ECLI:CZ:NSS:2005:KONF.79.2004
sp. zn. Konf 79/2004-19
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, rozhodl ve složení: předseda JUDr. Karel Podolka a soudci JUDr.
Michal Mazanec, JUDr. Roman Fiala, JUDr. Pavel Pavlík, JUDr. Petr Příhoda a JUDr.
Marie Žišková, o návrhu Okresního soudu v Olomouci na rozhodnutí kompetenčního
sporu mezi Okresním soudem v Olomouci a Krajským soudem v Ostravě, za další účasti
žalobce: T. I. C. C. R., a. s., zastoupeného Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem v Praze,
Zelený pruh 95/97, 140 00 Praha 4, a žalovaných: 1) J. K., 2) R. K., 3) V. H., 4) J. D., 5)
P. K., 6) V. K., 7) D. P., a 8) E . P., o žalobě ve věci zřízení věcného břemene, vedené u
Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 14 C 173/2004,
takto:
I. Příslušný vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu
Olomouckého kraje ze dne 2. 2. 2004, čj. OSR/221/04-SŘ/115/Ti, ve
věci návrhu na vydání rozhodnutí o zřízení věcného břemene je soud
ve správním soudnictví.
II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2004, čj. 22 Ca
159/2004-11, se zrušuje.
Odůvodnění:
Návrhem došlým zvláštnímu senátu pro rozhodování některých kompetenčních
sporů dne 29. 7. 2004 obrátil se na tento senát Okresní soud v Olomouci a požádal, aby
zvláštní senát rozhodl spor o věcnou příslušnost (v dalším textu „kompetenční spor“),
vzniklý ve smyslu §1 odst. 1 písm. b) zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, mezi Krajským soudem v Ostravě a Okresním soudem v
Olomouci ve věci okresního soudu zapsané pod sp. zn. 14 C 173/2004.
Z předložených spisů vyplynuly tyto pro rozhodnutí podstatné skutečnosti:
Obecní úřad Tršice (stavební úřad) rozhodnutím ze dne 12. 12. 2003, čj. 1167/02-Ch,
zamítl návrh žalobce na vydání rozhodnutí o zřízení věcného břemene podle §108 a násl.
zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), k
pozemku p. č. 646 v katastrálním území T. pro účely zřízení a provozování podzemního
vedení telekomunikační sítě ve smyslu §91 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb., o
telekomunikacích. Žalobce se proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolal;
Krajský úřad Olomouckého kraje toto odvolání dne 2. 2. 2004 zamítl a napadené
rozhodnutí potvrdil.
Žalobce napadl rozhodnutí o odvolání dne 13. 4. 2004 žalobou ve správním
soudnictví (§65 a násl. s. ř. s.) u Krajského soudu v Ostravě, kde byla věc zapsána pod sp.
zn. 29 Ca 159/2004. Krajský soud v Ostravě o správní žalobě věcně nerozhodl a
usnesením ze dne ze dne 13. 5. 2004, čj. 22 Ca 159/2004-11, ji odmítl s poukazem na
ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s.; rozhodnutí zdůvodnil tím, že rozhodování o zřízení práv
odpovídajících věcnému břemeni ke stavbě na cizím pozemku je rozhodováním o
vlastnickém vztahu v otázce upravené občanským zákoníkem. Tato soukromá práva
přitom vyžadují vyšší stupeň právní ochrany, než jaký může poskytnout správní
soudnictví. Krajský soud současně žalobce poučil o tom, že může do jednoho měsíce od
právní moci usnesení podat v téže věci žalobu podle části páté občanského soudního řádu
(ve znění účinném po datu 1. 1. 2003) k místně příslušnému okresnímu soudu, a o tom, že
při dodržení této lhůty mu zůstávají účinky dosud učiněných procesních úkonů
zachovány.
Žalobce se tímto poučením řídil a podal u Okresního soudu v Olomouci ve zmíněné
lhůtě žalobu. Petitem žaloby se domáhal výroku o tom, že k pozemku p. č. 646
zapsanému na LV č. 469 v katastrálním území T., který je ve spoluvlastnictví žalovaných,
se zřizuje ve prospěch žalobce věcné břemeno; jeho obsah žalobce podrobně specifikoval
stejně jako výši úplaty za zřízení věcného břemene. Žalobce žádal také, aby rozsudek
nahradil rozhodnutí Obecního úřadu Tršice, stavebního úřadu, ze dne 12. 12. 2003 a
rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 2. 2. 2004.
Okresní soud v Olomouci poté podal zvláštnímu senátu v úvodu označený návrh.
Popřel svoji příslušnost a zdůvodňoval, že jde o věc správního soudnictví. Zřízení
věcného břemene totiž je nuceným omezením vlastnického práva, ke kterému dochází v
důsledku veřejnoprávního zásahu. Rozhodnutí správního orgánu o omezení vlastnického
práva je přitom vrchnostenským aktem určujícím, co je jejich právem a povinností, a to i
proti vůli dotčených osob; prvky soukromoprávní regulace chybí. Uzavřel, že samotné
rozhodnutí o omezení vlastnického práva je rozhodnutím veřejnoprávní povahy, přičemž
v rovině soukromoprávní by případ mohl být posouzen jen tehdy, pokud by se jednalo o
spor o samotnou výši náhrady za vyvlastňované, resp. věcným břemenem zatěžované
nemovitosti.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi obecným soudem a soudem ve správním
soudnictví se zvláštní senát řídil následující úvahou:
Krajský soud Ostravě v odůvodnění svého usnesení uvedl, že rozhodnutí stavebního
úřadu o vyvlastnění věci nebo o omezení vlastnického práva podle §108 a násl.
stavebního zákona, je rozhodnutím orgánu moci výkonné o právní věci, která vyplývá z
občanskoprávních vztahů, neboť jde o rozhodnutí o vlastnickém vztahu v o otázce
upravené občanským zákoníkem, tj. o evidentně soukromém právu. Takovou argumentaci
však nelze přijmout.
Takový právní názor nedostatečně přesně identifikuje předmět soudního řízení tím,
že směšuje vlastnické právo na straně jedné a zásah do něj na straně druhé; proto je
neudržitelný. Je nezbytné si uvědomit, že subjektivní vlastnické právo je zajisté
soukromým a nadto absolutním právem, ale že není právem neomezeným. V průběhu
doby se prosadila koncepce vlastnictví jako sociální funkce, vyjadřovaná tezí, že vlastnické
právo zavazuje. Tato koncepce reflektuje to, že vlastnické právo je pojmově omezeno,
přičemž tato omezení jsou dvojího druhu: jde jednak o omezení vnitřní (pojmová) a
jednak vnější. Právním důvodem vnějších omezení může být zákon (upravující
soukromoprávní či veřejnoprávní vztahy), může jím být správní či soudní rozhodnutí a
může jím být rovněž právní úkon samotného vlastníka. Stejně tak lze uvažovat o
soukromoprávním či veřejnoprávním titulu, který způsobí (relativní) zánik vlastnického
práva pro dosavadního vlastníka a vznik vlastnického práva vlastníka nového: tak dojde-li
k uzavření smlouvy o převodu věci (kupní, darovací, směnné), nepochybně se jedná o
soukromoprávní úkon. Vlastnického práva lze však pozbýt (a nabýt) např. také v soudní,
správní či daňové exekuci prodejem movitých či nemovitých věcí: takovou exekuci
prodejem movitých nebo nemovitých věcí jistě nelze považovat za soukromoprávní
záležitost, přestože zasahuje do vlastnického práva povinného.
Shora uvedenou tezi, nesprávně považující rozhodování o vyvlastnění či o nuceném
omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene za rozhodování o vlastnickém
právu, lze spolehlivě vyvrátit i pomocí argumentu reductio ad absurdum. Dovedena
k absurdním důsledkům by totiž uvedená teze znamenala, že jakýkoliv zásah do
vlastnického práva – byť by k němu došlo správním aktem – nelze přezkoumávat ve
správním soudnictví, ale pouze v rámci obecné justice. Do subjektivního vlastnického
práva, tj. vůči všem působícího oprávnění vlastníka věc držet, užívat a požívat a
disponovat s ní, lze zasáhnout nejrůznějšími způsoby, a přesto pouhá skutečnost, že došlo
k zásahu do soukromého práva sama o sobě evidentně neznamená, že i takový zásah má
soukromoprávní charakter. Do vlastnického práva zasahuje např. i ten, kdo cizí věc zničí,
poškodí či učiní neupotřebitelnou. Do vlastnického práva lze ovšem zasáhnout nejen
protiprávně, ale i po právu: prohlášení věci za kulturní památku velmi omezuje vlastníka
ve způsobu užívání věci a v dispozicích s ní; stejně tak vlastníka omezuje stavební úřad,
pokud mu nařídí provést údržbu stavby, nezbytné úpravy či dokonce stavbu odstranit. Do
subjektivního vlastnického práva povinného výrazně zasáhne shora zmíněná exekuce,
v důsledku níž povinný pozbude svého vlastnického práva k exekuovaným movitým či
nemovitým věcem. Příkladů je celá řada a patrně není třeba hledat další, neboť již to, co
bylo uvedeno, dokazuje neschůdnost dosavadní argumentace. Konec konců lze
připomenout správný postřeh Hoetzelův, že na veřejnoprávním charakteru expropriace se
nic nemění tím, že některé účinky expropriačního nálezu jsou soukromoprávní, tedy že se
vyvlastnitel stává vlastníkem vyvlastněné věci (Československé správní právo, část
všeobecná, Melantrich, Praha 1934, s. 286)
Pro určení toho, zda se určitá věc bude projednávat a rozhodovat v civilním nebo ve
správním soudnictví, je rozhodující soukromoprávní nebo veřejnoprávní povaha zásahu
do vlastnického práva, nikoliv však právní povaha vlastnického práva samotného.
Napadá-li žalobce rozhodnutí o vyvlastnění nebo o nuceném omezení vlastnického práva
zřízením věcného břemene, není předmětem soudního řízení sama otázka vlastnického
práva, tedy není zde spor o vlastnické právo, nýbrž jeho předmětem je přezkum
rozhodnutí o vyvlastnění nebo o nuceném omezení vlastnického práva. Jinak řečeno,
předmětem správního řízení bylo omezení vlastnického práva či jeho zánik, přičemž toto
řízení vyústilo v právní titul, jímž bylo vlastnické právo omezeno nebo zaniklo. Právě
tento právní titul, a nikoliv vlastnické právo samotné, je (právní) „věcí“ ve smyslu §7
o. s. ř., a jeho povaha je určující pro stanovení civilní nebo správní soudní pravomoci.
Důsledná identifikace předmětu řízení byla typická i pro prvorepublikovou
judikaturu. Velmi instruktivní je v této souvislosti rozhodnutí Nejvyššího soudu (Vážný
č. 8049), z něhož je zcela namístě citovat: „O přípustnosti pořadu práva rozhoduje jen povaha
uplatňovaného práva neb nároku, zda je to právo soukromé čili nic (§1 j. n.), nikoli tedy povaha
nabývacího úkonu, zda je veřejnoprávní či soukromoprávní, zejména tedy, zda je veřejnoprávním či
soukromoprávním nabývací titul, zde titul tvrzeného vlastnictví žalobkyně, nebo také titul nároků jejího
odpůrce. Každé vyvlastnění jest veřejnoprávním titulem, avšak, jde-li potom o to, by vyvlastnitel uplatnil
vlastnictví podle svého tvrzení z titulu toho nabyté proti třetím osobám, nemůže to jinak učiniti než
pořadem práva. Na správní cestě může se sice rozhodovati o jeho titulu, můžeť tento ve vyšší správní
stolici po případě tedy nejvyšším správním soudem býti zrušen, a zrovna tak tomu může býti také s
titulem odpůrcovým, když je rovněž veřejnoprávní, avšak rozhodnouti potom otázku vlastnictví mezi
oběma takovými uchazeči ve správní cestě nelze, poněvadž není prostředku, kterým by před správní stolicí
konflikt takový mohl býti přiveden tak, by stolice ta mohla vzíti v úvahu oba tituly a navzájem je co do
jich síly a moci odvážiti: správní cesta jest otevřena jen pro každý z těch titulů o sobě a teprve soud jest
povolán, by tituly vážil a přiznal právo silnějšímu (§372 obč. zák. stejný princip §348 obč. zák.).“
K posouzení soukromoprávního či veřejnoprávního charakteru samotného výroku o
vyvlastnění či o zřízení věcného břemene se nabízí různé cesty: především použití teorie
zájmové, teorie mocenské, teorie organické či metody právního regulování. Žádná z nich
není natolik spolehlivá, aby vždy dokázala poskytnout odpověď na položenou otázku
v každém konkrétním případě.
Nejméně spolehlivá – byť nejjednodušší – je bezpochyby zájmová teorie, jejíž
podstata spočívá v tom, že veřejné právo chrání zájmy veřejné, zatímco soukromé právo
zájmy soukromé, přičemž veřejným zájmům se přikládá vyšší hodnota (větší „právní
cennost“) než zájmům soukromým (srov. Hoetzel, J.: Dualismus právní, in: Slovník
veřejného práva československého, svazek I., s. 493 a násl.). Je však notorietou, že mezi
soukromým a veřejným zájmem neexistují přesné hranice a že nelze nijak spolehlivě
stanovit, zda konkrétní zájem je veřejný či soukromý. Tato skutečnost je způsobena i tím,
že určitá skupina zájmů může mít zároveň povahu zájmů soukromých i zájmů veřejných;
již z tohoto důvodu nemůže být kritérium zájmu diferenciačním kritériem třídění práva.
Právní úprava vyvlastnění či nuceného omezení vlastnického práva – ať již na úrovni
ústavního či jednoduchého práva – sice požadavek veřejného zájmu explicitně formuluje,
avšak nelze nevidět, že stavební zákon v §108 odst. 2 písm. d) počítá i s tím, že vyvlastnit
je možné ve veřejném zájmu pro vytvoření podmínek pro nezbytný přístup k pozemku a
stavbě. Ačkoliv zákon označuje vytvoření podmínek pro nezbytný přístup k pozemku a
stavbě za veřejný zájem, může v konkrétním výjimečném případě jít o zájem výlučně
soukromý: vyvlastněním se nebude sledovat obecné blaho, ale toliko blaho toho, kdo se
potřebuje k pozemku či ke stavbě dostat. Dále je možno poukázat na zákon
č. 168/2001 Sb., o dálničním obchvatu Plzně, který neponechal na posouzení správnímu
orgánu, zda v konkrétním případě je či není naplněn obsah institutu veřejného zájmu, ale
s odkazem na čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a §108 odst. 2 písm. a) a f)
stavebního zákona autoritativně v §1 a v §2 odst. 5 stanovil, že všechny v tomto zákoně
blíže specifikované stavby „jsou veřejným zájmem“, správní řízení prováděná správními
úřady ve věcech stavby obchvatu jsou řízeními ve veřejném zájmu, přičemž „veřejný
zájem na vyvlastnění pozemků, staveb a práv k nim pro stavbu obchvatu se ve
vyvlastňovacím řízení prokáže odkazem na tento zákon“. Za situace, kdy je institut
veřejného zájmu používán nepřesně, a za veřejný zájem je označováno něco, co jím
evidentně není, popř. něco, o čemž není jisté, zda jím je, nelze veřejnému zájmu přiznat
povahu diferenciačního kritéria třídění práva na soukromé a veřejné. Nelze konečně pustit
ze zřetele to, že právní povaha vyvlastnění a nuceného omezení vlastnického práva není
jediným institutem, ohledně jehož soukromoprávnosti či veřejnoprávnosti existují
pochybnosti: zvolená metoda řešení těchto problémů by proto měla být použitelná
obecněji; je třeba se vyvarovat ad hoc přístupů, jejichž důsledkem by byla nečitelnost
rozlišování soukromého a veřejného práva, a tedy další snižování právní jistoty ohledně
přístupu ke spravedlnosti.
Podle mocenské teorie mají účastníci soukromoprávních vztahů rovné postavení,
zatímco ve vztazích veřejnoprávních se projevuje zákonem přesně vymezené nadřazené
postavení nositele veřejné moci, který v mezích zákona a způsoby, které zákon předvídá,
autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Tato
teorie poskytuje velmi instruktivní vodítko, ale není spolehlivá ve všech případech, neboť
i ve veřejném právu se setkáme se vztahy, v nichž mají účastníci rovné postavení
(veřejnoprávní smlouvy), a v soukromém právu se vztahy, v rámci nichž má jedna strana
více práv než strana druhá a jejich formálně právní postavení – za účelem vyrovnání
faktické nerovnosti – není rovné (typicky soukromoprávní institut spotřebitelských
smluv). Nicméně aplikujeme-li tuto teorii na případ vyvlastnění či nuceného omezení
vlastnického práva zřízením věcného břemene, dospějeme k závěru o veřejnoprávní
povaze tohoto institutu: Stát, jednající stavebním úřadem jakožto svou organizační
složkou, jako nositel veřejné moci jednostranně a autoritativně rozhoduje o vyvlastnění
nebo o zřízení věcného břemene.
Organická teorie přiřazuje k veřejnoprávním takové právní vztahy, v rámci nichž
jeden z účastníků vystupuje v tomto právním poměru z důvodu výkonu funkce veřejného
svazu nebo z důvodu své příslušnosti k některému veřejnému svazu (veřejnoprávní
korporaci). Jestliže účastníci vstoupili do právního vztahu nezávisle na svém charakteru
veřejnoprávní korporace, resp. nezávisle na příslušnosti k veřejnoprávní korporaci, jde o
poměr práva soukromého. I tato teorie vede k závěru, že vyvlastnění či zřízení věcného
břemene správním aktem je záležitostí veřejnoprávní, neboť jedním z účastníků tohoto
vztahu je stát, který zde vystupuje nikoliv nezávisle na svém charakteru veřejného svazu
(např. jako by tomu bylo v rámci koupě nemovitosti či zřízení věcného břemene
dohodou), ale právě z důvodu svého charakteru veřejného svazu, tedy jako nositel
pravomoci.
Vcelku spolehlivým je rozlišování soukromého a veřejného práva v závislosti na
uplatňující se metodě právního regulování (srov. Macur, J.: Občanské právo procesní v
systému práva. UJEP, Brno, 1975, s. 111 a násl.). Metodou právní úpravy se zde rozumí
specifický způsob právního regulování, vyjadřující povahu a míru působení jednotlivých
účastníků právního vztahu na vznik a rozvíjení tohoto vztahu, resp. vyjadřující povahu a
míru účasti subjektů právního vztahu na formování jeho obsahu. Tato teorie vychází
z teze, že právní vztahy představují funkční vazby mezi různými objektivními zájmy
existujícími ve struktuře zájmu. Právní vztahy tyto zájmy integrují a umožňují jejich
interakci, přičemž dochází k interakci a integraci objektivních zájmů různého druhu a
významu. Výrazem povahy těchto funkčních spojení v rámci vnitřní struktury právního
vztahu je potom metoda právní regulace. Nelze jednoznačně říci, že by povaha účasti
jednotlivých subjektů na vzniku a rozvíjení právního vztahu a formování jeho obsahu byla
buď absolutně stejná, nebo maximálně rozdílná, k čemuž tenduje teorie mocenská. Totéž
platí i o míře této účasti, tedy o míře autonomie vůle (dispoziční autonomie) účastníků
právního vztahu. Základní dělení na vztahy rovnosti a vztahy subordinace je tedy
zjednodušující a představuje pravidlo, z něhož nalezneme v moderním právu četné
výjimky.
Zpravidla tedy platí, že soukromoprávní metoda právní regulace je metodou rovnosti
(srov. §2 odst. 2 občanského zákoníku): žádný účastník soukromoprávního vztahu
nemůže druhému účastníku jednostranně ukládat povinnosti, ale ani na něj jednostranně
převádět práva; povaha a míra účasti subjektů soukromoprávních vztahů na vzniku a
rozvíjení tohoto vztahu a na formování jeho obsahu je tedy stejná, zatímco veřejnoprávní
metoda právní regulace je naopak vertikální: jeden ze subjektů právního vztahu vystupuje
jako nositel veřejné moci a může jednostranně ukládat povinnosti druhému účastníku
právního vztahu, mnohdy nejen bez jeho vůle, ale i proti jeho vůli; povaha a míra účasti
subjektů právního vztahu na jeho vzniku, rozvíjení a formování jeho obsahu je tedy zcela
odlišná. Existují však i výjimky, kdy postavení účastníků právního vztahu nelze vtěsnat do
uvedeného binárního modelu. K těmto případům lze přiřadit v současné době především
problematiku veřejnoprávních smluv, či soukromoprávních smluv spotřebitelských.
Pohlížíme-li však na tyto instituty pomocí kriteria metody právní regulace, lze konstatovat,
že veřejnoprávní smlouvy mají skutečně veřejnoprávní povahu, neboť v rámci nich
dochází k integraci významných objektivních zájmů, přičemž míra účasti subjektů, které
takové smlouvy uzavírají, tedy míra jejich dispoziční autonomie je značně omezena,
neboť zde neplatí zásada, podle níž je dovoleno vše, co není zákonem zakázáno, ale
zásada právě opačná; v rámci spotřebitelských smluv je sice na jednu stranu patrné, že
jejich účastníci nemají absolutně rovné postavení, neboť dodavatele tíží daleko více
povinností než spotřebitele, avšak děje se tak za účelem odstranění reálné ekonomické
nerovnosti a dosažení alespoň přibližné smluvní spravedlnosti, přičemž i míra dispoziční
autonomie obou stran je i přes jistá omezení značně rozsáhlá, neboť se zde uplatňuje
zásada vše je dovoleno, co není zákonem zakázáno.
Na základě shora uvedeného vymezení metody právní regulace lze konstatovat, že
ohledně samotného vyvlastnění nebo nuceného omezení vlastnického práva se uplatňuje
veřejnoprávní metoda právní regulace. Subjekty právního vztahu v tomto případě nejsou
expropriát (vyvlastňovaný) a expropriant (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
31. 12. 1993, čj. 6 A 10/92-27, uveřejněný v časopise Správní právo č. 5/1994, s. 295 a
násl., pod číslem 53: „Z ustanovení žádného právního předpisu nelze dovodit subjektivní
oprávnění na vyvlastnění cizího pozemku; osoba, která neúspěšně podala takový návrh u
správního orgánu se proto nemůže u soudu dovolat toho, že byla na takovém právu
zkrácena.“), ale toliko expropriát na straně jedné a stát reprezentovaný stavebním úřadem
na straně druhé. Vyvlastňovaný a stavební úřad nevystupují do tohoto právního vztahu
v rovném postavení dobrovolně na základě oboustranně shodné vůle směřující k založení
tohoto vztahu. Stavební úřad jako nositel veřejné moci svou vůli jednostranně vnucuje
expropriátovi, tj. sám správním aktem založí právní vztah a stanoví jeho obsah, tj.
rozhodne o vyvlastnění nebo o nuceném omezení vlastnického práva zřízením věcného
břemene, přičemž vůle expropriáta je zde nerozhodná, a jeho případný nesouhlas
s takovým rozhodnutím je irelevantní. Povaha účasti subjektů právního vztahu na jeho
vzniku a na stanovení jeho obsahu je tedy podstatně rozdílná. Rozhodnutí správního
orgánu o vyvlastnění či o nuceném omezení vlastnického práva zřízením věcného
břemene je z těchto příčin veřejnoprávní záležitostí, a proto přezkum těchto rozhodnutí
náleží správním soudům; je přitom nerozhodné, zda správní orgány rozhodovaly podle
stavebního zákona, podle zákona o telekomunikacích, podle zákona o pozemních
komunikacích či podle zákonů jiných, neboť povaha analyzovaného institutu je stále
stejná.
Naproti tomu otázka náhrady za vyvlastnění je již otázkou soukromoprávní, a proto
v případném sporu by nerozhodoval správní soud, ale soud civilní. Na rozdíl od
samotného vyvlastnění v tomto vztahu totiž již nevystupuje stát reprezentovaný
stavebním úřadem, ale pouze expropriát a expropriant, přičemž tyto subjekty mají
v náhradovém vztahu rovné postavení. Účelem náhradového vztahu je dosažení
základního smyslu soukromého práva, tj. znovuobnovení narušené rovnováhy
zúčastněných zájmů, tj. v tomto případě opětovné nastolení majetkové rovnováhy mezi
soukromými subjekty. Právní vztah zde integruje objektivní zájmy stejného druhu a
úrovně ve struktuře zájmů, a jde tedy o vztah soukromoprávní.
Posuzovanou otázku lze uzavřít tak, že je nezbytné rozlišit, zda předmětem řízení je
otázka vyvlastnění nebo nuceného omezení vlastnického práva věcným břemenem
zřizovaným správním aktem na straně jedné či zda je předmětem řízení spor o vlastnické
právo na straně druhé. Rozhodoval-li správní orgán o vyvlastnění či o nuceném omezení
vlastnického práva věcným břemenem, pak rozhodoval ve veřejnoprávní a nikoliv v
soukromoprávní věci, a proto je dána pravomoc správních soudů. Naopak pravomoc
civilních soudů se vztahuje na spory o výši a případném rozdělení náhrady za tyto
veřejnoprávní akty.
Z vyložených důvodů proto zvláštní senát vyslovil podle §5 odst. 1 zákona
č. 131/2002 Sb., že rozhodovat o žalobě proti rozhodnutí zřízení věcného břemene náleží
soudu ve správním soudnictví.
V důsledku tohoto rozhodnutí pak zvláštní senát dále zrušil podle §5 odst. 3 téhož
zákona usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž byla pravomoc tohoto popřena, a
odstranil tak překážku věci rozhodnuté.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro
správní orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále bude tedy Krajský soud v
Ostravě pokračovat v původním řízení o podané správní žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2005
JUDr. Karel Podolka
předseda zvláštního senátu