ECLI:CZ:NSS:2006:1.AFS.150.2005
sp. zn. 1 Afs 150/2005 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Jana Rutsche, v právní věci žalobce M. K.,
zastoupeného JUDr. Alicí Bártkovou, M.E.S., advokátkou se sídlem Praha 10, U Plynárny 99,
proti žalovanému Celnímu ředitelství České Budějovice, se sídlem v Českých Budějovicích,
Kasárenská 6, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 4. 2005, č. j. 223/05-0301-21/1,
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
5. 10. 2005, č. j. 10 Ca 79/2005-27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Včasnou kasační stížností se stěžovatel (dále i „žalobce“) domáhal zrušení shora
označeného pravomocného usnesení, kterým krajský soud odmítl jeho žalobu proti
citovanému rozhodnutí žalovaného. Ten tímto rozhodnutím zamítl žalobcovo odvolání proti
výzvě Celního úřadu Tábor ze dne 30. 12. 2004, č. j. 4898/04-0362-021/2, ve znění
rozhodnutí o opravě ze dne 3. 1. 2005, č. j. 4898/04-0362-021/5, kterou celní úřad vyzval
žalobce k zaplacení vykonatelného nedoplatku (úroku za období od 9. 1. 2000 do 8. 10. 2004)
dle daňového výměru Hlavního celního úřadu ve Weidenu (Spolková republika Německo)
ze dne 2. 7. 1999, ve spojení s platebním příkazem vydaným dne 28. 9. 2004 Hlavním celním
úřadem v Regensburgu, filiálkou v Hofu.
V odůvodnění usnesení krajský soud předně uvedl, že výzva k úhradě nedoplatku
v náhradní lhůtě dle §73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), má povahu pouhého procesního úkonu
a není tak rozhodnutím ve smyslu §65 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Tento svůj závěr podpořil odkazy
na judikaturu Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu.
Reagoval dále na jednotlivé žalobní námitky. Z obsahu správního spisu je podle něj
spolehlivě prokázáno, že daňový výměr Hlavního celního úřadu ve Weidenu ze dne 2. 7. 1999
byl žalobcem převzat dne 6. 8. 1999 a žalobce proti němu nebrojil. Toto rozhodnutí
je tak dle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 191/2004 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání
některých finančních pohledávek (dále jen „zákon o mezinárodní pomoci“), pro české celní
orgány bez dalšího exekučním titulem. Žalobce se své povinnosti dle soudu nemůže zprostit
ani tím, že tento dokument je psán v německém jazyce, protože němčina byla v této fázi řízení
úředním jazykem. Prokázáno je také doručení platebního příkazu vydaného dne 28. 9. 2004
Hlavním celním úřadem v Regensburgu, filiálkou v Hofu, když účinky tohoto doručení
nastaly dne 27. 12. 2004. Případnou soud neshledal ani námitku, že nebylo rozhodnuto
o odvolání žalobce proti rozhodnutí o opravě výzvy. Zákon o mezinárodní pomoci
pak dle soudu ve svém §2 odst. 7 předpokládá, že se při uskutečňování mezinárodní pomoci
postupuje podle daňového řádu.
Za nesprávný považoval soud také žalobcův názor, že v daném případě neměl být
z důvodu zákazu retroaktivity aplikován zákon o mezinárodní pomoci, protože se jedná
o vymáhání pohledávky vzniklé v roce 1999, zatímco citovaný zákon nabyl účinnosti
1. 5. 2004. Soud zdůraznil, že žádost německých orgánů, jakož i rozhodnutí celních orgánů,
byly vydány po účinnosti tohoto zákona. Jeho aplikaci tak nic nebránilo, protože se o případ
retroaktivity nejedná.
Z výše uvedených důvodů proto krajský soud žalobu jako návrh nepřípustný dle §70
písm. a) s. ř. s. v souladu s §46 odst. 1 písm. d) odmítl.
V kasační stížnosti žalobce namítl nezákonnost usnesení soudu s odkazem na §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Výzvu Celního úřadu Tábor ve znění provedené opravy podle něj není možno
považovat za výzvu dle §73 odst. 1 daňového řádu, protože celní orgán opravou provedl
fakticky doplnění původního daňového výměru německých orgánů o datum narození povinné
osoby za účelem její jednoznačné identifikace. Tímto jednáním ale učinil z procesního úkonu
úkon hmotněprávní, neboť pouze na základě své úvahy o povolání žalobce určil,
že povinnou osobou je právě on. Přitom na adrese uvedené v daňovém výměru žijí ještě další
dvě osoby stejného jména. Výzva celního orgánu z 30. 12. 2004 tak má charakter rozhodnutí
ve smyslu §65 s. ř. s., které je způsobilé přezkumu. Zahraniční daňový výměr považoval
pro absenci přesného identifikátoru povinné osoby za nicotný. Označení fyzické osoby pouze
jménem, příjmením a bydlištěm, tedy bez uvedení data narození či rodného čísla,
měl za nedostatečné. Převzetí písemnosti, která neobsahuje řádné označení adresáta,
pak není jejím řádným doručením.
Nezákonnost postupu soudu spatřoval žalobce dále v tom, že nezohlednil zvláštnost
daného případu danou tím, že se jedná o vymáhání zahraničního daňového výměru.
V době jeho vydání nemohl žalobce nikdy předpokládat, že bude tento výměr někdy
v budoucnu vymahatelný v České republice. V důsledku retroaktivního použití zákona
o mezinárodní pomoci na případ přecházející datu jeho účinnosti tak došlo ke změně právních
důsledků zahraničního daňového výměru, které nemohl v roce 1999 předvídat.
V té době předmětný výměr v České republice vykonatelný nebyl a to bezpochyby ovlivnilo
rozhodování žalobce o tom, zda se proti němu bude bránit. Nemůže mu proto dnes být
vytýkáno, že tak i s ohledem na finanční náročnost takového postupu neučinil. Retroaktivita
spočívala dle žalobce v tom, že se zákon o mezinárodní pomoci, účinný od 1. 5. 2004,
vztahuje i na rozhodnutí vydaná před tímto datem, tedy že zpětně dodává zahraničním
daňovým výměrům vymahatelnost na území České republiky.
Žalobce spatřil nezákonnost rozhodnutí celních orgánů také v tom, že postupovaly
podle daňového řádu, který se však dle znění jeho §1 na tento případ vztáhnout nemůže.
Nesouhlasil s názorem soudu, že možnost aplikace daňového řádu vyplývá z ustanovení
§2 odst. 7 zákona o mezinárodní pomoci, neboť odkaz v něm uvedený považoval za obecný
a neurčitý. V poslední ze stížních námitek se ohradil proti tomu, že mu byla rozhodnutí
německých orgánů doručena v němčině. Z žádného právního předpisu totiž nevyplývá,
že žalobce byl povinen nechat si obsah těchto písemností přeložit. Z uvedených důvodů
proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud dotčené usnesení krajského soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný využil možnost podat ke kasační stížnosti vyjádření. V něm uvedl,
že o poskytnutí pomoci při vymáhání zahraničních pohledávek v tuzemsku rozhoduje podle
zákona o mezinárodní pomoci Ministerstvo financí. Pokud má žádost zahraničního orgánu
všechny náležitosti a Ministerstvo financí o poskytnutí pomoci rozhodne, považuje se
pohledávka za zjištěnou a doklad, který je exekučním titulem ve státě příslušného
dožadujícího orgánu se ode dne jeho obdržení považuje bez dalšího za exekuční titul
pro vymáhání pohledávky v České republice. Tak tomu v daném případě bylo a celním
orgánům tak nepříslušelo zkoumat či zpochybňovat nesprávnost či zákonnost rozhodnutí
dožadujících orgánů. Celní úřad Tábor také předmětný exekuční titul nijak nedoplnil,
pokud uvedl ve výzvě k úhradě nedoplatku v náhradní lhůtě i žalobcovo datum narození.
Tato výzva má povahu procesního úkonu, tedy hmotněprávní postavení žalobce jí ovlivněno
být nemohlo, dlužníkem se stal na základě rozhodnutí německých orgánů. Žalovaný dále
odkázal na důvodovou zprávu k zákonu o mezinárodní pomoci, dle které má správce daně
při činnostech dle tohoto zákona postupovat podle daňového řádu, jako by šlo o vlastní
daňové nedoplatky. Za nevýznamnou považoval žalobcovu námitku, že s ním německé
orgány jednaly v němčině. Podle žalovaného je ze skutečností vyplývajících ze správního
spisu zřejmé, že žalobce věděl, že německé celní orgány proti němu vedly daňové řízení
a že vydaly platební výměr, ve kterém jej označily za dlužníka. Bylo jeho rozhodnutím,
že proti němu nebrojil a spoléhal se, že tato povinnost nebude vymahatelná na území České
republiky. Žalovaný proto závěrem svého vyjádření navrhl, aby kasační stížnost Nejvyšší
správní soud zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněného důvodu. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nezaplatí-li daňový dlužník splatný daňový nedoplatek včetně nedoplatku na pokutách
uložených podle tohoto zákona v zákonné lhůtě, vyzve ho správce daně podle ustanovení
§73 odst. 1 daňového řádu, aby daňový nedoplatek zaplatil v náhradní lhůtě,
nejméně osmidenní, a upozorní ho, že po uplynutí této náhradní lhůty přikročí bez dalšího
k vymáhání daňového nedoplatku. Proti výzvě se lze odvolat ve lhůtě patnácti dnů.
Odvolání nemá odkladný účinek.
Krajský soud nepochybil, pokud uzavřel, že touto výzvou správce daně toliko vyzývá
daňový subjekt ke splnění povinnosti platit daňový nedoplatek v náhradní lhůtě,
protože splatnost daně nastala již dříve. Doručením výzvy se adresátova práva či povinnosti
nemění a tím méně zakládají. Výzva je tedy pouze prvým úkonem daňové exekuce,
tedy úkonem jímž se upravuje vedení řízení. Není tak rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s.
a nepodléhá přezkumu ve správním soudnictví. Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá
než připomenout, že tato otázka již byla opakovaně předmětem jak jeho vlastní judikatury,
tak judikatury Ústavního soudu, a shora uvedené závěry jsou s judikaturou obou zmíněných
soudních instancí plně v souladu (srovnej například rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 3. 11. 2004, č. j. 1 Afs 22/2004-72, a ze dne 29. 1. 2004, č. j. 2 Afs 28/2003-48,
viz www.nssoud.cz, nebo krajským soudem přiléhavě citovaný nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 198/99).
Tyto závěry lze pak plně vztáhnout i na projednávaný případ. Nejvyšší správní soud
zdůrazňuje, že odvoláním proti výzvě dle §73 odst. 1 daňového řádu již nemůže daňový
dlužník s úspěchem napadat rozhodnutí, které je exekučním titulem, tedy požadovat
jakoukoliv změnu samotného daňového nedoplatku. Z toho důvodu se soud nemohl a nemusel
vůbec zabývat žalobcovými stížními body napadajícími daňový výměr (viz shora vymezené
stěžovatelovy námitky neurčitosti, nedoručitelnosti a nesrozumitelnosti exekučního titulu).
Za vhodné považuje dodat snad pouze to, že pokud celní úřad v záhlaví rozhodnutí o opravě
nesprávnosti původní výzvy uvedl aktuální žalobcovu adresu a datum jeho narození, rozhodně
tím nedoplnil vlastní exekuční titul. Provedenou opravou, spočívající pouze v tom,
že splatná částka nedoplatku vyjádřená v původním znění výzvy v eurech byla nově vyčíslena
v korunách, výzva k zaplacení splatného nedoplatku v náhradní lhůtě svůj procesní charakter
rozhodně nezměnila, neboť žalobcovo hmotněprávní postavení způsobilá zasáhnout nebyla.
Na shora uvedených závěrech nic nemění ani skutečnost, že exekuční titul
v přezkoumávané věci představuje výměr Hlavního celního úřadu ve Weidenu ze dne
2. 7. 1999, ve spojení s platebním příkazem vydaným dne 28. 9. 2004 Hlavním celním
úřadem v Regensburgu, filiálkou v Hofu. Dle §6 odst. 1 zákona o mezinárodní pomoci
se totiž doklad, který je exekučním titulem pro vymáhání pohledávky ve státě příslušného
orgánu, ode dne obdržení úplné žádosti o vymáhání považuje bez dalšího za exekuční titul
pro vymáhání pohledávky v České republice. Navíc z žádného ustanovení tohoto zákona
neplyne, že by podle něj nebylo možno postupovat při vymáhání pohledávek z exekučních
titulů vydaných před jeho účinností, pokud nejsou tyto pohledávky promlčeny.
O retroaktivitu, tedy zpětné působení právní normy rozhodně nejde, neboť uvedený zákon
do otázky vyměření daňového dluhu žalobci nijak nezasahuje. Pomocí něho byly do českého
právního řádu toliko plně implementovány zásady stanovené Směrnicí Rady 76/308/EHS
ze dne 15. 3. 1976 ve znění Směrnice Rady 2001/44/ES ze dne 15. 6. 2001, a to v souvislosti
se vstupem České republiky do Evropské unie.
Lichou se ukázala také žalobcova námitka, že při vydání výzvy nemohl celní úřad
postupovat s odkazem na §73 odst. 1 daňového řádu. Ustanovení §2 odst. 7 zákona
o mezinárodní pomoci stanoví jasně pravidlo, že při uskutečňování mezinárodní pomoci
se postupuje podle zákona upravujícího správu daní, pokud tento zákon nestanoví jinak.
Tímto zákonem je v České republice v zásadě daňový řád. Ostatně uvedené ustanovení
obsahuje u pojmu „zákona upravujícího správu daní“ odkaz na poznámku pod čarou,
ve které je právě daňový řád citován na prvním místě. Celní orgány tedy dle tohoto právního
předpisu postupovaly zcela po právu.
Nejvyšší správní soud tak nepřisvědčil námitkám stěžovatele v důvodu
jím podřazeném pod ust. §103 odst. 1 písm. e ) s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Žalobce nedosáhl v řízení procesního úspěchu, a proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti (§120, §60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovaný pak náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti nepožadoval a Nejvyšší správní soud ani nezjistil, že by mu nějaké
takové náklady vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. června 2006
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu