ECLI:CZ:NSS:2005:KONF.119.2003
sp. zn. Konf 119/2003-19
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, rozhodl ve složení: předseda JUDr. Karel Podolka a soudci JUDr.
Brigita Chrastilová, JUDr. Roman Fiala, JUDr. Michal Mazanec, JUDr. Pavel Pavlík a
JUDr. Marie Součková, o návrhu Okresního soudu Praha - západ na rozhodnutí sporu o
pravomoc mezi tímto soudem a Nejvyšším správním soudem, za účasti žalobce H., B. é.
K. R., zastoupeného JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem se sídlem Klatovy, Čs. Legií
172/I., a žalovaných 1) Úřadu průmyslového vlastnictví, Antonína Čermáka 2a, 160 68
Praha 6, a 2) Ing. L. Š., CSc., o výmaz ochranné známky z rejstříku ochranných známek,
takto:
I. Příslušný vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu
průmyslového vlastnictví ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. O-138896, ve věci výmazu
ochranné známky „B. K.“, zapsané v rejstříku ochranných známek, je soud
ve správním soudnictví.
II. Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2003, čj. 7 A
126/2001-34, se zrušuje.
Odůvodnění:
Návrhem došlým zvláštnímu senátu pro rozhodování některých kompetenčních
sporů dne 5. 12. 2003 obrátil se na tento senát Okresní soud Praha - západ a požádal, aby
zvláštní senát rozhodl spor o věcnou příslušnost, vzniklý ve smyslu §1 odst. 1 písm. b)
zákona č. 131/2002 Sb. (v dalším textu „kompetenční spor“) mezi Nejvyšším správním
soudem a Okresním soudem Praha - západ ve věci u obvodního soudu zapsané pod
sp. zn. 9 C 2242/2003.
Z předložených spisů vyplynuly tyto pro rozhodnutí podstatné skutečnosti:
Rozhodnutím předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví (v dalším textu též „Úřad“)
ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. O-138896, byl zamítnut rozklad společnosti H., B. é. K. R.
(dále jen „žalobce“), a potvrzeno rozhodnutí Úřadu ze dne 8. 6. 2000, kterým byl
zamítnut návrh na výmaz ochranné známky „B. K.“, s odůvodněním, že se nejedná o
vyloučené označení vín.
Žalobce jako navrhovatel výmazu napadl toto rozhodnutí předsedy Úřadu žalobou ve
správním soudnictví (§247 a násl. o. s. ř. ve znění tehdy účinném), doručenou Vrchnímu
soudu v Praze dne 31. 10. 2001, kde byla věc zapsána pod sp. zn. 7 A 126/2001. Vrchní
soud však řízení do konce roku 2002 nedokončil a neskončenou věc převzal k dalšímu
řízení nově zřízený Nejvyšší správní soud (§132 soudního řádu správního).
Nejvyšší správní soud pak - již podle právních předpisů účinných od 1. 1. 2003 - o
původní správní žalobě věcně nerozhodl a usnesením ze dne 5. 6. 2003 ji pod čj.
7 A 126/2001-34 odmítl s poukazem na ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s. K vlastním
důvodům tohoto rozhodnutí viz dále; poučil současně žalobce o tom, že může ve věci do
jednoho měsíce od právní moci usnesení podat v téže věci žalobu podle části páté
občanského soudního řádu (ve znění účinném po datu 1. 1. 2003) k místně příslušnému
okresnímu soudu, a o tom, že při dodržení této lhůty mu zůstávají účinky dosud
učiněných procesních úkonů zachovány.
Navrhovatel výmazu - žalobce - se tímto poučením řídil a podal u Obvodního soudu
pro Prahu 6 ve zmíněné lhůtě žalobu proti Úřadu i proti vlastníkovi známky (Ing. L. Š.,
CSc.). Petitem žaloby se domáhal, aby byl Úřad povinen vymazat z rejstříku ochranných
známek slovní ochrannou známku ve znění „B. K.“, a to do tří dnů od právní moci
rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 1. 9. 2003, čj. 8 C 111/2003-7, vyslovil
svou místní nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu Praha - západ jako soudu
příslušnému.
Žalobce svým podáním ze dne 9. 10. 2003 navrhl soudu postup podle §104c odst. 2
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř. “). Konstatuje, že z právní
úpravy §25 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, je patrné, že správní orgán
posuzuje veřejnoprávní podmínky, při jejichž splnění je známka zapsána a naopak, při
jejichž nesplnění zapsána není. Jedná se o zápis do veřejného rejstříku, o němž rozhoduje
Úřad, jako ústřední orgán státní správy, vrchnostenským způsobem. Z toho dovozuje, že
toto zápisné řízení svou podstatou není soukromoprávní, nýbrž veřejnoprávní.
Okresní soud poté podal zvláštnímu senátu dne 5. 12. 2003 v úvodu zmíněný návrh.
Odůvodnil jej tím, že ochranná známka není podřaditelná pod pojem duševního
vlastnictví a nelze ji tak považovat za jinou majetkovou hodnotu, která je způsobilá být
předmětem občanskoprávních vztahů. Tzv. průmyslová práva postrádají základ v tvořivé
duševní invenci a osobních projevech jednotlivců; představují tak hybridní vztahy
podléhající veřejnoprávní regulaci. Vlastní charakter zápisu ochranné známky je dle
názoru navrhovatele konstruován jako veřejnoprávní oprávnění na zápis ochranné
známky do veřejného rejstříku vedeného správním úřadem a tomu odpovídající
veřejnoprávní povinnost správního úřadu požadovaný zápis provést. Odkazuje na
předválečná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (Boh. A 4664/25 a Boh. A
2384/23), ve kterých byl uznán veřejnoprávní charakter uvedené problematiky. Dále
poukazuje na to, že podle §244 a násl. o. s. ř. vyžaduje řízení podle této části o. s. ř.
existenci sporu o právo mezi dvěma subjekty. Spor o právo charakterizoval jako nesoulad
názorů mezi dvěma či více subjekty o obsah vzájemných práv a povinností, o kterých
správní orgán jako „nezávislý“ třetí rozhodne.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi obecným soudem a soudem ve správním
soudnictví se zvláštní senát řídil následující úvahou:
Právní institut ochranné známky se vyvinul z hospodářské potřeby výrobce nebo
obchodníka dosáhnout toho, aby právě jeho zboží (služby) zájemci kupovali nebo si
opatřovali a aby toto zboží nebylo zaměňováno s produkcí konkurence. Opatření zboží
značkou výrobce nebo obchodníka nemá ovšem smysl bez toho, že tu bude dána záruka,
že někdo jiný nemůže takovou značku použít. Záruku, která by měla praktický smysl, však
může poskytnout jen vrchnostenská autorita (veřejná moc). Dnešní podoba průmyslových
práv se ostatně vyvinula ze středověkých panovnických nebo vrchnostenských privilegií.
Je třeba dodat, že vznik ochranné známky zajisté reflektuje (také) soukromý zájem
jejího budoucího majitele, například proto, že po svém vzniku se známka může stát
předmětem právního obchodu a její existence má pro jejího vlastníka hospodářský smysl,
nicméně samotné udělení práva průmyslového vlastnictví nijak neztratilo svůj původní
charakter veřejnoprávního privilegia, které je udělováno výlučně veřejnou mocí a v zájmu
veřejném. Tím je zájem zákazníků či konzumentů zboží a služeb a jejich ochrany před
napodobováním, falšováním známek nebo jejich zneužíváním.
V dnešních podmínkách stát může stanovit podmínky, za kterých se smí uchazeč
domoci kladného rozhodnutí správního úřadu. Úřad musí sice ochrannou známku zapsat
do (veřejného) rejstříku (registrovat), ale musí také přihlášku zamítnout, nejsou-li splněny
zákonné podmínky registrace, případně při splnění zákonných podmínek musí známku
z rejstříku vymazat.
Právní vztah, který se takovým řízením a rozhodnutím řeší, vzniká mezi
přihlašovatelem (při výmazu mezi majitelem známky) a správním úřadem. Takový vztah je
vztahem mocenským (v jiné terminologii vertikálním, vrchnostenským); nejde o vztah
občanskoprávní (§7 odst. 1 o. s. ř.), protože takové vztahy při vrchnostenském
autoritativním rozhodování mezi úřadem a stranou nevznikají.
Nejvyšší správní soud přehlíží, že registrací ochranné známky (nebo jejím výmazem)
se naprosto neupravují vztahy mezi soukromými subjekty, protože nic takového
předmětem řízení o registraci (výmazu) není a nemůže být. Jediný vztah, který se tu
registrací upravuje, je vztah mezi tím, kdo o registraci žádá (resp. tím, kdo má známku
zapsánu), a úřadem, který o registraci (výmazu) rozhoduje. Předmětem řízení je vyřešení
otázky, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky a zda tedy má nebo nemá
vzniknout nehmotný statek (ochranná známka), resp. zda má tento status zaniknout
(výmaz). Výsledkem řízení je pak vznik (registrace) známky nebo její výmaz; zda vůbec
vzniknou majetkové vztahy mezi podnikateli při podnikání (a kdy a jaké), je naprosto
nejisté (u některých typů známek, např. obranných nebo zásobních, lze dokonce
přepokládat, že takové vztahy záměrně ani vzniknout nemají) a registrační akt se o tom
nijak nevyjadřuje (a při výmazu registrované známky nijak do té doby vzniklé
soukromoprávní vztahy neupravuje).
Sama registrace (výmaz) známky tedy není soukromoprávní věc a je nerozhodné, že
registrací (výmazem) vznikají nebo zanikají soukromoprávní nároky. Žádná soukromá
osoba, se kterou je přihlašovatel (majitel) v rovném postavení, mu nemůže registraci udělit
ani mu nemůže známku vymazat. To může učinit jenom správní úřad, který k tomu má
zákonnou kompetenci, a může to udělat jen tak, že o tom vydá vrchnostenský správní akt.
Proto tedy i v přezkumném řízení soudním se žalobce nedomáhá žádného svého
soukromoprávního nároku, ale jen toho, aby správní úřad o věci rozhodoval podle
zákona.
Argument Nejvyššího správního soudu, že práva k nehmotným statkům zasahující do
práva občanského nebo práva obchodního, je sice správný, ale pro řešení věci bezcenný.
S takovouto argumentací by bylo možno tvrdit zřejmě u většiny vrchnostenských
rozhodnutí, že (nějak) zasahují do občanského nebo obchodního práva. Takovým
rozhodováním (registrací) ve věci soukromoprávní by pak se stejně nelogickou
argumentací muselo být i rozhodování o nejrůznějších registracích, např. registraci
daňových subjektů, humánního léčivého přípravku, výrobce nebo dovozce krmiv,
plemeníka ve státním registru nebo chovatele v plemenné knize, ale také četná správní
rozhodnutí: vydání stavebního povolení, rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru,
povolení k nakládání s povrchovými vodami, rozhodnutí o zařazení lesů do kategorie lesů
ochranných nebo lesů zvláštního určení, rozhodnutí o zrušení dálnice, silnice nebo místní
komunikace, rozhodnutí o vyloučení ze studia ...
Odůvodnění:
lze pak pro úplnost uzavřít poznámkou, že rozhodnutí předpokládaná
jednotlivými zákony na ochranu průmyslového vlastnictví přesně rozlišují, která
rozhodnutí ve věci přísluší činit Úřadu a která soudu (v občanském soudním řízení). Ve
věci patentů jsou v pravomoci soudů např. rozhodnutí o tom, komu svědčí právo na
patent, stanovení výše odměny za právo na patent, výše licenčních poplatků v případě
poskytnutí nucené licence, porušení práv z patentů; ostatní rozhodnutí jsou v kompetenci
Úřadu. I takovéto rozdělení - navíc za situace, kdy zákonodárce ani neupravil
mechanismus, jímž by se vůbec mohlo dosáhnout zápisu ve veřejných knihách bez toho,
že by taková povinnost byla soudem uložena Úřadu, který v řízení podle §244 o. s. ř. není
účastníkem řízení - představovalo pro zvláštní senát jen další podpůrný argument pro toto
usnesení.
Z vyložených důvodů proto zvláštní senát vyslovil podle §5 odst. 1 zákona
č. 131/2002 Sb., že rozhodovat o žalobě proti rozhodnutí Úřadu o výmazu známky náleží
soudu ve správním soudnictví.
V důsledku tohoto rozhodnutí pak zvláštní senát dále zrušil podle §5 odst. 3 téhož
zákona usnesení Nejvyššího správního soudu, jímž byla pravomoc Nejvyššího správního
soudu popřena, a odstranil tak překážku věci rozhodnuté.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro
správní orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále bude tedy Nejvyšší správní soud
pokračovat v původním řízení o podané správní žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2005
JUDr. Karel Podolka
předseda zvláštního senátu