ECLI:CZ:NSS:2005:KONF.42.2005:1
sp. zn. Konf 42/2005-11
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, rozhodl ve složení: předseda JUDr. Karel Podolka a soudci JUDr.
Marie Žišková, JUDr. Roman Fiala, JUDr. Michal Mazanec, JUDr. Pavel Pavlík a JUDr.
Petr Příhoda, o návrhu Obvodního soudu pro Prahu 6 na rozhodnutí sporu o pravomoc
mezi ním a Městským soudem v Praze, za účasti žalobce T-M CR, a. s., a žalovaného
Úřadu průmyslového vlastnictví, Praha 6, Antonína Čermáka 2a, ve věci žaloby proti
rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 24. 6. 2002, sp. zn. O
113359, o přihlášku ochranné známky do rejstříku ochranných známek, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 235/2003,
takto:
I. Příslušný vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu
průmyslového vlastnictví ze dne 24. 6. 2002, sp. zn. O 113359, ve věci
přihlášky slovní ochranné známky ve znění „P.“ do rejstříku ochranných
známek, je soud ve správním soudnictví.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2003, čj. 10 Ca
162/2003-25, se zrušuje.
Odůvodnění:
Podáním doručeným Nejvyššímu správnímu soudu dne 1. 6. 2005 navrhl Obvodní
soud pro Prahu 6, aby zvláštní senát rozhodl ve sporu o pravomoc podle ustanovení §1
odst. 1 písm. b) zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů,
který vznikl mezi ním a Městským soudem v Praze, ve věci vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 235/2003.
Z předložených spisů vyplynuly tyto pro rozhodnutí podstatné skutečnosti:
Rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví (dále Úřad) ze dne 24. 5. 2001, čj.
73835/1997, byla přihláška ochranné známky „P.“ částečně zamítnuta způsobem ve
výroku podrobně uvedeným.
O žalobcově rozkladu proti tomuto rozhodnutí rozhodl předseda Úřadu
rozhodnutím ze dne 24. 6. 2002, sp. zn. O 113359, tak, že jej zamítl a rozhodnutí vydané
v I. stupni potvrdil.
Žalobce napadl toto rozhodnutí předsedy Úřadu dne 27. 8. 2002 žalobou ve správním
soudnictví (§247 a násl. o. s. ř. ve znění tehdy účinném) u Vrchního soudu v Praze, kde
byla věc zapsána pod sp. zn. 5 A 107/2002. Vrchní soud však řízení do konce roku 2002
neskončil a neskončenou věc převzal k dalšímu řízení nově zřízený Nejvyšší správní soud
(§132 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud pak - již podle právních předpisů účinných od 1. 1. 2003 - o
původní správní žalobě věcně nerozhodl. Usnesením ze dne 27. 5. 2003, čj. 5 A
107/2002-28, žalobu odmítl s poukazem na ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s. V odůvodnění
uvedl, že ochranná známka je statkem nehmotné povahy, která jako součást
průmyslových práv je podřaditelná pod pojem duševního vlastnictví, takže ji lze
považovat za jinou majetkovou hodnotu, jež je způsobilá být předmětem
občanskoprávních vztahů. Vztahy, upravené právem průmyslového vlastnictví, tvoří
specifickou oblast občanskoprávních vztahů. Na jejich soukromoprávním charakteru
nemění ničeho ani skutečnost, že je pro ně typické prolínání veřejnoprávních aspektů,
když nakládání s nimi je podřízeno předpisům veřejného práva a navíc jsou chráněny
nejen prostředky práva soukromého, ale i veřejného. Protože u věcí, projednávaných
podle nyní platné části páté o. s. ř., jde vždy o rozhodnutí orgánu veřejné správy, které se
v procesních otázkách řídí právními předpisy veřejného práva, je rozhodující pro
posouzení charakteru věci právo hmotné, nikoli procesní. Rozhodování o částečném
zamítnutí přihlášky ochranné známky je tak rozhodováním orgánu veřejné správy o
právní věci vyplývající z občanskoprávních vztahů. Nejvyšší správní soud tudíž není
příslušný k projednání žaloby, neboť se nejedná o věc, patřící do pravomoci soudů ve
správním soudnictví. Současně žalobce poučil o tom, že může do jednoho měsíce od
právní moci usnesení podat v téže věci žalobu proti rozhodnutí žalovaného u příslušného
okresního (obvodního) soudu.
Žalobce - vzdor poučení - podal znovu žalobu ve správním soudnictví Městskému
soudu v Praze. Domáhal se jí zrušení rozhodnutí předsedy Úřadu a vrácení věci tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rovněž o žalobě věcně nerozhodl. Usnesením ze dne
29. září 2003, čj. 10 Ca 162/2003-25, žalobu odmítl (v záhlaví chybně uvádí datum vydání
rozhodnutí předsedy Úřadu 14. 6. 2002, namísto správného 24. 6. 2002). V plném
rozsahu odkázal na odůvodnění shora označeného usnesení Nejvyššího správního soudu,
s nímž se beze zbytku ztotožnil. Žalobce zároveň poučil shodně s obsahem poučení
obsaženém v usnesení Nejvyššího správního soudu.
Žalobce pak již podal žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 6, jíž se domáhá zrušení
označeného rozhodnutí předsedy Úřadu a vrácení mu věci k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 poté podal zvláštnímu senátu v úvodu označený návrh,
neboť má zato, že se nejedná o věc ve smyslu §244 odst. 1, resp. §246 o. s. ř., protože
spor je svou povahou veřejnoprávním a nikoli soukromoprávním, jak předpokládá cit.
ustanovení. Věc tudíž náleží do pravomoci soudu ve správním soudnictví.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi obecným soudem a soudem ve správním
soudnictví se zvláštní senát řídil následující úvahou:
Právní institut ochranné známky se vyvinul z hospodářské potřeby výrobce nebo
obchodníka dosáhnout toho, aby právě jeho zboží (služby) zájemci kupovali nebo si
opatřovali a aby toto zboží nebylo zaměňováno s produkcí konkurence. Opatření zboží
značkou výrobce nebo obchodníka nemá ovšem smysl bez toho, že tu bude dána záruka,
že někdo jiný nemůže takovou značku použít. Záruku, která by měla praktický smysl, však
může poskytnout jen vrchnostenská autorita (veřejná moc). Dnešní podoba průmyslových
práv se ostatně vyvinula ze středověkých panovnických nebo vrchnostenských privilegií.
Je třeba dodat, že vznik ochranné známky zajisté reflektuje (také) soukromý zájem
jejího budoucího majitele, například proto, že po svém vzniku se známka může stát
předmětem právního obchodu a její existence má pro jejího vlastníka hospodářský smysl,
nicméně samotné udělení práva průmyslového vlastnictví nijak neztratilo svůj původní
charakter veřejnoprávního privilegia, které je udělováno výlučně veřejnou mocí a v zájmu
veřejném. Tím je zájem zákazníků či konzumentů zboží a služeb a jejich ochrany před
napodobováním, falšováním známek nebo jejich zneužíváním.
V dnešních podmínkách stát může stanovit podmínky, za kterých se smí uchazeč
domoci kladného rozhodnutí správního úřadu. Úřad musí sice ochrannou známku zapsat
do (veřejného) rejstříku (registrovat), ale musí také přihlášku zamítnout, nejsou-li splněny
zákonné podmínky registrace, případně při splnění zákonných podmínek musí známku
z rejstříku vymazat.
Právní vztah, který se takovým řízením a rozhodnutím řeší, vzniká mezi
přihlašovatelem (při výmazu mezi majitelem známky) a správním úřadem. Takový vztah je
vztahem mocenským (v jiné terminologii vertikálním, vrchnostenským); nejde o vztah
občanskoprávní (§7 odst. 1 o. s. ř.), protože takové vztahy při vrchnostenském
autoritativním rozhodování mezi úřadem a stranou nevznikají.
Nejvyšší správní soud, s jehož argumentací se Městský soud v Praze ztotožnil, tvrdí,
že řízení o námitkách směřujících k ochraně obchodního jména je třeba považovat za
řízení ve věci práva soukromého; tvrzení se opírá o argumentaci, že správní orgán tu
rozhodoval o ochraně soukromého práva. Právní prostředky ochrany označení jsou pak
upraveny nejen v průmyslově právních normách, ale i v obecných ustanoveních
občanského práva. Taková argumentace v této věci však není přiléhavá.
Registrací ochranné známky (nebo jejím výmazem) se neupravují vztahy mezi
fyzickými a právnickými osobami, protože nic takového předmětem řízení o registraci
(výmazu) není a nemůže být. Jediný vztah, který se tu registrací upravuje, je vztah mezi
tím, kdo o registraci žádá (resp. tím, kdo má známku zapsánu), a úřadem, který
o registraci (výmazu) rozhoduje. Předmětem řízení je vyřešení otázky, zda jsou splněny
zákonem stanovené podmínky a zda tedy má nebo nemá vzniknout nehmotný statek
(ochranná známka), resp. zda má tento status zaniknout (výmaz). Výsledkem řízení je pak
vznik (registrace) známky nebo její výmaz; zda vůbec vzniknou majetkové vztahy mezi
podnikateli při podnikání (a kdy a jaké), je naprosto nejisté (u některých typů známek,
např. obranných nebo zásobních, lze dokonce předpokládat, že takové vztahy záměrně
ani vzniknout nemají) a registrační akt se o tom nijak nevyjadřuje (a při výmazu
registrované známky nijak do té doby vzniklé soukromoprávní vztahy neupravuje).
V průběhu registrace ochranné známky může nastat situace, kdy Úřad rozhoduje v
řízení o námitkách proti přihlášce ochranné známky. V námitkovém řízení Úřad posuzuje,
zda přihlášené označení nezasahuje do zákonem chráněných starších práv třetích osob.
Zatímco namítatel, tj. osoba, která námitky vznesla, má zájem na tom, aby přihláška
ochranné známky byla zamítnuta, druhá strana řízení, tj. přihlašovatel, má zájem opačný.
Byť se toto řízení představuje jako spor o právo, nelze význam tohoto aspektu
absolutizovat. Sporná povaha tohoto řízení nutně neznamená, že se v něm rozhoduje o
subjektivním soukromém právu. Nelze totiž odhlédnout od toho, že v námitkovém řízení
Úřad - mimo jiné - také posuzuje, zda přihlašované označení není shodné s ochrannou
známkou, která je přihlášena nebo zapsána pro jiného majitele pro stejné nebo podobné
výrobky nebo služby s dřívějším právem přednosti, a také to, zda obsahuje prvky
přihlášeného označení či zapsané ochranné známky, které by mohly vést k záměně. Tyto
otázky jsou zákonnými podmínkami registrace a Úřad se s nimi při registraci musí zabývat
vždy, nejen v námitkovém řízení. Založit dělení věcí soukromoprávních a
veřejnoprávních na tom, v jakém řízení byla táž otázka posuzována (zda v řízení o
„sporu“ mezi namítatelem a přihlašovatelem nebo v registračním řízení o jediném
účastníkovi – přihlašovateli), by bylo protimyslné a nebylo by to v souladu s principem
právní jistoty, dle kterého má každý adresát právní normy právo očekávat, že řešení, která
zákonodárce, případně soud svým výkladem zákona, zvolí, jsou racionální a směřují k
funkčnímu uspořádání společenských vztahů a nikoliv naopak.
Na okraj je třeba upozornit na významný podíl neurčitých právních pojmů v dotčené
právní úpravě, který klade na rozhodující orgán vysokou náročnost z hlediska jednotnosti
rozhodovací praxe. Právní jistotu budoucích adresátů rozhodnutí Úřadu, mezi kterými by
registrací mohly vznikat majetkové vztahy, by jistě mohlo narušit rozšíření meritorního
rozhodování v těchto věcech na všechny okresní soudy. Principu účelnosti a požadavku
jednotného aplikování práva více odpovídá soustředění rozhodování u Úřadu.
Znovu je třeba připomenout, že námitkové řízení neexistuje samo o sobě, ale je reakcí
na podání přihlášky ochranné známky a je součástí řízení o registraci ochranné známky
jako celku. Sama registrace (či výmaz) známky tedy není soukromoprávní věcí; není
rozhodné, že registrací (či výmazem) a v návaznosti na ně vznikají nebo zanikají
soukromoprávní nároky. Žádná soukromá osoba, se kterou je přihlašovatel (majitel) v
rovném postavení, mu nemůže registraci udělit ani mu nemůže známku vymazat. To
může učinit jenom správní úřad, který k tomu má zákonnou kompetenci, a může to udělat
jen tak, že o tom vydá vrchnostenský správní akt.
Proto tedy i v přezkumném řízení soudním se žalobce nedomáhá žádného svého
soukromoprávního nároku, ale jen toho, aby správní úřad o věci rozhodoval podle
zákona.
Odůvodnění:
lze pak pro úplnost uzavřít poznámkou, že rozhodnutí předpokládaná
jednotlivými zákony na ochranu průmyslového vlastnictví přesně rozlišují, která
rozhodnutí ve věci přísluší činit Úřadu a která soudu (v občanském soudním řízení).
Ve věci patentů jsou v pravomoci soudů např. rozhodnutí o tom, komu svědčí právo na
patent, stanovení výše odměny za právo na patent, výše licenčních poplatků v případě
poskytnutí nucené licence, porušení práv z patentů; ostatní rozhodnutí jsou v kompetenci
Úřadu. I takovéto rozdělení – navíc za situace, kdy zákonodárce ani neupravil
mechanismus, jímž by se vůbec mohlo dosáhnout zápisu ve veřejných knihách bez toho,
že by taková povinnost byla soudem uložena Úřadu, který v řízení podle §244 o. s. ř. není
účastníkem řízení – představovalo pro zvláštní senát jen další podpůrný argument pro
toto usnesení.
Z vyložených důvodů proto zvláštní senát vyslovil podle §5 odst. 1 zákona č.
131/2002 Sb., že rozhodovat o žalobě proti rozhodnutí Úřadu o zápisu ochranné známky
do rejstříku ochranných známek náleží soudu ve správním soudnictví.
Zvláštní senát podle §5 odst. 3 téhož zákona zruší rozhodnutí, kterým strana
kompetenčního sporu popřela svou pravomoc o věci rozhodovat, ačkoliv podle
rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení
řízení v její pravomoci. Dalším výrokem proto zvláštní senát zrušil usnesení Městského
soudu v Praze, které odporuje výroku, jímž byla kompetence určena, a odstranil tak
překážku věci rozhodnuté.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro
správní orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále bude tedy Městský soud v Praze
pokračovat v původním řízení o podané správní žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. července 2005
JUDr. Karel Podolka
předseda zvláštního senátu