ECLI:CZ:NSS:2005:KONF.32.2004
sp. zn. Konf 32/2004-12
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, rozhodl ve složení: předseda JUDr. Karel Podolka a soudci
JUDr. Marie Žišková, JUDr. Roman Fiala, JUDr. Michal Mazanec, JUDr. Pavel Pavlík a
JUDr. Petr Příhoda, o návrhu Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha na
rozhodnutí sporu o pravomoc mezi Ministerstvem zemědělství – Pozemkovým úřadem
Praha a Obvodním soudem pro Prahu 8, za další účasti žalobců a) M. J., b) Ing. I. K., a c) J.
H., (obou posledně jmenovaných zastoupených A. H.,), a žalovaných 1) JUDr. M. M.,
správkyně konkursní podstaty státního podniku Ř., v likvidaci a v konkursu, a 2)
Pozemkového fondu České republiky, Praha 2, Francouzská 4, o vydání pozemků, ve věci
vedené u Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha pod sp. zn. PÚ 8255/93,
takto:
I. Příslušný rozhodnout o vydání pozemků parc. č. 771, 785/1, 785/2 a
785/3 v k. ú. B. je soud.
II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 4. 1996,
čj. 5 C 137/92-94, se ve výrocích I. a II. zrušuje ohledně pozemků parc. č. 771,
785/1, 785/2 a 785/3.
Odůvodnění:
Dne 26. 2. 2004 se obrátilo Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad Praha na
zvláštní senát s návrhem na zahájení řízení o kompetenčním sporu, který vznikl mezi ním a
Obvodním soudem pro Prahu 8 ve věci žaloby žalobců M. J., Ing. I. K. a J. H. proti
žalovaným JUDr. M. M., správkyni konkursní podstaty státního podniku Ř., a
Pozemkovému fondu ČR, o vydání pozemků.
Ze spisu vyplynuly tyto skutečnosti významné pro posouzení věci:
Žalobci podali dne 27. 8. 1992 u Obvodního soudu pro Prahu 8 návrh na vydání
nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Rozsudkem ze
dne 11. 4. 1996, čj. 5 C 137/92-94, zamítl soud žalobu proti Ministerstvu pro správu
národního majetku a jeho privatizaci a zamítl část žaloby proti žalovanému Ř., a. s., co do
nároků na další pozemky, které žalobci vznesli (výroky III. a IV.). Výrokem I. a II.
rozsudku zastavil soud řízení o části žaloby týkající se pozemků parc. č. 752, 755, 756, 758,
771, 785/1, 785/2, 785/3 a 786/2 v k. ú. B.; zároveň vyslovil, že po právní moci
uvedeného výroku bude tato část věci postoupena Pozemkovému úřadu v Praze jako
orgánu příslušnému. Soud odůvodnil tyto výroky tím, že kultury uvedených nemovitostí
zanesené v pozemkové knize i v době převzetí státem vypovídaly o zemědělském užívání
pozemků (zahrada, role, pastvina, les). Nárok na vrácení těchto pozemků je upraven
zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě (dále jen „zákon o půdě“),
a je třeba jej uplatnit u pozemkového úřadu, nikoli u soudu. Soud k rozhodnutí o takovém
nároku nemá pravomoc, a proto řízení zastavil.
Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad Praha (dále též „pozemkový úřad“; toto
odlišné označení správního orgánu plyne ze zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových
úpravách a pozemkových úřadech, účinného od 1. 1. 2003) vyslovilo ve svém rozhodnutí
ze dne 17. 9. 2003, PÚ 8255/93/2, že žalobci jsou vlastníky pozemků parc. č. 756 (totožné
číslo v pozemkové knize i v katastru nemovitostí), parc. č. 752 (dle KN; dle PK č. 756) a
parc. č. 786/2 (totožné číslo v PK i KN) vedených u Katastrálního úřadu Praha - město na
listech vlastnictví č. 406, č. 10002 a č. 165 pro obec hl. m. Praha – k. ú. B. Dne 26. 1. 2004
pak pozemkový úřad rozhodl pod čj. PÚ 8255/93/3 o tom, že žalobci jsou vlastníky
pozemků parc. č. 755/1 (dle KN; dle PK 755), parc. č. 758/2 (dle KN; dle PK část parc. č.
758) a parc. č. 757/5 (dle KN; dle PK část parc. č. 758) vedených u Katastrálního úřadu
Praha - město na listech vlastnictví č. 165 a č. 10002 pro obec hl. m. Praha – k. ú. B.
Pozemkový úřad však nerozhodl o pozemcích parc. č. 771 a parc. č. 785 v k. ú. B. (dle
PK; dle KN se nyní jedná o pozemky parc. č. 785/1, 785/2 a 785/3). Povinnou osobou ve
smyslu §5 odst. 1 a 2 zákona o půdě je Ř., státní podnik v likvidaci a v konkursu. Povinná
osoba převedla v rozporu s §5 odst. 3 zákona o půdě uvedené pozemky na vydražitele
JUDr. D. K., která je následně převedla na vydražitele D., s. r. o.; tato společnost je podle
výpisu z katastru nemovitostí jejich vlastníkem.
Ve svém návrhu na zahájení řízení o kompetenčním sporu vyslovil pozemkový úřad
přesvědčení, že ve věci není dána jeho pravomoc: pozemky totiž nespadají do působnosti
zákona o půdě. Ten se vztahuje mj. na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do
něj náleží (§1 odst. 1); pro postup podle druhé části tohoto zákona (upravující zejména
oprávněné osoby, povinné osoby, vydávání nemovitostí a lhůty pro uplatnění nároků) se za
takový majetek považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto
účelům užíván (§30). Rozsah zemědělského půdního fondu je třeba vyvodit z tehdy
účinného zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu. Podle něj patří
do zemědělského půdního fondu jednak zemědělská půda obhospodařovaná, jednak půda,
která byla a má být nadále zemědělsky obhospodařována, ale dočasně obdělávána není (§1
odst. 2). Pro posouzení restitučního nároku podle zákona o půdě je rozhodné, zda
pozemky tvoří součást zemědělského půdního fondu, případně zda byly v době odnětí
užívány k zemědělským účelům. Samotný druh kultury podle bývalé evidence nemovitostí
ještě nevypovídá nic o tom, zda pozemek je nebo má být obhospodařován. Je nutné proto
vedle právního znaku (charakteristika pozemku v evidenci nemovitostí) brát v úvahu i znak
faktický (tj. případné skutečné obhospodařování). Tak ostatně vykládá rozsah působnosti
zákona o půdě i ustálená judikatura.
Nemovitosti parc. č. 771 a parc. č. 785 (dle PK) byly spolu s jinými znárodněny dílčím
výměrem Ministerstva průmyslu ze dne 27. 6. 1950. Tento výměr stanovil rozsah
znárodnění bývalého podniku Z. B., a. s., a převedl dotčené nemovitosti do majetkové
podstaty podniku S., ch. z. Z výpovědi oprávněných osob při místním ohledání dne
19. 9. 2003 vyplynulo, že nemovitosti byly součástí původního objektu továrny na výrobu
dynamitu; shodně to bylo zjištěno i v centrálním archivu Městské části Praha 8. Továrna
byla na tomto místě založena již v r. 1870. V r. 1943 bylo znárodněnému podniku nařízeno
provádění určitých výrobních úkolů. Po přidělení objektu chemickým závodům S. zde byla
opět obnovena pyrotechnická výroba. Roku 1953 přešla továrna na národní podnik J., ch.
z. V roce 1956 získaly továrnu Ř. p., n. p., od roku 1961 Ř., o. o. M. s. p., P., která měla
v objektu sklad barev.
Celek továrního objektu tvoří vedle samotných budov na stavebních parcelách i
pozemky ležící mezi budovami. Samotné jejich označení v pozemkové knize jako zahrada,
role nebo pastvisko neřeší rozhraničení věcné působnosti zákona o půdě a zákona
č. 87/1991 Sb. Touto otázkou se přitom Obvodní soud pro Prahu 8 nezabýval, ač
v případě pozemků parc. č. 771 a parc. č. 785 v k. ú. B. (dle PK) není vedle právního znaku
naplněn i znak faktický, tedy skutečné užívání pozemků ve smyslu věcné působnosti podle
zákona o půdě. Pozemky byly v době odnětí vlastnického práva původním vlastníkům
umístěny uvnitř továrního objektu; nesloužily zemědělské výrobě ani nebyly uchovávány ve
stavu umožňujícím jejich zařazení do pozemků náležejících do zemědělského půdního
fondu. Pozemkový úřad proto popírá svou pravomoc ve věci a navrhuje, aby zvláštní senát
vyslovil, že příslušný k rozhodnutí o této věci je Obvodní soud pro Prahu 8, a aby zároveň
zrušil výrok rozsudku ze dne 11. 4. 1996, čj. 5 C 137/92-94, jímž tento soud zastavil řízení
o věci.
A. H., zastupující dva ze žalobců, se ve svém vyjádření přiklonila k názoru Obvodního
soudu pro Prahu 8 o tom, že pozemky tvořily zemědělský půdní fond, a že tedy nebyla
dána pravomoc soudu o věci rozhodnout. Poukázala přitom na rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 1993, sp. zn. 15 Ca 46/93 (uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí pod č. Rc 70/94). Uvedla, že v době odnětí byly pozemky zemědělskou půdou,
nebyly zastavěny a byly uchovávány ve stavu způsobilém k zařazení do klasifikace
v pozemkových knihách. Stavby provedené po zabrání pozemků státem však pozemky
znehodnotily.
Obvodní soud pro Prahu 8 jako druhá strana kompetenčního sporu pak vyjádřil
pochybnost o tom, zda lze kompetenční spor vyvolat v neomezené lhůtě po nabytí právní
moci rozhodnutí o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci. Sporný výrok rozsudku,
kterým soud o věci rozhodl, nabyl právní moci dne 13. 6. 1996, tedy více než šest let před
účinností zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Část
spisu spolu s tímto rozhodnutím byla pozemkovému úřadu postoupena dne 16. 9. 1999,
tedy více než tři roky před účinností tohoto zákona.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi Ministerstvem zemědělství –
Pozemkovým úřadem Praha a Obvodním soudem pro Prahu 8 zvláštní senát vycházel
z ustálené judikatury správních soudů (např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne
10. 11. 1995, čj. 6 A 905/94-15, publikované in: Soudní judikatura ve věcech správních,
č. 292/1998; rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 12. 2001, čj. 15 Ca
396/2001-13, publikované tamtéž pod č. 922/2002; rozhodnutí samotného zvláštního
senátu ze dne 15. 6. 2004, čj. Konf 4/2003-16, publikované pod č. 365/2004 Sb. NSS) a
řídil se následující úvahou:
Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, vyloučil z předmětu své úpravy
v ustanovení §1 odst. 3 a 4 případy, kdy zmírnění křivd je předmětem úpravy zvláštního
zákona (a v poznámce pod čarou odkázal na další restituční předpisy v té době již platné), a
vyloučil i případy zmírnění křivd, které vznikly mj. převzetím zemědělské půdy, využívané
k zemědělské výrobě. Zákon o půdě byl přijat s cílem zmírnit následky některých
majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v
období let 1948 – 1989, dosáhnout zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením
původních vlastnických vztahů k půdě a upravit vlastnické vztahy k půdě v souladu se
zájmy hospodářského rozvoje venkova i v souladu s požadavky na tvorbu krajiny a
životního prostředí. Rozsah působnosti upravuje ustanovení §1 zákona. Pokud jde o
zemědělskou půdu, obsahuje §1 odst. 1 písm. a) odkaz na §1 zákona č. 53/1966 Sb., o
ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění zákona č. 75/1976 Sb., který vymezuje
obsah pojmu zemědělského půdního fondu.
Součástí zemědělského půdního fondu je podle tohoto zákona jednak zemědělská půda
obhospodařovaná, jednak půda, která byla a má být nadále zemědělsky obhospodařována,
ale dočasně obdělávána není; patří sem též další pozemky nepostradatelné pro zemědělskou
výrobu. Je tedy zřejmé, že pro zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu jsou
podstatné dvě okolnosti: jednak takový pozemek je a nebo má být zemědělsky
obhospodařován (znak faktický, materiální), jednak je v evidenci (katastru) nemovitostí
označen jako některý z druhů zemědělských pozemků (znak právní, formální). Pokud by k
právní kvalifikaci pozemku jako součásti zemědělského půdního fondu postačil pouze
právní znak, tj. to, že pozemek by byl druhově veden v katastru nemovitostí v některé z
kategorií zemědělské půdy [dnes srov. §2 odst. 1 písm. b) zák. ČNR č. 344/1992 Sb.,
katastrálního zákona], bylo by zbytečné rozlišování mezi součástmi zemědělského půdního
fondu obdělávanými a dočasně neobdělávanými, neboť formální příznak je dán v obou
případech. Faktický znak je v některých případech dokonce významnější než znak právní:
o tom svědčí ustanovení §30 zákona o půdě, podle nějž se pro účely tohoto zákona
považuje za majetek náležející do zemědělského půdního fondu i majetek, který byl v době
odnětí vlastnického práva využíván jako majetek zemědělský.
Pro závěr o tom, zda věc patří do působnosti soudu nebo správního orgánu, je tedy
rozhodující, zda pozemky patří do zemědělského půdního fondu podle §1 odst. 2 a 3
zákona č. 53/1996 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu (tedy zda jsou zemědělsky
obhospodařovány; nebo byly obhospodařovány v minulosti a i nadále mají být, ale dočasně
obdělávány nejsou; nebo bezprostředně neslouží zemědělské výrobě, ale jsou pro ni
nepostradatelné), nebo zda byly – ve smyslu nevyvratitelné domněnky ustanovení §30
zákona o půdě – k zemědělským účelům v rozhodné době využívány.
Jak je zřejmé z výsledků místního šetření, které provedl pozemkový úřad, sporné
pozemky patrně nesloužily zemědělským účelům ani samy o sobě (§1 odst. 2 zákona
č. 53/1996 Sb.), ani jako pozemky „pomocné“ (§1 odst. 3 zákona č. 53/1996 Sb.), a lze
soudit, že v důsledku jejich umístění v průmyslovém areálu mezi továrními budovami již od
konce 19. století není ani možno očekávat, že k zemědělským účelům budou sloužit.
Obvodní soud pro Prahu 8 vycházel při hodnocení povahy pozemků toliko z jejich
označení v evidenci nemovitostí; nezabýval se tím, k jakým účelům byly v okamžiku
znárodnění fakticky užívány. To je však pro věc určující: pokud byly pozemky užívány
nezemědělským způsobem již v době odnětí vlastnického práva, nelze je vydat podle
zákona o půdě, byť historicky sloužily k zemědělským účelům a v souladu s někdejším
užíváním byly i formálně právně označeny v pozemkové knize. Rozpor mezi označením
druhu pozemku zaneseným v evidenci nemovitostí a faktickým způsobem jeho užívání řeší
zákon o půdě na úkor stavu právního a ve prospěch stavu faktického.
Závěr Obvodního soudu pro Prahu 8 o tom, že pozemky nelze vydat podle zákona
č. 87/1991 Sb., tak není dostatečně podložen. Soud při posuzování věci nepostupoval
správně; žalobci se na něj obrátili se žalobou, a bylo proto jeho povinností provést
v potřebném rozsahu dokazování i pro závěr o nedostatku pravomoci. Ve věci lze
považovat za nesporné, že pozemky, které jsou nyní označeny parcelními čísly 785/1,
785/2 a 785/3 v k. ú. B., jsou evidovány jako „zahrada“ a „pastvina“; to však pro začlenění
do zemědělského půdního fondu nestačí a nevypovídá to ani o způsobu faktického užívání
pozemku v době, kdy bylo vlastnické právo původním vlastníkům odňato. Je tu splněn jen
právní znak, potřebný pro určení pozemku jako součásti zemědělského půdního fondu.
Znak faktický, tj. to, zda pozemek je zemědělsky obhospodařován, popř. obhospodařován
byl a v budoucnu opět má být, v řízení před soudem prokazován nebyl. Ze zjištění
pozemkového úřadu však plyne, že pozemek zemědělsky obhospodařován není a
v rozhodné době nebyl a i v budoucnu je jeho zemědělské využití nejspíš nemožné.
V takovém případě tedy v důsledku odpadnutí faktického znaku nelze pozemky pokládat
za součást zemědělského půdního fondu ve smyslu zákona o půdě; pravomoc
pozemkového úřadu k rozhodnutí tak není dána a soud pochybil, když řízení o věci zastavil
pro údajný nedostatek vlastní pravomoci.
Rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, na něž poukázala zástupkyně žalobců,
se týkalo nyní projednávané problematiky pouze okrajově; sporný pozemek byl v onom
případě v okamžiku odnětí vlastnického práva využíván k zemědělským účelům a teprve
poté se v důsledku stavebních úprav stal nezpůsobilým k zemědělskému využívání.
Pozemky, jejichž vydání se domáhali žalobci, však podle zjištění pozemkového úřadu
nesloužily zemědělským účelům již několik desítek let před tím, než byly znárodněny.
Co se týče námitky Obvodního soudu pro Prahu 8, která směřuje k značnému
časovému odstupu mezi rozhodnutím soudu o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci a
návrhem správního orgánu na zahájení řízení o kompetenčním sporu, je takový stav jistě
nežádoucí; to však nemůže nic změnit na tom, že se ve věci stala spornou otázka
pravomoci, o níž je třeba autoritativně rozhodnout. Nedostatek podmínek řízení nemůže
být v tomto případě zhojen plynutím času, případně procesní aktivitou či nečinností
účastníků nebo rozhodujících orgánů: spor o pravomoc tu stále přetrvává. Zvláštnímu
senátu nepřísluší vyjadřovat se k tomu, zda byl správní orgán ve věci nečinný: o vlastnictví
většiny pozemků, o nichž odmítl rozhodovat Obvodní soud pro Prahu 8, rozhodl dne
17. 9. 2003 a dne 26. 1. 2004; návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu pak podal
krátce nato. Soud k tomu sice uvádí, že postoupil věc pozemkovému úřadu již v roce 1999;
sluší se však upozornit i na to, že k samotnému postoupení věci s částí spisu došlo také až
více než tři roky od nabytí právní moci výroku o zastavení řízení. Ať už však strany
kompetenčního sporu postupovaly v průběhu řízení řádně či nikoli, zvláštní senát je
povinen návrh pozemkového úřadu projednat a rozhodnout o pravomoci stran bez ohledu
na to, kolik času uplynulo od okamžiku, kdy prvá ze stran kompetenčního sporu svou
pravomoc popřela. Ani případná nečinnost rozhodujícího orgánu nemůže mít za následek
jakýsi sankční přechod pravomoci.
Z vyložených důvodů zvláštní senát vyslovil, že rozhodnout o nároku žalobců
uvedeném v záhlaví přísluší soudu. Současně zvláštní senát zrušil výroky I. a II. rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 4. 1996, které výroku zvláštního senátu o řešení
kompetenčního sporu protiřečí: byly totiž založeny na nesprávné úvaze o tom, že povaha
konkrétního pozemku pro účely zákona o půdě je určena tím, jak je pozemek zachycen
v evidenci nemovitostí, ač z obsahu úpravy §1 odst. 1 zákona o půdě plyne, že rozhodné je
jeho věcné vymezení plynoucí z faktického stavu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. března 2005
JUDr. Karel Podolka
předseda zvláštního senátu