ECLI:CZ:NSS:2006:1.AS.28.2006
sp. zn. 1 As 28/2006 - 97
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce I. C.,
zastoupeného JUDr. Janem Matějkou, advokátem se sídlem Národní 32, Praha 1,
proti žalovanému Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2A,
Praha 6, za účasti osoby zúčastněné na řízení E., a. s., o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 3. 12. 2004, č. j. O-184148, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2006, č. j. 7 Ca 30/2005-56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti v částce 4343,50 Kč, a to k rukám jeho advokáta do třiceti dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Včasnou kasační stížností ze dne 10. 2. 2006 se žalovaný (dále jen „stěžovatel“)
domáhal zrušení shora uvedeného pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze,
kterým soud zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 12. 2004, č. j. 0-184148 a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl rozklad žalobce
a potvrdil rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví o zamítnutí námitek, uplatněných
podle ustanovení §9 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „dříve platný zákon o ochranných známkách“),
proti zápisu zveřejněného označení „E. I. I.“ do rejstříku ochranných známek, kterého se
domáhala společnost E., a. s. (dále jen „osoba zúčastněná na řízení“).
Městský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, současně
žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení k rukám advokáta
částku 5 795 Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku. Soud považoval žalobu
za důvodnou, neboť vycházel ze skutečnosti, že žalovaný omezil své hodnocení toliko
na posouzení záměny přihlašovaného označení a namítaných známek včetně posouzení míry
rozlišovací schopnosti, aniž by zhodnotil další relevantní kriteria, čímž nerespektoval
ustálenou judikaturu Evropského soudního dvora (dále také „ESD“), v této oblasti. Dalším
důvodem, vedoucím ke zrušení napadeného rozhodnutí, byla skutečnost, že žalovaný v řízení
nezkoumal, zda namítané ochranné známky jsou známkami, které mají v České republice
dobré jméno ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných
známkách (dále jen „zákon o ochranných známkách“). S ohledem na výše uvedené zavázal
soud žalovaného, aby v dalším řízení vyjasnil, zda bude ve věci postupovat dle ustanovení
§7 odst. 1 písm. a) nebo písm. b) zákona o ochranných známkách a provedl zhodnocení všech
dalších v rozsudku uvedených kriterií, nikoliv tedy pouze podobnost přihlašovaného označení
a namítaných ochranných známek.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil zákonné důvody obsažené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a namítl
tak nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem.
Dle stěžovatele je hodnotící názor soudu zcela mimo prostor zákona o ochranných známkách
a napadené správní rozhodnutí je naopak zcela v souladu s judikaturou ESD,
neboť ani v rozsudku citované nálezy neukládají zkoumat všechny srovnatelné parametry
starší a mladší ochranné známky, pokud tato označení nejsou shodná či zaměnitelně podobná.
Podle platné právní úpravy k tomu, aby správní orgán mohl dospět k závěru, že ochranné
známky jsou zaměnitelně podobné, musí v řízení shledat, že jsou splněny kumulativně
následující podmínky: starší ochranná známka musí být shodná či podobná přihlašovanému
označení, a obě tato označení se musí týkat shodných či podobných výrobků. Pokud
tedy existuje shoda v obou těchto porovnávacích prvcích, pak správní orgán hodnotí,
zda existuje pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti. Za pravděpodobnost záměny
se považuje i pravděpodobnost asociace se starší ochrannou známkou. Povinnost hodnotit
kriterium shodnosti či podobnosti výrobků také v případě, že obě označení si nejsou vnějším
provedením podobná, je dle názoru stěžovatele nad rámec zákona. Stěžovatel odmítl
argumentaci dovolávající se rozhodovací praxe Úřadu pro harmonizaci ve vnitřním trhu,
neboť ten se zabývá zápisem ochranných známek Společenství.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatel zdůraznil, že rozhodnutí ESD o předběžné
otázce ve věci SABEL, BV v. Puma AG C–251/95 (dále jen „rozsudek ESD C-125/95
SABEL“), kterého se dovolává v napadeném rozsudku městský soud, se sice uvádí,
jak hodnotit pravděpodobnost záměny ochranných známek, současně se zde však stanoví,
že toto celkové posouzení vizuální, fonetické nebo významové podobnosti dotčených
označení musí být založeno na celkovém dojmu, jakým známky působí, při zohlednění
zejména jejich distinktivních a dominantních prvků. Rovněž v nálezu ESD v případu Canon
Kabushiki Kaisha v. Metro-Goldwyn-Mayer Inc. C–39/97 (dále jen „rozsudek C-39/97
Canon“), je uvedeno, že celkové posouzení pravděpodobnosti záměny zahrnuje vzájemnou
souvislost mezi relevantními faktory a zejména podobnost mezi ochrannými známkami
a mezi těmito výrobky nebo službami. Menší podobnost mezi těmito výrobky nebo službami
může být vykompenzována větší podobností mezi známkami a naopak.
Dále stěžovatel uvedl, že zjištění podobnosti přihlášeného označení s již zapsanou
ochrannou známkou a z toho vyplývající zásah do starších práv majitele známky je otázkou
skutkovou, zatímco vlastní posouzení zaměnitelnosti je pak věcí volného hodnocení důkazů
správním orgánem. Namítá-li žalobce nesprávnost v zaměnitelnosti známky, měl by soud
zkoumat rozhodnutí žalovaného pouze v mezích žalobních bodů, tj. jen z hlediska ustanovení
§34 odst. 5 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád“),
tedy zda rozhodnutí žalovaného obsahuje úvahu, na základě níž dospěl správní orgán
k závěru o zaměnitelnosti či nezaměnitelnosti posuzovaných známek.
Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl napadený rozsudek městského
soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že je kasační stížnost co do důvodů
nesrozumitelná, že žalovaný nechápe obsah v rozsudku citovaných judikátů ESD,
ani mechanismus působení komunitárního práva prostřednictvím rozhodování ESD
o předběžných otázkách postupem dle čl. 234 Římské smlouvy. Argumentaci stěžovatele
spočívající v odmítnutí závaznosti rozhodovací praxe Úřadu pro harmonizaci ve vnitřním trhu
považuje za zcela irelevantní, protože se v posuzovaném případě nejedná o komunitární
ochranné známky, o kterých je tento úřad příslušný rozhodovat. Za podstatné označil,
že evropské komunitární právo mimo oblast ochranných známek Společenství, upravuje také
oblast národních ochranných známek, a to nepřímo, prostřednictvím první směrnice
Rady 89/104/EHS ze dne 21. prosince 1988, kterou se sbližují právní předpisy členských států
o ochranných známkách (dále jen „Směrnice č. 89“), kterou jsou členské státy povinny
implementovat do národního práva.
Příslušné předpisy národního práva k implementaci směrnice je pak třeba vykládat
ve světle textu a cíle směrnice [rozsudek ESD C-79/83 Harz]. Rozsudky ESD C-125/95 Sabel
a C-39/97 Canon byly vydány Evropským soudním dvorem v rámci řízení o předběžných
otázkách k výkladu Směrnice č. 89, která harmonizovala národní právní předpisy členských
států, týkající se ochranných známek. Evropský soudní dvůr se v nich závazně vyjadřoval
k tomu, jakým způsobem mají být jednotlivá ustanovení směrnice interpretována, v daném
případě konkrétně její čl. 4 odst. 1, a tím současně i k tomu, jakým způsobem je nutno
interpretovat příslušná ustanovení národních předpisů, které jednotlivé články směrnice
implementují, tj. právě ustanovení §7 zákona o ochranných známkách. Dle názoru žalobce
je ve světle této judikatury zřejmé, že k závěru o existenci pravděpodobnosti záměny je nutno
zkoumat obě zákonem stanovené podmínky v jejich vzájemné souvislosti a nikoli striktně
každou zvlášť, a pokud je učiněn závěr, že mezi starší ochrannou známkou a přihlašovaným
označením neexistuje ani shodnost, ani podobnost, je povinností správního orgánu zabývat
se dále také shodností, resp. podobností výrobku či služeb, na něž se přihlašované označení
a ochranná známka vztahují. Podobnost totiž vždy existuje ve větší či menší míře s tím,
že nižší stupeň podobnosti mezi označeními může být vyvážen vyšším stupněm podobnosti
mezi chráněnými druhy výrobků či služeb, a naopak.
Právní názor stěžovatele, že vlastní posouzení zaměnitelnosti je věcí volného uvážení,
označil žalobce za mylný. Soudní řád správní umožňuje s ohledem na Evropskou úmluvu
o základních lidských právech a základních svobodách přezkum správních rozhodnutí v plné
jurisdikci, tj. včetně skutkových otázek. S ohledem na výše uvedené je pak pro přezkum
napadeného rozhodnutí ve správním soudnictví rozlišování mezi skutkovými a právními
otázkami zcela irelevantní. Žalobce nesouhlasil ani s právním závěrem, že by hodnocení
existence pravděpodobnosti záměny bylo věcí správního uvážení, neboť takovou pravomoc
zákon správnímu orgánu nepřiznává. Pojem „pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti“
je pojmem neurčitým, jehož výklad je podroben přezkumu ve správním soudnictví. Správní
orgán je pak povinen nejen pod neurčitý právní pojem podřadit určitý skutkový stav, ale také
tento neurčitý pojem objasnit a zdůvodnit, proč daný skutkový stav podřadil právě pod tento
pojem.
Závěrem zdůraznil, že žalovaný zcela opomenul zkoumat, zda jeho ochranná známka
má v České republice dobré jméno, a zda užívání přihlašovaného označení by nepoctivě těžilo
z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména straší ochranné známky, nebo jim bylo
na újmu. V souladu s ustanovením §7 odst. 1 písm. b) zákona o ochranných známkách
se zamítne přihláška mladší ochranné známky bez ohledu na to, zda mezi přihlašovanou
a starší ochrannou známkou s dobrým jménem existuje pravděpodobnost záměny
za předpokladu, že by užívání přihlašovaného označení nepoctivě těžilo z rozlišovací
způsobilosti nebo dobrého jména starší ochranné známky, nebo jí bylo na újmu. Žalobce
navrhl kasační stížnost zamítnout.
Společnost E., a. s. se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná. Nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti, a konstatoval,
že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a za stěžovatele jedná osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním, které je podle
zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Stěžovatelem výslovně uplatněné důvody směřují do nesprávného posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Podle ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
K námitce stěžovatele týkající se hodnotícího názoru městského soudu, který je dle
stěžovatele zcela mimo prostor zákona o ochranných známkách, Nejvyšší správní soud uvádí,
že použití zákona č. 441/2003 Sb., na daný případ je v souladu s ustanovením §52 odst. 2
cit.zákona, podle něhož pro řízení o přihláškách, která neskončila před dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. zákona č. 441/2003 Sb.), se použije tento zákon.
Podle ustanovení §7 odst. 1 písm. a) citovaného zákona se přihlašované označení
nezapíše do rejstříku na základě námitek proti zápisu ochranné známky vlastníkem starší
ochranné známky, pokud z důvodu shodnosti či podobnosti se starší ochrannou známkou,
a shodnosti nebo podobnosti výrobků či služeb, na něž se přihlašované označení a ochranná
známka vztahují, existuje pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti; za pravděpodobnost
záměny se považuje i pravděpodobnost asociace se starší ochrannou známkou.
Podle písmene b) citovaného ustanovení se přihlašované označení nezapíše
za předpokladu, že je shodné nebo podobné starším namítaným ochranným známkám,
které mají v České republice dobré jméno, pokud má být přihlašované označení zapsáno
pro výrobky nebo služby, které sice nejsou podobné těm, pro které jsou zapsané starší
namítané ochranné známky, avšak užívání přihlašovaného označení by nepoctivě těžilo
z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména namítaných starších ochranných známek
nebo jím bylo na újmu.
Podle ustanovení §8 odst. 2 písm. c) zákona o ochranných známkách, nestanoví-li
zákon jinak, nikdo nesmí v obchodním styku bez souhlasu vlastníka ochranné známky užívat
označení shodné s ochrannou známkou, nebo označení jí podobné, pro výrobky nebo služby,
které sice nejsou podobné těm, pro které je ochranná známka zapsána, avšak jde o ochrannou
známku, která má dobré jméno v České republice, a jeho užívání by nepoctivě těžilo
z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména ochranné známky, nebo jí bylo na újmu.
Při výkladu citovaných ustanovení je nutno zohlednit všeobecně známou skutečnost,
že zákon o ochranných známkách byl připravován tak, aby byl účinný i v době přístupu České
republiky do Evropské unie.
Je tedy zřejmé, že při koncipování návrhu tohoto zákona byla hlavním inspiračním
zdrojem právní úprava na úrovni práva Evropského Společenství, tj. zejména již v tomto
rozhodnutí uvedená Směrnice č. 89. Ostatně ze samotné důvodové zprávy k ustanovení
§7 zákona o ochranných známkách vyplývá, že znění tohoto ustanovení vychází
z transpozice právě této evropské směrnice do národního známkového práva. Zákonodárce
zde měl zjevně v úmyslu přijmout takovou právní úpravu, která je slučitelná se Směrnicí č. 89
a s právními úpravami členských států Evropských společenství vycházejícími z této
směrnice. O tom konkrétně ve vztahu k ustanovení §7 zákona o ochranných známkách svědčí
i skutečnost, že jeho znění je v podstatě přesným převodem obsahu čl. 4 Směrnice č. 89,
který stanoví, že ochranná známka nebude zapsána do rejstříku a je-li zapsána,
bude prohlášena za neplatnou pokud je totožná se starší ochrannou známkou a zboží nebo
služby, pro které byla podána přihláška ochranné známky nebo byla ochranná známka
zapsána, jsou totožné se zbožím nebo službami, pro které je starší známka chráněna [čl. 4
odst. 1 písm. a) Směrnice č. 89]; nebo pokud z důvodu totožnosti či podobnosti se starší
ochrannou známkou a totožnosti či podobnosti zboží nebo služeb, na něž se ochranná známka
vztahuje, existuje nebezpečí záměny u veřejnosti, včetně nebezpečí asociace se starší
ochrannou známkou [čl. 4 odst. 1 písm. b) Směrnice č. 89].
Při použití vnitrostátního práva, ať jde o ustanovení předcházející směrnici
nebo ji následující, je vnitrostátní soud, který má toto právo vyložit, povinen učinit
tak co možná nejvíce dle smyslu a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného
ve směrnici, a byl tak splněn čl. 249, třetí pododstavec Smlouvy o založení Evropského
společenství. Směrnice je závazná pro každý stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek,
jehož má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků se ponechává vnitrostátním
orgánům [např. rozsudek ESD C-14/83 Von Colson and Kamann, rozsudek ESD C-106/89
Marleasing]. Je proto nasnadě, že při výkladu §7 zákona o ochranných známkách je nutno
zásadně postupovat tak, aby tento výklad byl konformní s příslušnými ustanoveními Směrnice
č. 89, zejména pak s jejím čl. 4, a tedy i s judikaturou ESD, která se k výkladu tohoto článku
vztahuje. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že městský soud nepochybil, když ustanovení
§7 zákona o ochranných známkách vyložil ve světle textu a cíle Směrnice č. 89,
a jeho hodnotící soud je tak zcela v souladu s národní právní úpravou.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani s druhou kasační námitkou stěžovatele,
že napadené správní rozhodnutí je zcela v souladu s judikaturou ESD, neboť ani v rozsudku
citované nálezy neukládají povinnost zkoumat všechny srovnatelné parametry starší a mladší
ochranné známky, pokud tato označení nejsou shodná či zaměnitelně podobná. V rozsudku
ESD C-125/95 SABEL Evropský soudní dvůr mimo jiné vyslovil závěr, že „pravděpodobnost
záměny je třeba posuzovat globálně, s přihlédnutím ke všem faktorům relevantním
pro okolnosti případu“, tj. odmítl zaměřovat se pouze na srovnání označení jako takových, ale
zdůraznil, že je třeba brát v úvahu všechny rozhodující faktory. V rozsudku ESD C-39/97
Canon Evropský soudní dvůr konstatoval, že globální posuzování pravděpodobnosti záměny
implikuje jistou vzájemnou závislost mezi relevantními faktory přičemž „nižší stupeň
podobnosti mezi výrobky nebo službami lze vyvážit vyšším stupněm podobnosti
mezi známkami a naopak“. ESD dále uvedl i některá kriteria, k nimž je třeba přihlížet
při hodnocení podobnosti výrobků či služeb, jako je např. jejich povaha, zamýšlený účel,
způsob použití a okolnost, zda si navzájem konkurují, nebo se doplňují. Dle závěru v tomto
rozhodnutí uvedených známky mající vysoký stupeň rozlišovací způsobilosti buď samy
o sobě nebo v důsledku dobrého jména, které mají na trhu, požívají vyšší ochrany,
než známky s menší rozlišovací způsobilostí.
Žalovaný v napadeném rozhodnutí výslovně uvedl, že vzhledem k absenci
jak shodnosti tak podobnosti mezi přihlašovanými a namítanými ochrannými známkami,
nebylo nutné zabývat se dále otázkou shodnosti či podobnosti výrobků a služeb,
a že s ohledem na ekonomii řízení nezkoumal, zda mají ochranné známky č. 173782
a č. 224369 dobré jméno, či zda by užívání přihlašovaného označení mohlo těžit z rozlišovací
způsobilosti nebo dobrého jména starších namítaných ochranných známek, nebo jím bylo
na újmu. Nejvyšší správní soud proto nemůže přisvědčit argumentaci žalovaného o souladu
jeho rozhodnutí s citovanou judikaturou ESD. Pojem „pravděpodobnost záměny“ ve smyslu
Směrnice č. 89, ale i národního ustanovení §7 zákona o ochranných známkách (na rozdíl
od ustanovení §9 dříve platného zákona o ochranných známkách, který hovořil toliko
o zaměnitelné ochranné známce přihlášené pro stejné nebo podobné výrobky nebo služby),
zahrnuje posouzení jak podobnosti označení, tak i jimi chráněných výrobků nebo služeb,
a to jako dva neopomenutelné a vzájemně se ovlivňující faktory [viz zejména rozsudky ESD
C-251/95 SABEL, I-6191 Recueil, C-39/97 Canon, I-5507 Recueil].
Zcela zavádějící je polemika stěžovatele ohledně rozlišování skutkových a právních
otázek, v rámci níž dovozuje, že by soud měl zkoumat napadené rozhodnutí pouze z hlediska
§34 odst. 5 správního řádu, tedy zda obsahuje úvahu, na základě níž dospěl správní orgán
k závěru o zaměnitelnosti či nezaměnitelnosti posuzovaných známek. Citovaný právní názor
stěžovatele, právě tak jako jeho odkaz na §34 odst. 5 správního řádu, podle něhož provádění
důkazů náleží správnímu orgánu, svědčí o naprostém nepochopení povahy změn, jež správní
soudnictví prodělalo s účinností od 1. 1. 2003 v důsledku přijetí soudního řádu správního.
Jedním z ústavních deficitů úpravy správního soudnictví účinné do 31. 12. 2002,
obsažené v části páté o. s. ř. bylo vyloučení možnosti provádět dokazování (srov. §250i
odst. 1 o. s. ř., ve znění tehdy účinném). V důsledku toho se tato právní regulace ocitala
v rozporu s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a lidských svobod,
zakotvujícího princip plné jurisdikce. Jak konstatoval Evropský soud pro lidská práva
kupř. ve věci Le Compte et al. z roku 1981, článek 6 odst. 1 citované Úmluvy nerozlišuje
skutkové okolnosti a právní otázky; stejně jako tyto právní otázky mají i skutkové okolnosti
určující význam pro výsledek řízení, které se týká práv a závazků občanské povahy. Právo
na soud a na jurisdikční řešení sporu proto platí jak pro právní, tak i pro skutkové otázky.
Lze tedy shrnout, že z principu plné jurisdikce vyplývá, že správní soud, přezkoumávající
rozhodnutí správních orgánů, jež samy o sobě nesplňují požadavky čl. 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, musí nutně požadavkům tohoto článku
vyhovovat, a to včetně oprávnění provádět dokazování.
Současná úprava správního soudnictví, obsažená v soudním řádu správním, je s těmito
východisky zcela v souladu. Provádění dokazování obecně předvídá §52 s. ř. s., a pro řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je blíže reguluje §77 s. ř. s. Z druhého odstavce
citovaného ustanovení se výslovně podává, že v rámci dokazování může soud zopakovat
nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem, neupraví-li zvláštní zákon rozsah
a způsob dokazování jinak. Soud jím provedené důkazy hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu
i s důkazy provedenými v řízení před správním orgánem a ve svém rozhodnutí vyjde
ze skutkového a právního stavu takto zjištěného. Vzhledem k přezkumné povaze správního
soudnictví je potom rozsah dokazování omezen §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. tak, že nemá jít
o rozsáhlé nebo zásadní doplnění dokazování, neboť takové nedostatky ve zjišťování
skutkového stavu jsou důvodem kasace napadeného rozhodnutí.
Domnívá-li se tedy stěžovatel, že správnímu soudu nepřísluší provádět dokazování,
jde o závěr zcela mylný a neodpovídající ani požadavkům Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, ani současné úpravě správního soudnictví.
K poslední stěžovatelově námitce, že soud zkoumal napadené rozhodnutí nad rámec
žalobních bodů, ačkoliv jej měl zkoumat pouze z hlediska ustanovení §34 odst. 5 správního
řádu, Nejvyšší správní soud uvádí, že v napadeném rozhodnutí se městský soud zcela správně
zaměřil na hodnocení, zdali úsudek žalovaného je logicky možným závěrem vycházejících
z premis, které byly nastoleny. V těchto směrech soud uvážil, že žalovaný svůj úsudek
o nezaměnitelnosti sporných známek nemohl učinit, neboť omezil své hodnocení toliko
na posouzení záměny přihlašovaného označení a namítaných známek, včetně posouzení míry
rozlišovací schopnosti, aniž by zhodnotil další relevantní kriteria.
Otázkou, zda namítané známky požívají v České republice dobrého jména ve smyslu
ustanovení §7 odst. 1 písm. b) zákona o ochranných známkách, se pak s ohledem
na ekonomii řízení nezabýval vůbec. Citovaným ustanovením byl do českého právního řádu
zaveden institut známky s dobrým jménem. Dobré jméno je u ochranné známky vyjádřením
toho, že veřejnost známku v důsledku jejího užívání zná, a spojuje ji s dobrými vlastnostmi,
které od výrobků nebo služeb takto označenými očekává, a věnuje jí svou důvěru.
Tato skutečnost má za následek zvýšení hodnoty takové známky. Známka s dobrým jménem
je známkou natolik silnou, že odlišuje jejího vlastníka od jiných osob bez omezení na určitý
druh zboží nebo služeb. Ochrana poskytovaná známce s dobrým jménem není podmíněna
zjištěním, že mezi známkou s dobrým jménem a označením existuje takový stupeň
podobnosti, že by v příslušné části veřejnosti existovala mezi nimi pravděpodobnost záměny.
Pro stupeň podobnosti mezi známkou s dobrým jménem a označením je postačující,
že si příslušná část veřejnosti vytvoří spojení mezi označením a známkou [Rozsudek ESD
Adidas Salomon AG a Adidas Benelux BV v. Fittnessworld Trading Ltd C-408/01].
V této souvislosti Nejvyšší správní soud uzavírá, že poukáže-li žalovaný s odkazem
na ustanovení §52 odst. 2 zákona o ochranných známkách na nutnost užití nové úpravy
známkového práva zakotvené v §7 odst. 1 písm. b) téhož zákona, avšak své rozhodnutí
z hledisek tam uvedených (dobré jméno namítané starší ochranné známky v České republice
a to, zda by užívání přihlašovaného označení nepoctivě těžilo z rozlišovací způsobilosti
nebo dobrého jména starší ochranné známky nebo jim bylo na újmu) vůbec neodůvodní,
je takové rozhodnutí nepřezkoumatelné.
Kasační stížnost byla shledána nedůvodnou, Nejvyšší správní soud ji proto
podle §110 odst. 1 věty poslední zamítl.
Žalobce měl ve věci plný úspěch, a proto mu soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. přiznal
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, vůči žalovanému.
Nejvyšší správní soud úspěšnému žalobci přiznal paušální částku 3500 Kč (§11 vyhlášky
č. 484/2000 Sb.) a režijní paušál za dva úkony právní služby ve výši 75 Kč, zvýšených o DPH
v sazbě 19 % ve výši 693,50 Kč, celkem 4343,50 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Stěžovateli, který úspěch ve věci neměl, právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo
(§60 odst. 1 s. ř. s). Tato částka bude uhrazena stěžovatelem žalobci do 30-ti dnů od právní
moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. října 2006
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu