ECLI:CZ:NSS:2006:1.ADS.1.2003:102
sp. zn. 1 Ads 1/2003 - 102
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce M. H.,
zastoupeného Mgr. Martou Hrubešovou, advokátkou se sídlem Národní 3003,
407 47 Varnsdorf, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, Křížová 25,
Praha 5, o době a rozsahu péče muže o dítě ve věku do čtyř let, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze dne 6. 2. 2002, č. j. 1 Cao 2/2002 - 42,
takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2002, č. j. 1 Cao 2/2002 - 42,
a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 10. 2001,
č. j. 15 Ca 338/01 - 33, se zrušují .
II. Věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Okresní správy sociálního zabezpečení v Děčíně ze dne 28. 6. 2001,
č. j. POD 20/2001/DZ/Če, bylo rozhodnuto, že žalobce nelze v době od 1. 4. 1996
do 8. 2. l998 považovat za osobu pečující o dítě ve smyslu §5 odst. 1 písm. r) zákona
č. 155/1995 Sb. Žalovaná rozhodnutím ze dne 14. 8. 2001, č. j. DP/2220/01, odvolání žalobce
zamítla a rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení v Děčíně ze dne 28. 6. 2001
potvrdila. Žalovaná rozhodnutí odůvodnila tím, že na základě §5 odst. 3 zákona
č. 155/1995 Sb. se muž považuje za osobu uvedenou v odstavci 1 písm. r) jen pokud podal
přihlášku k účasti na pojištění nejpozději do dvou let po skončení péče o dítě, žalobce
však přihlášku a návrh na zahájení řízení podal po uplynutí zákonem stanovené lhůty.
Proti rozhodnutí žalované podal žalobce dne 14. 9. 2001 opravný prostředek
ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem. V něm namítal nezákonnost napadeného rozhodnutí,
která podle něho spočívala v tom, že v rozporu s §3 odst. 2 správního řádu nebyl pracovníky
Okresní správy sociálního zabezpečení poučen o tom, jak má správně ve věci postupovat,
a v důsledku toho podal žádost (přihlášku k účasti na pojištění) opožděně. Dále namítal,
že ustanovení §5 zákona č. 155/1995 Sb., které považuje muže za osobu uvedenou v odstavci
1 písm. r) pouze v případě, že podal přihlášku k účasti na pojištění nejpozději do dvou let
od skončení péče o dítě, je diskriminující vůči mužům a odporuje Listině základních práv
a svobod, zejména proto, že ženy žádnou lhůtou omezeny nejsou a má proto za to, že uvedené
ustanovení by mělo být zrušeno. O dítě v uvedené době prokazatelně pečoval, nebyl
zaměstnán a ani nevykonával svou podnikatelskou činnost.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 10. 2001,
č. j. 15 Ca 338/01 - 33, napadené rozhodnutí žalované potvrdil. Vzal za prokázané, že žalobce
podal přihlášku k účasti na důchodovém pojištění dne 21. 6. 2001 a jeho péče o dítě do věku
čtyř let trvala od 1. 4. 1996 do 8. 2. 1998. Zákon č. 155/1995 Sb. v §5 odst. 3 větě druhé
stanoví u mužů vedle péče o dítě ještě další podmínku, spočívající v podání přihlášky k účasti
na důchodovém pojištění v zákonem stanovené lhůtě. Nezbytnost splnění i této podmínky
soud (bez bližší argumentace) nepovažoval za diskriminační a není podle něho ani podstatné,
z jakých důvodů žalobce tuto podmínku nesplnil.
V odvolání žalobce, shodně jako v opravném prostředku, namítal, že mělo být
přihlédnuto k tomu, že žádost podal opožděně v důsledku nesplnění povinnosti pracovníků
správního orgánu a opět namítal že ustanovení §5 zákona č. 155/1995 Sb. je vůči mužům
diskriminující. Opětovně poukazoval i na to, že v předmětné době o dítě prokazatelně
pečoval, nebyl zaměstnán a ani nevykonával svou podnikatelskou činnost a pobíral
rodičovský příspěvek.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 2. 2002 rozsudek krajského soudu potvrdil.
Dospěl k závěru, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav v dostatečném rozsahu
a vyvodil z něho i správné právní závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Ustanovení
§5 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., podle něhož se muž považuje za osobu uvedenou
v odstavci 1 písm. r) citovaného zákona jen pokud podal přihlášku k účasti na pojištění
nejpozději do dvou let od skončení péče o dítě, je zcela jednoznačné a zákon z něho
nepřipouští žádnou výjimku. Námitkou tvrzené diskriminace se soud v odůvodnění
rozhodnutí nezabýval.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) dovolání, s tím,
že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Shodně jako v opravném
prostředku i v odvolání namítá, že ustanovení §5 zákona č. 155/1995 Sb. je diskriminující
vůči mužům a tím, že ženy žádnou lhůtou omezeny nejsou, odporuje toto ustanovení
čl. 1 Listiny základních práv a svobod; i pokud by takový rozpor nebyl, byla by zde nerovnost
v právech mezi muži a ženami, protože příslušné orgány nemají v této otázce výslovnou
poučovací povinnost a muži, kteří jsou stále v péči o dítě spíše výjimkou, se nemohou
o této propadné lhůtě dozvědět.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud s ohledem na změnu právní úpravy dovolání postoupil
podle §129 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“),
věc Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení řízení, a to podle ustanovení části třetí hlavy
třetí dílu prvního tohoto zákona - tedy k dokončení řízení podle ustanovení upravujících
kasační stížnosti.
Předpokladem pro dokončení řízení je zjištění, zda dovolání bylo včasné a přípustné
podle občanského soudního řádu, ve znění účinném v době jeho podání, a současně,
zda je přípustné i z hlediska podmínek a náležitostí stanovených soudním řádem správním
pro kasační stížnost. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, bylo přípustné podle §237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., obsahovalo náležitosti podle §241a odst. 1 o. s. ř. a důvody
odpovídaly §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Z hlediska podmínek pro podání kasační stížnosti
jsou namítány důvody odpovídající §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Věc tedy lze projednat
jako kasační stížnost.
Kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud při projednávání věci zaujal názor, že ustanovení §5 odst. 3
věta druhá a třetí zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších
předpisů, a dále ustanovení §6 odst. 4 písm. a) bod 11 a §85 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.,
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů,
jichž je třeba ve věci použít, jsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky,
pokud stanoví, že muž se považuje za osobu pečující o dítě ve věku do čtyř let nebo o dítě
ve věku do 18 let, je-li dlouhodobě těžce zdravotně postižené vyžadující mimořádnou péči,
jen pokud podal přihlášku k účasti na pojištění nejpozději do dvou let od skončení péče o dítě
a dobu péče o dítě muž prokazuje rozhodnutím okresní správy sociálního zabezpečení o době
a rozsahu této péče.
O neústavnosti platného zákona si Nejvyšší správní soud nemohl učinit právní závěr
sám, protože je jím vázán. Usnesením ze dne 23. 6. 2004, č. j. 1 Ads 1/2003 - 61, řízení
přerušil a předložil věc Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení předmětných ustanovení.
Ústavní soud nálezem ze dne 6. 6. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 42/04 ustanovení §5 odst. 3 věty
druhé a třetí zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů
a ustanovení §6 odst. 4 písm. a), bodu 11 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, v částech vyjádřených slovy „péče
muže o dítě ve věku do čtyř let, péče o dítě ve věku do 18 let, je-li dlouhodobě těžce
zdravotně postižené vyžadující mimořádnou péči“ a slovy „tyto děti a“ zrušil dnem
1. července 2007. Nález Ústavního soudu byl dne 16. 8. 2006 vyhlášen pod č. 405/2006 Sb.
Nejvyšší správní soud při rozhodování o kasační stížnosti vycházel z následujících
skutečností, úvah a závěrů:
V době vydání mělo rozhodnutí žalované i správního orgánu prvního stupně o tom,
že z důvodu marného uplynutí lhůty k podání přihlášky k účasti na pojištění, nelze
na stěžovatele pohlížet jako na osobu v době od 1. 4. 1996 do 8. 2. 1998 pečující o dítě
ve smyslu §5 odst. 1 písm. r) zákona č. 155/1995 Sb., formální oporu v ustanovení §5 odst. 3
věty druhé cit. zákona; z charakteru správního soudnictví vyplývalo (v dnešní právní úpravě
je již i výslovně zakotveno v §75 odst. 1 s. ř. s.), že soud při přezkumu vychází
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí a s týmž skutkovým a právním
stavem pak i Nejvyšší správní soud při rozhodování o kasační stížnosti poměřuje zákonnost
kasační stížností napadeného soudního rozhodnutí. Tento kasační princip přezkumu
napadeného rozhodnutí je však neudržitelný tam, kde v projednávané věci z vlastní iniciativy
soudu či dokonce na základě důvodné námitky účastníka řízení dojde postupem,
který předpokládá §48 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ke zrušení zákonného ustanovení, podle něhož
měla být zákonnost vydaného rozhodnutí přezkoumávána, z důvodu jeho protiústavnosti.
Jak vyplývá z odůvodnění uvedeného nálezu Ústavního soudu, byl v intencích návrhu
Nejvyššího správního soudu v ustanovení §5 odst. 3 větě druhé zákona č. 155/1995 Sb. (větě
třetí a dále v části souvisejícího ustanovení §6 odst. 4 písm. a), bodu 11 zákona
č. 582/1991 Sb.) shledán rozpor s čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
ve vztahu k čl. 30 odst. 1 Listiny. Ústavní soud dospěl k závěru, že předmětným ustanovením
není respektován požadavek poskytnutí stejných práv za stejných podmínek,
neboť zákonodárce bez ústavně akceptovatelných důvodů znevýhodnil ty subjekty,
které, i když o dítě fakticky pečovaly, se mohou lehce ocitnout v situaci, kdy - ač jinak
zákonné podmínky splňují - nebudou pojištění účastny na rozdíl od subjektů nacházejících se
ve stejné situaci.
V předmětné věci je dokončováno řízení o kasační stížnosti (dovolání) proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze o odvolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem,
které shodně shledaly zákonným rozhodnutí žalované, vydané na základě ustanovení zákona,
jež sice bylo v době jeho vydání i přezkoumávání soudy ve správním soudnictví účinné,
avšak jehož zrušení je z iniciativy kasačního soudu dosaženo pro rozpor s Ústavou.
Ačkoliv k prohlášení o protiústavnosti došlo až po vydání přezkoumávaného rozsudku
Vrchního soudu, jemu předcházejícího rozsudku krajského soudu i rozhodnutí správních
orgánů obou stupňů, navíc toto ustanovení Ústavní soud zrušil až s účinností od 1. 7. 2007,
je zjevné, že dotčené ustanovení §5 odst. 3 věty druhé zákona č. 155/1995 Sb. (a související
ustanovení) vykazovalo znaky protiústavnosti již v době, kdy správní orgány ve věci
rozhodovaly a totéž platí i o době, kdy soudy ve správním soudnictví posuzovaly zákonnost
jejich rozhodování. Rozhodnutí správních orgánů a následně i rozhodnutí soudů ve správním
soudnictví, pokud tato rozhodnutí shledala zákonnými, tak byla v rozporu s právním
předpisem vyšší síly - Listinou základních práv a svobod.
Jestliže Ústavní soud se vyslovil nálezem o neústavnosti předmětných ustanovení,
Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti musí z tohoto nálezu Ústavního soudu
vycházet, neboť jinak by popřel smysl zákonného postupu podle §48 odst. 1 písm. a)
ve spojení s §120 s. ř. s. Neúčinnost rozhodnutí po vydání nálezu Ústavního soudu ve smyslu
§71 odst. 2, 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se podle názoru soudu vztahuje
jen na rozhodnutí, která nebyla napadena u soudu, a o nichž tedy neprobíhá přezkumné řízení,
popř. řízení o kasační stížnosti.
Pokud tedy stěžovatel napadl kasační stížností (dovoláním) rozsudek Vrchního soudu
v Praze, potvrzující rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, tato rozhodnutí soudů
shledala zákonnými rozhodnutí správních orgánů opírající se o ustanovení, které bylo
v průběhu řízení o kasační stížnosti prohlášeno Ústavním soudem za protiústavní, nelze
kasační stížnost zamítnout z formálně právního důvodu, spočívajícího v tom, že právní
úsudek soudů má zákonnou oporu, jestliže v době rozhodnutí žalované bylo užité ustanovení
součástí právního řádu a nepřihlížet k tomu, že bylo v rozporu s předpisem vyšší právní síly.
Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost (dovolání) důvodnou a napadené
rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2002 i rozhodnutí Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 18. 10. 2001 podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení. V něm krajský soud, vázán právním názorem vysloveným v tomto
rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.), rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2006
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu