ECLI:CZ:NSS:2006:1.AFS.40.2005
sp. zn. 1 Afs 40/2005-62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce L. K.,
zastoupeného JUDr. Martinem Týlem, advokátem se sídlem Škroupova 561, 530 03
Pardubice, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové se sídlem Horova
17, 500 02 Hradec Králové, proti rozhodnutí ze dne 6. 4. 2004, č. j. 970/150/2004-Stř.,
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
10. 2. 2005, č. j. 31 Ca 148/2004-23,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 2. 2005,
č. j. 31 Ca 148/2004-23, se z r uš uj e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 6. 4. 2004 zamítl žalovaný žalobcovo odvolání proti rozhodnutí
Finančního úřadu v Pardubicích ze dne 30. 9. 2003, č. j. 167559/03/248940/7759,
kterým správce daně zastavil co do částky 8174,34 Kč exekuční řízení zahájené exekučním
příkazem č. j. 182059/02/248940/7759 ze dne 1. 11. 2002: uvedená částka
byla totiž dne 19. 9. 2003 uhrazena.
Žalobu směřující proti rozhodnutí žalovaného odmítl Krajský soud v Hradci Králové
usnesením ze dne 10. 2. 2005. Napadené rozhodnutí, resp. jemu předcházející rozhodnutí
o částečném zastavení exekučního řízení, bylo podle něj vydáno z úřední povinnosti a svým
obsahem nepochybně svědčí žalobci; sám žalobce ostatně nepodal návrh na zastavení řízení,
ačkoli tak mohl učinit. Žalobce tedy nebyl napadeným rozhodnutím zkrácen na svých
právech, a nebyla tak splněna jedna z podmínek řízení vyžadovaných ustanovením §65 odst.
1 s. ř. s.
Žalobce brojil proti usnesení kasační stížností, v níž namítal jeho nezákonnost
[§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.]. Jak úvodem poznamenal, není významné, z jakého podnětu
bylo vydáno napadené rozhodnutí, či zda žalobce sám mohl podat návrh na zastavení
exekučního řízení. Důležité je to, že podkladem pro rozhodnutí napadené žalobou
i rozhodnutí jemu předcházející byla výzva adresovaná žalobci jako ručiteli k zaplacení
daňového nedoplatku ze dne 9. 6. 1997, která je nicotným aktem, a proto měla být ověřena
její neplatnost ve smyslu §32 odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
stejně jako u obdobné výzvy ze dne 7. 5. 1998. Z důvodu nicotnosti této výzvy je nicotný
i následně vydaný exekuční příkaz ze dne 1. 11. 2002, a stejně tak jsou nicotná všechna další
rozhodnutí vydaná správcem daně či žalovaným v této věci, včetně rozhodnutí o odvolání
proti částečnému zastavení exekučního řízení, které bylo napadeno žalobou. Žalovaný
tedy - v rozporu se závěry krajského soudu – zkrátil žalobce na jeho právech
tím, že nevyhověl jeho odvolání a sám nerozhodl o úplném zastavení exekučního řízení.
Dále žalobce opakovaně poukázal na konkursní řízení vedené ve věci úpadce – daňového
dlužníka H.-T. P. s. r. o. Správce daně v něm přihlásil svou pohledávku za úpadcem; jeho
nárok za žalobcem jako daňovým ručitelem by proto měl být zkrácen právě o částku, jíž byl
v konkursním řízení uspokojen, resp. v rozsahu této částky by mělo být zastaveno exekuční
řízení zahájené exekučním příkazem ze dne 1. 11. 2002. Ačkoli žalobce v řízení před
krajským soudem navrhl provedení důkazu konkursním spisem vedeným v této věci, krajský
soud na tento návrh nijak nereagoval. Pohledávka správce daně za úpadcem však již byla či
bude alespoň částečně uspokojena, a i z tohoto důvodu byl žalobce napadeným rozhodnutím
poškozen, protože exekuční řízení mělo být zastaveno ve větším rozsahu. Krajský soud tedy
podle žalobce neměl jeho žalobu odmítnout, nýbrž ji měl věcně projednat a vyhovět jí.
Kasační stížnost je důvodná.
Žalobce v úvodu své kasační stížnosti předeslal, že ačkoli mu krajský soud vytkl
nesplnění jedné z podmínek vyžadovaných ustanovením §65 odst. 1 s. ř. s., neupřesnil, jakou
podmínku má na mysli. V tom se žalobce mýlí: krajský soud svou výtku vysvětlil, byť stručně
a na jiném místě odůvodnění, a jeho závěr je tak po formální stránce odůvodněn. V kasačním
přezkumu ale tento závěr neobstojí pro svou věcnou nesprávnost.
Krajský soud uvedl svou argumentaci citací ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s.,
které zní
takto:„Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení
svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší
nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (dále jen "rozhodnutí"), může se žalobou
domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li
tento nebo zvláštní zákon jinak.“ Poté konstatoval, že částečné zastavení exekučního řízení
nepochybně svědčí žalobci, a „pokud tedy žalobce v žalobě tvrdí, že byl napadeným
rozhodnutím zkrácen na svých právech, nelze s ním souhlasit“. Podle krajského soudu
tak žalobce nebyl rozhodnutím žalovaného zkrácen na právech, a jak plyne z odůvodnění
napadeného usnesení, právě toto zkrácení na právech je onou podmínkou řízení,
kterou krajský soud v žalobcově věci postrádá; mýlí se však.
Podmínky řízení jsou předpoklady, při jejichž splnění lze ve věci meritorně
rozhodnout. Pro žalobce ve správním soudnictví, který napadá rozhodnutí správního orgánu,
musí být splněny (kromě obecných podmínek řízení na straně účastníků,
jimiž jsou způsobilost být účastníkem řízení, procesní způsobilost, a v případě zastoupení
též plná moc zmocněnce) předpoklady stanovené v citovaném §65 odst. 1 s. ř. s. Jednak
tedy žalobce musí tvrdit, že byl zkrácen na svých právech úkonem správního orgánu; jednak
tento úkon musí být „rozhodnutím“, tzn. musí se jím zakládat, měnit, rušit nebo závazně
určovat žalobcova práva a povinnosti. O to, že napadený akt finančního ředitelství
je „rozhodnutím“ ve smyslu legislativní zkratky citovaného ustanovení, spor nebyl; krajský
soud však přehlédl, že procesní legitimace se nezakládá zkrácením na právech,
nýbrž tvrzením o tom, že ke zkrácení došlo. Závěr o tom, zda žalobce skutečně byl či nebyl
zkrácen, je už závěrem o legitimaci věcné, a je tedy určující pro úspěšnost či neúspěšnost
žaloby. Nelze jím ovšem podmiňovat věcné projednání žaloby, resp. její přípustnost
či nepřípustnost, jak to učinil krajský soud.
To, že nebyly splněny podmínky řízení ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., lze najisto
vyslovit jen tehdy, pokud napadený úkon není rozhodnutím [zde pak platí kompetenční
výluka podle §70 písm. a) s. ř. s.], pokud žalobce netvrdí, že byl zkrácen na právech
(v takovém případě by však patrně ani nepodával žalobu, resp. jeho podání ke správnímu
soudu by nebylo možno jako žalobu kvalifikovat), nebo pokud je takové zkrácení pojmově
vyloučeno: tak tomu bude nejspíše v případech, kdy správní orgán svým rozhodnutím plně
vyhoví žalobcově žádosti nebo kdy zcela odklidí dřívější rozhodnutí vydané v neprospěch
žalobce, a žalobcovo právní postavení se tak vrátí do stavu před vydáním onoho dřívějšího
rozhodnutí (k tomu srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze publikované pod č. 709/2000
Soudní judikatury ve věcech správních); to ale není žalobcův případ. I když v důsledku
rozhodnutí o částečném zastavení exekuce se snížila částka, která bude po žalobci nadále
vymáhána, nemůže tato skutečnost být pro soud důvodem k odmítnutí
žaloby - už jen proto, že částečně zastaveno může být řízení v různém rozsahu a žalobce
má o tomto rozsahu jinou představu než správní orgán.
Není rovněž důležité, zda napadené rozhodnutí bylo vydáno na návrh, nebo z podnětu
správního orgánu. Žalobce jistě mohl sám navrhnout zastavení řízení, jak správně uvádí
krajský soud; to je však na jeho úvaze a na jím zvoleném procesním postupu a nemění to nic
na tom, že jeho procesní legitimace v této věci byla dána. Krajský soud tedy měl ve svém
rozhodnutí objasnit, zda vydání napadeného rozhodnutí souvisí – jak se žalobce
domnívá - s probíhajícím konkursním řízením, a měl se také vyjádřit k námitce,
podle níž je napadené rozhodnutí nicotné z důvodu neplatnosti jemu předcházející výzvy.
To neučinil, a jeho rozhodnutí proto neobstojí.
Dává-li Nejvyšší správní soud žalobci za pravdu v tom, že usnesení krajského soudu
je nezákonné, nezpochybňuje tím závěr krajského soudu o tom, že napadené rozhodnutí
bylo vydáno v žalobcův prospěch: tímto závěrem se krajský soud – popíraje své jiné
argumenty – vyjádřil k žalobcově věcné legitimaci, ovšem provedl to takovou procesní
formou, která pro meritorní posuzování věcí není určena. Nejvyšší správní soud
proto v této fázi řízení nemůže meritorně hodnotit žalobcovu věc, dokud se o ní řádně
nevysloví krajský soud.
Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů zrušil napadené usnesení a vrátil
věc krajskému soudu k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud vázán právním názorem
vysloveným v rozsudku zdejšího soudu (§110 odst. 3 s. ř. s.); bude se tedy podanou žalobou
zabývat věcně a přezkoumá rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 4. 2004 na základě žalobních
námitek. V novém rozhodnutí o věci rozhodne Krajský soud v Hradci Králové i o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n ej so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 14. února 2006
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu