §32 odst. 1 zákona o azylu musí být
žaloba podána ve lhůtě patnácti dnů ode dne doručení napadeného rozhodnutí; zmeškání
lhůty nelze prominout. Podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. soud odmítne žalobu mj. tehdy,
nejsou-li splněny podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný, nebo přes výzvu
soudu nebyl odstraněn a v řízení proto nelze pokračovat. Žalobce se v daném případě ve
lhůtě stanovené pro podání žaloby omezil pouze na uvedení obecných procesních
námitek, aniž by poukazoval na konkrétní skutečnosti, z nichž jsou takové námitky
odvozovány a z nichž není zjistitelné, ve kterých částech a po jakých stránkách má soud
napadené rozhodnutí zkoumat. Taková vada brání meritornímu přezkoumání rozhodnutí.
S ohledem na skutečnost, že napadené rozhodnutí žalovaného bylo žalobci doručeno dne
12. 1. 2004, lhůta pro podání žaloby končila dne 27. 1. 2004 a žaloba byla podána
26. 1. 2004, je zřejmé, že výzva soudu k odstranění vad žaloby by byla již nadbytečným
úkonem, neboť k případně později uplatněným argumentům žalobce by již soud nemohl
přihlížet s ohledem na marné uplynutí lhůty k podání žaloby. Za situace, kdy žaloba
vykazovala vady, které v důsledku toho nebylo možné odstranit, a tím nebyly dány
podmínky pro její věcné projednání, nebylo lze v řízení dále pokračovat a městský soud
proto podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. žalobu odmítl.
Žalobce napadl usnesení městského soudu včas podanou kasační stížností. Žalobce
(dále „stěžovatel“) uplatnil důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Tvrdil, že žaloba
neobsahovala neodstranitelné nedostatky, pro které by nebylo možné v řízení pokračovat.
Co do žalobních bodů vymezila ustanovení správního řádu, která dle jeho názoru
žalovaný při rozhodování o žádosti porušil, a to uvedením slovní citace dotčených
ustanovení včetně označení příslušného paragrafu; žalobu také řádně doplnil ve lhůtě
třiceti dnů, jak soudu oznámil. Žaloba podaná dne 26. 1. 2004 tedy obsahovala s výjimkou
označení důkazů všechny náležitosti vyžadované §71 odst. 1 s. ř. s., přičemž nedostatek
označení důkazů stěžovatel odstranil podáním z 25. 2. 2004. Je přesvědčen, že označením
ustanovení správního řádu, která podle něho žalovaný v řízení o žádosti o udělení azylu
porušil, vymezil jako žalobní bod procesní pochybení žalovaného a po stránce těchto
procesních pochybení měl městský soud napadené rozhodnutí meritorně zkoumat.
Uvedl-li stěžovatel, že rozhodnutí napadá v celém rozsahu, je zřejmé, že vymezil rovněž
rozsah napadených výroků (a to na všechny výroky rozhodnutí). Podáním ze dne
25. 2. 2004 stěžovatel pouze upřesnil a blíže rozvedl žalobní body již v žalobě vymezené.
Zároveň požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný popřel oprávněnost kasační stížnosti s tím, že rozhodnutí ve věci azylu i
usnesení soudu byly vydány v souladu s právními předpisy.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti za odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o
kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je stěžovatel chráněn před důsledky
rozsudku městského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2
zákona o azylu: cizinec má právo na udělení víza za účelem strpění pobytu mj. tehdy,
pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti a návrh na přiznání odkladného
účinku. Takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která
je 365 dnů, na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží
a to i opakovaně. Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o
kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti za odkladný účinek by tedy nemělo z
hlediska ochrany stěžovatele praktický význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodování o kasační stížnosti samotné
pak je současné rozhodování o odkladném účinku nadbytečné, neboť odkladný účinek lze
přiznat jen do doby rozhodnutí o stížnosti samé.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.) se zaměřil
na posouzení zákonnosti procesního postupu městského soudu, neboť v této fázi řízení
mu nepřísluší zabývat se meritorně důvodností žádosti stěžovatele o udělení azylu.
Podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. soud usnesením odmítne návrh, jestliže nejsou
splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný, neboť přes výzvu
soudu nebyl odstraněn a nelze proto v řízení pokračovat. V důsledku dispoziční zásady v
řízení žalobním musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých
skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za
nezákonné nebo nicotné [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Požadavek uvedení skutkových i
právních důvodů je tedy kumulativní.
V souzené věci je však zřejmé, že stěžovatelova žaloba obsahuje prostý výčet
paragrafů správního řádu bez jakékoli specifikace. Takovou citaci zákonného ustanovení
nelze ale za žalobní bod považovat. Skutkové vymezení žalobních bodů chybí a stěžovatel
žalobu v zákonné lhůtě patnácti dnů od oznámení rozhodnutí v tomto směru nedoplnil.
Ze zákona však plyne, že žaloba musí vždy obsahovat alespoň jeden žalobní bod (§71
odst. 2 věta druhá s. ř. s.). Žalobní body musí po stránce skutkové a právní zpochybňovat
zákonnost závěru správního orgánu, vyjádřeného v rozhodnutí.
I při nejmírnějších požadavcích musí být z žaloby poznatelné, v kterých částech a po
jakých stránkách má soud naříkané rozhodnutí zkoumat. Soud není povinen ani oprávněn
sám vyhledávat možné nezákonnosti správního aktu. Nepostačí proto, vytýká-li žaloba
obecně, že zákon byl porušen a případně pouze v obecné rovině odkazuje k zákonným
ustanovením, nebo vytýká-li, že řízení bylo vadné, aniž by zároveň poukazovala na
konkrétní skutečnosti, z nichž je takové tvrzení dovozováno.
Pokud žaloba žádný žalobní bod neobsahuje, může být sice tento nedostatek
podmínek řízení zhojen, nicméně jen v zákonné lhůtě pro podání žaloby, jak vyplývá ze
zmíněného ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. Soud ale nemá a nemůže za žalobce podsouvat
prosté žalobní citaci ustanovení procesního předpisu skutkové okolnosti ze spisu. Takto
široce pojímaná povinnost soudu by zjevně odporovala zmíněné zásadě dispoziční a
rovněž zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž je tento typ řízení koncipován.
Domnívá-li se navíc stěžovatel, že si sám může stanovit lhůtu k tomu, kdy blanketní
žalobu substancuje, mýlí se. Pro takový postup neskýtá zákon žádnou oporu.
Městský soud v Praze napadeným usnesením tedy zákon neporušil a správně žalobu
podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl. Po marném uplynutí lhůty k podání žaloby se
absentující žalobní body stávají neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, výzva k
odstranění vad podání by již byla nadbytečnou a stěžovatel i přes citaci zákonného textu
nepoukázal na žádné konkrétní skutečnosti, z nichž své tvrzení dovozuje.
Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž by musel Nejvyšší správní soud
přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch.
Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak, jakožto úspěšnému účastníku řízení
právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední
činnosti nevznikly
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. května 2005
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu