ECLI:CZ:NSS:2005:KONF.5.2005
sp. zn. Konf 5/2005-10
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, rozhodl ve složení: předseda JUDr. Karel Podolka a soudci JUDr.
Marie Součková, JUDr. Brigita Chrastilová, JUDr. Roman Fiala, JUDr. Michal Mazanec a
JUDr. Pavel Pavlík, o návrhu Okresního soudu v Děčíně na rozhodnutí sporu o
pravomoc mezi tímto soudem a Nejvyšším správním soudem, za účasti žalobce J. M., a
žalovaných 1) Úřadu průmyslového vlastnictví, 160 68 Praha 6, Antonína Čermáka 2a, a
2) K., a. s., zastoupeného JUDr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem 405 01
Děčín, Masarykovo nám. 193/20, o výmaz ochranné známky z rejstříku ochranných
známek, ve věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 233/2003,
takto:
I. Příslušný vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu
průmyslového vlastnictví ze dne 16. 6. 2000, sp. zn. O-74772-93, ve věci
výmazu slovní ochranné známky „K.“ v grafickém provedení, zapsané v
rejstříku ochranných známek, je soud ve správním soudnictví.
II. Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2003, čj. 7 A
151/2000-48, se zrušuje.
Odůvodnění:
Návrhem došlým zvláštnímu senátu pro rozhodování některých kompetenčních
sporů dne 2. 2. 2005 obrátil se na tento senát Okresní soud v Děčíně a požádal, aby
zvláštní senát rozhodl spor o věcnou příslušnost, vzniklý ve smyslu §1 odst. 1 písm. b)
zákona č. 131/2002 Sb. (v dalším textu „kompetenční spor“) mezi Nejvyšším správním
soudem a Okresním soudem v Děčíně ve věci u okresního soudu zapsané pod sp. zn. 19
C 233/2003.
Z předložených spisů vyplynuly tyto pro rozhodnutí podstatné skutečnosti:
Rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví (v dalším textu též „Úřad“) ze dne 23.
12. 1999, zn. O-74772, byla k návrhu společnosti K., a. s., z rejstříku ochranných známek
vymazána slovní ochranná známka „K.“, zapsaná v ČR, jejímž majitelem je pan J. M.
Majitel známky podal proti tomuto rozhodnutí rozklad; o něm rozhodl předseda
Úřadu dne 16. 6. 2000 tak, že jej zamítl a napadené rozhodnutí o výmazu výše uvedené
ochranné známky potvrdil.
Majitel známky napadl toto rozhodnutí předsedy Úřadu dne 9. 8. 2000 žalobou ve
správním soudnictví (§247 a násl. o. s. ř. ve znění tehdy účinném) u Vrchního soudu
v Praze, kde byla věc zapsána pod sp. zn. 7 A 151/2000. Vrchní soud však řízení do
konce roku 2002 nedokončil a neskončenou věc převzal k dalšímu řízení nově zřízený
Nejvyšší správní soud (§132 soudního řádu správního).
Nejvyšší správní soud pak - již podle právních předpisů účinných od 1. 1. 2003 - o
původní správní žalobě věcně nerozhodl a usnesením ze dne 4. 6. 2003 ji pod čj. 7 A
151/2000-48 odmítl s poukazem na ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s. K vlastním důvodům
tohoto rozhodnutí viz dále; poučil současně žalobce o tom, že může ve věci do jednoho
měsíce od právní moci usnesení podat v téže věci žalobu podle části páté občanského
soudního řádu (ve znění účinném po datu 1. 1. 2003) k místně příslušnému okresnímu
soudu, a o tom, že při dodržení této lhůty mu zůstávají účinky dosud učiněných
procesních úkonů zachovány.
Majitel známky - žalobce - se tímto poučením řídil a podal u Okresního soudu v
Děčíně ve zmíněné lhůtě žalobu proti navrhovateli výmazu (společnosti K., a. s.). Petitem
žaloby se žalobce domáhal toho, aby návrh žalovaného K., a. s., na výmaz slovní
ochranné známky „K.“ byl zamítnut.
Okresní soud vyzval společnost K., a. s., a Úřad, aby se k věci vyjádřili. Navrhovatel
výmazu se ve vyjádření zaměřil na vlastní podstatu známkového sporu a vyslovil rovněž
vážnou pochybnost o tom, zda je věc skutečně možné projednat a rozhodnout podle
ustanovení §244 a násl. o. s. ř. s tím, že pokud ve věci existují pochyby ohledně věcné
příslušnosti Okresního soudu v Děčíně, bylo by namístě postupovat v souladu se
zákonem č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Úřad
v podrobném vyjádření napadl věcnou příslušnost okresního soudu a zdůvodňoval, že jde
o věc správního soudnictví, o níž náleží rozhodovat správnímu soudu v řízení, v němž
bude přezkoumána zákonnost rozhodnutí správního orgánu. Zdůvodnil dále, proč má
zato, že soud v občanském soudním řízení nemůže rozhodovat o výmazu in merito a
navrhl, aby okresní soud řízení o žalobě podle §104b odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Okresní soud poté vyzval žalobce, aby se vyjádřil k zamýšlenému postupu podle §
104b odst. 1 o. s. ř., neboť má zato, že věc náleží do věcné příslušnosti soudu
rozhodujícího ve správním soudnictví. Žalobce ve vyjádření uvedl, že ke zrušení
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu může dojít toliko rozhodnutím tzv. zvláštního
senátu pro rozhodování některých kompetenčních sporů, pokud bude Okresní soud
v Děčíně tvrdit, že k řízení podle §244 a násl. o. s. ř. není věcně příslušný. Pokud by však
Okresní soud v Děčíně netvrdil, že pro vydání rozhodnutí není věcně příslušný,
kompetenční spor nevznikne.
Okresní soud poté podal zvláštnímu senátu dne 2. 2. 2005 v úvodu zmíněný návrh.
Odůvodnil jej odkazem na rozhodnutí zvláštního senátu pro rozhodování některých
kompetenčních sporů uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod
č. 276/2004 Sb. NSS, podle něhož rozhodnutí o výmazu ochranné známky není
rozhodnutím správního orgánu v soukromoprávní věci ve smyslu §46 odst. 2 s. ř. s. ve
spojení s §68 písm. b) s. ř. s. a že o žalobě proti takovému rozhodnutí je příslušný
rozhodnout soud ve správním soudnictví. Proto je okresní soud přesvědčen o tom, že
soudem příslušným vydat rozhodnutí v souzené věci, jež se týká výmazu ochranné
známky, je soud ve správním soudnictví.
Zvláštní senát při zkoumání otázky posouzení charakteru rozhodnutí správního úřadu
o výmazu ochranné známky dospěl k těmto závěrům:
Právní institut ochranné známky se vyvinul z hospodářské potřeby výrobce nebo
obchodníka dosáhnout toho, aby právě jeho zboží (služby) zájemci kupovali nebo si
opatřovali a aby toto zboží nebylo zaměňováno s produkcí konkurence. Opatření zboží
značkou výrobce nebo obchodníka nemá ovšem smysl bez toho, že tu bude dána záruka,
že někdo jiný nemůže takovou značku použít. Záruku, která by měla praktický smysl, však
může poskytnout jen vrchnostenská autorita (veřejná moc). Dnešní podoba průmyslových
práv se ostatně vyvinula ze středověkých panovnických nebo vrchnostenských privilegií.
Je třeba dodat, že vznik ochranné známky zajisté reflektuje (také) soukromý zájem
jejího budoucího majitele, například proto, že po svém vzniku se známka může stát
předmětem právního obchodu a její existence má pro jejího vlastníka hospodářský smysl,
nicméně samotné udělení práva průmyslového vlastnictví nijak neztratilo svůj původní
charakter veřejnoprávního privilegia, které je udělováno výlučně veřejnou mocí a v zájmu
veřejném. Tím je zájem zákazníků či konzumentů zboží a služeb a jejich ochrany před
napodobováním, falšováním známek nebo jejich zneužíváním.
V dnešních podmínkách stát může stanovit podmínky, za kterých se smí uchazeč
domoci kladného rozhodnutí správního úřadu. Úřad musí sice ochrannou známku zapsat
do (veřejného) rejstříku (registrovat), ale musí také přihlášku zamítnout, nejsou-li splněny
zákonné podmínky registrace, případně při splnění zákonných podmínek musí známku
z rejstříku vymazat.
Právní vztah, který se takovým řízením a rozhodnutím řeší, vzniká mezi
přihlašovatelem (při výmazu mezi majitelem známky) a správním úřadem. Takový vztah je
vztahem mocenským (v jiné terminologii vertikálním, vrchnostenským); nejde o vztah
občanskoprávní (§7 odst. 1 o. s. ř.), protože takové vztahy při vrchnostenském
autoritativním rozhodování mezi úřadem a stranou nevznikají.
Nejvyšší správní soud tvrdí, že řízení ve věci práva k ochranné známce je třeba
považovat za řízení ve věci práva soukromého; tvrzení se opírá o argumentaci, že
„v souvislosti s ochrannou známkou se vždy jedná o úpravu zvláštních majetkových
vztahů vznikajících mezi podnikateli při podnikání.“
Taková argumentace není přiléhavá.
Zcela se tu přehlíží, že registrací ochranné známky (nebo jejím výmazem) se naprosto
neupravují vztahy mezi podnikateli, protože nic takového předmětem řízení o registraci
(výmazu) není a nemůže být. Jediný vztah, který se tu registrací upravuje, je vztah mezi
tím, kdo o registraci žádá (resp. tím, kdo má známku zapsánu), a úřadem, který o
registraci (výmazu) rozhoduje. Předmětem řízení je vyřešení otázky, zda jsou splněny
zákonem stanovené podmínky, a zda tedy má nebo nemá vzniknout nehmotný statek
(ochranná známka), resp. zda má tento status zaniknout (výmaz). Výsledkem řízení je pak
vznik (registrace) známky nebo její výmaz; zda vůbec vzniknou majetkové vztahy mezi
podnikateli při podnikání (a kdy a jaké), je naprosto nejisté (u některých typů známek,
např. obranných nebo zásobních, lze dokonce předpokládat, že takové vztahy záměrně
ani vzniknout nemají) a registrační akt se o tom nijak nevyjadřuje (a při výmazu
registrované známky nijak do té doby vzniklé soukromoprávní vztahy neupravuje).
Sama registrace (výmaz) známky tedy není soukromoprávní věc a je nerozhodné, že
registrací (výmazem) vznikají nebo zanikají soukromoprávní nároky. Žádná soukromá
osoba, se kterou je přihlašovatel (majitel) v rovném postavení, mu nemůže registraci udělit
ani mu nemůže známku vymazat. To může učinit jenom správní úřad, který k tomu má
zákonnou kompetenci, a může to udělat jen tak, že o tom vydá vrchnostenský správní akt.
Proto tedy i v přezkumném řízení soudním se žalobce nedomáhá žádného svého
soukromoprávního nároku, ale jen toho, aby správní úřad o věci rozhodoval podle
zákona.
Na tom, co bylo právě uvedeno, nic nemění ani to, že v posuzované věci řízení (a
později i řízení před soudem) iniciovala osoba třetí (majitel známky s dřívější prioritou,
navrhovatel výmazu). Podstatou věci je námitka, že nemělo být uděleno veřejné
subjektivní právo (registrace) majiteli známky, protože tomu brání jiné veřejné subjektivní
právo dříve vzniklé (registrace dřívější známky navrhovatele výmazu). To, že se celá věc
navenek představuje při zběžném nahlédnutí jako soukromý spor mezi dvěma majiteli
známek, ještě z takového sporu nečiní věc soukromoprávní. Stále jde o řízení vyvolané
k tomu legitimovaným subjektem, který tvrdí, že úřad neměl pozdější známku registrovat,
neboť tomu brání lepší veřejné subjektivní právo navrhovatele výmazu. Situace je tu
obdobná jako u námitky souseda proti stavbě rodinného domu, tvrdící, že pozemek, na
kterém se staví nebo stavět má, není k tomu územním plánem určen. I zde zpravidla bude
v pozadí nebo jevově spor mezi dvěma osobami soukromého práva, ale žaloba souseda
proti vydanému stavebnímu povolení nebude žalobou ve věci soukromoprávní.
Další argument Nejvyššího správního soudu, že práva k nehmotným statkům zasahují
do práva občanského nebo práva obchodního, je sice správný, ale pro řešení věci
bezcenný.
S takovouto argumentací by bylo možno tvrdit zřejmě u většiny vrchnostenských
rozhodnutí, že (nějak) zasahují do občanského nebo obchodního práva. Takovým
rozhodováním (registrací) ve věci soukromoprávní by pak se stejně nelogickou
argumentací muselo být i rozhodování o nejrůznějších registracích, např. registraci
daňových subjektů, humánního léčivého přípravku, výrobce nebo dovozce krmiv,
plemeníka ve státním registru nebo chovatele v plemenné knize, ale také četná správní
rozhodnutí: vydání stavebního povolení, rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru,
povolení k nakládání s povrchovými vodami, rozhodnutí o zařazení lesů do kategorie lesů
ochranných nebo lesů zvláštního určení, rozhodnutí o zrušení dálnice, silnice nebo místní
komunikace, rozhodnutí o vyloučení ze studia.
Stejně tak ovšem není třeba opakovat argumentaci Úřadu a zaujímat k ní stanovisko
v té části, v níž poukazuje na praktické potíže, které by vyplynuly z rozhodování o výmazu
známky v řízení podle páté části občanského soudního řádu, a argumentuje zákonnými
kompetencemi Úřadu. Postačí k tomu uvést, že pokud správní soud odmítl žalobu s tím,
že správní úřad rozhodoval věc soukromoprávní, pak nelze proti tomu argumentovat tím,
že zákon stanoví pro rozhodování takové věci pravomoc správního úřadu. Pravomoc
soudu rozhodujícího podle části páté občanského soudního řádu by bylo lze dovodit
z ustanovení §244 o. s. ř., které je svým charakterem ustanovením nejen procesním, ale i
kompetenčním. Řízení podle páté části občanského soudního řádu provádí základní tezi
reformy, podle níž je to soud, který svým vlastním rozhodnutím nahradí rozhodnutí
správního úřadu; v nahrazené části je rozhodnutí správního úřadu odstraněno. Samotné
aplikační problémy by tudíž nemohly být argumentem podporujícím názor, že
rozhodovaná věc je věcí soukromého práva; v posuzované věci ostatně k takovému
názoru zvláštní senát nedošel.
Odůvodnění:
lze pak pro úplnost uzavřít poznámkou, že rozhodnutí předpokládaná
jednotlivými zákony na ochranu průmyslového vlastnictví přesně rozlišují, která
rozhodnutí ve věci přísluší činit Úřadu a která soudu (v občanském soudním řízení). Ve
věci patentů jsou v pravomoci soudů např. rozhodnutí o tom, komu svědčí právo na
patent, stanovení výše odměny za právo na patent, výše licenčních poplatků v případě
poskytnutí nucené licence, porušení práv z patentů; ostatní rozhodnutí jsou v kompetenci
Úřadu. I takovéto rozdělení – navíc za situace, kdy zákonodárce ani neupravil
mechanismus, jímž by se vůbec mohlo dosáhnout zápisu ve veřejných knihách bez toho,
že by taková povinnost byla soudem uložena Úřadu, který v řízení podle §244 o. s. ř. není
účastníkem řízení – představovalo pro zvláštní senát jen další podpůrný argument pro
toto usnesení.
Z vyložených důvodů proto zvláštní senát vyslovil podle §5 odst. 1 zákona č.
131/2002 Sb., že rozhodovat o žalobě proti rozhodnutí Úřadu o výmazu slovní ochranné
známky náleží soudu ve správním soudnictví.
V důsledku tohoto rozhodnutí pak zvláštní senát dále zrušil podle §5 odst. 3 téhož
zákona usnesení Nejvyššího správního soudu, jímž byla pravomoc Nejvyššího správního
soudu popřena, a odstranil tak překážku věci rozhodnuté.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro
správní orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále bude tedy Nejvyšší správní soud
pokračovat v původním řízení o podané správní žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. května 2005
JUDr. Karel Podolka
předseda zvláštního senátu