ECLI:CZ:NSS:2006:1.AS.40.2004
sp. zn. 1 As 40/2004-56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: T., s. s r. o.,
zastoupeného JUDr. Vladimírem Doležalem, advokátem v Praze, Dobrovského 10,
170 00 Praha 7, proti žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje,
28. října 117, 702 18 Ostrava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 4. 2003,
čj. ŽPZ/568/03, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 22. 9. 2004, čj. 22 Ca 255/2003 - 35
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Magistrát města Ostravy rozhodnutím č. 763/02 ze dne 29. 10. 2002, čj.
OVP/9561/01/Ho, uložil žalobci podle §10 zákona č. 130/1974 Sb., o státní správě ve
vodním hospodářství, opatření k odstranění zjištěných závad, neboť žalobce neplnil
povinnosti vyplývající správci vodohospodářského díla z §41 odst. 1 písm. b) zákona č.
138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon). Opatření správní orgán I. stupně konkretizoval
tak, že žalobce uvede vodohospodářské dílo Čistírna odpadních vod a Hydraulická bariéra
do řádného stavu, tj. uvede vodohospodářská díla do stavu, jak byla realizována podle
projektové dokumentace a stavebních povolení a jak byla kolaudována kolaudačními
rozhodnutími.
K odvolání žalobce žalovaný rozhodnutí správního orgánu I. stupně rozhodnutím ze
dne 16. 4. 2003 změnil; upravil vymezení lhůty pro provedení opatření k odstranění
zjištěných závad. V ostatním ponechal výrok beze změny.
Žalobce rozhodnutí žalovaného napadl žalobou u Krajského soudu v Ostravě, který ji
napadeným rozsudkem zamítl.
Žalobce (stěžovatel) rozsudek napadl kasační stížností. Předeslal, že krajský soud se
omezil na přezkoumání zákonnosti konkrétních aktů aplikace práva a odmítl věc
posuzovat v nezbytných souvislostech. Stěžovatel považuje za podstatné, že jedinou
funkcí zařízení, jichž se rozhodnutí žalovaného týká, je odstraňování následků staré
ekologické zátěže, tj. odstraňování kontaminace srážkových vod, které jsou znečištěny od
horninového podloží nasyceného ropnými látkami. Jelikož však dané území starou
ekologickou zátěží zasaženo není, je absurdní požadovat rekonstrukci vodního díla
nákladem 40 mil. Kč.
Stěžovatel rovněž namítl nesprávné doručení rozhodnutí správního orgánu I. stupně,
bylo mu jako zástupci doručeno až poté, co bylo doručeno přímo žalobci. Dále tvrdil, že
rozhodnutí žalovaného je nevykonatelné pro neurčitost jeho výroku. Ani ve výroku, ani v
odůvodnění rozhodnutí totiž nejsou specifikována kolaudační rozhodnutí, dle kterých
mají být dotčená vodní díla rekonstruována. Dohledat veškerou stavební dokumentaci je
přitom nemožné, neboť v minulosti šlo často o výstavbu nepovolenou a v roce 1997
zasáhly celý areál povodně.
Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval, zda řízení před krajským soudem nebylo
zmatečné [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.], zda nebylo zatíženo vadou, která mohla mít za
následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, zda naříkané rozhodnutí není
nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] či nicotné. To nezjistil, a proto
přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v rozsahu a v mezích důvodů
vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.).
Byť stěžovatel svá tvrzení pod žádné z ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. nepodřadil, lze
usuzovat, že první námitkou brojí proti nezákonnosti rozsudku krajského soudu
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Procesní námitky pak lze podřadit pod §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tj. vady řízení
spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o
řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro
tuto důvodně vytýkanou vadu krajský soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené
rozhodnutí zrušit.
Kasační stížnost není důvodná.
V souzené věci správní orgán I. stupně svým rozhodnutím vykonával pravomoc,
která mu vyplývá z §10 odst. 1 zákona č. 130/1974 Sb., o státní správě ve vodním
hospodářství, ve znění zákona č. 23/1992 Sb. Poté, co dospěl k závěru, že stěžovatel
nedodržoval ustanovení vodního zákona, mu uložil opatření k odstranění zjištěných
závad. Konkrétně stěžovateli vytkl porušování §41 odst. 1 písm. b) vodního zákona, dle
kterých je správce (vlastník, uživatel) vodohospodářského díla je povinen udržovat dílo v
řádném stavu tak, aby nedocházelo k ohrožování bezpečnosti osob, majetku a
vodohospodářských a jiných chráněných zájmů.
Citovaná ustanovení byla sice s účinností od 1. 1. 2002 zrušena zákonem č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), nicméně podle přechodných
ustanovení zákona č. 254/2001 Sb. (§127 odst. 1) řízení zahájená a neskončená do dne
nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních předpisů. Správní řízení v
souzené věci bylo zahájeno dne 11. 12. 2001. Skutkový a právní stav, z něhož vycházel
žalovaný je přitom rozhodný i pro Nejvyšší správní soud.
V první námitce stěžovatel vysvětluje širší okolnosti případu. Do souvislosti dává
funkci čistírny odpadních vod a hydraulické bariéry a tzv. starou ekologickou zátěž.
Dospívá k závěru, že v areál starou ekologickou zátěží netrpí, a proto ani není důvod
rekonstruovat vysokým nákladem ani čistírnu odpadních vod ani hydraulickou bariéru,
neboť jedinou jejich funkcí je odstraňovat následky staré ekologické zátěže. Těmito
argumenty se však stěžovatel snaží odvést pozornost od podstaty věci.
Rozhodnutí, které je předmětem soudního přezkoumání (rozhodnutí Magistrátu
města Ostravy č. 763/02 ze dne 29. 10. 2002, potvrzené rozhodnutím Krajského úřadu
Moravskoslezského kraje ze dne 16. 4. 2003) se totiž netýká opatření k odstranění
závadného stavu ve smyslu ekologické zátěže areálu, opatřením se chce docílit uvedení
vodohospodářského díla do řádného stavu. Není sporu o to, že o vodohospodářské dílo
jde a že je ve vlastnictví stěžovatele (obojí je ostatně ve spise dostatečně doloženo).
To stěžovatel výslovně nepopřel. Argument, že stěžovatel čističku a hydraulickou
bariéru k ničemu nepotřebuje a nemá povinnost ji provozovat, je právně nevýznamný.
Čistička a hydraulická bariéra v době rozhodování byly vodohospodářskými díly, o
„demolici“ stěžovatel nepožádal (přinejmenším to netvrdí a ze spisu nic takového
neplyne). Na jejich provoz proto dopadala užitá ustanovení vodního zákona a zákona o
státní správě ve vodním hospodářství, a z nich – jak uvedeno – plyne stěžovatelova
povinnost pečovat o jejich řádný stav. To stěžovatel jako vlastník vodního díla zanedbal a
opatření k odstranění závadného stavu mu proto byla uložena právem.
Stěžovatel rovněž brojil proti neurčitosti výroku, který je v důsledku toho prý
nevykonatelný. Náležitosti výroku v rozhodné době stanovil §47 odst. 2 zákona č.
71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Z citovaného ustanovení je třeba pro účely
rozhodované věci vytknout, že výrok obsahuje rozhodnutí ve věci s uvedením ustanovení
právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto. Pokud se pak v rozhodnutí ukládá
účastníkovi povinnost k plnění, stanoví pro ni správní orgán lhůtu, která nesmí být kratší,
než stanoví zvláštní předpis.
Je nepochybné, že rozhodnutí o věci (výrok) musí být natolik určité, přesné a
srozumitelné, aby z něj bylo možno nezaměnitelným způsobem seznat povinnost či právo
účastníka řízení, ať už byly nově konstituovány, nebo toliko závazně deklarovány.
Jmenované vlastnosti musí mít výrok rozhodnutí také proto, aby rozhodnutí mohlo
následně obstát v případném soudním přezkumu. Na rozhodnutí správního orgánu I.
stupně a rozhodnutí odvolacího orgánu je přitom třeba hledět tak, že tvoří jeden celek.
Konkrétní podoba výroku je přitom odvislá od věci, která je předmětem
rozhodování. Např. rozhoduje-li správní orgán o ukládání sankce za správní delikt, musí
výrok obsahovat mj. popis skutku. Naopak rozhoduje-li správní orgán o konkrétně
vymezené žádosti účastníka řízení, postačí stručná formulace vyjadřující, zda se žádosti
vyhovuje, či nikoli.
V souzené věci výrokem rozhodnutí bylo žalobci uloženo opatření k odstranění
zjištěných závad. Dle tohoto opatření byl žalobce povinen uvést do řádného stavu
vodohospodářská díla (čistírna odpadních vod a hydraulická bariéra), jejichž je vlastníkem.
Tzv. řádný stav byl vymezen tak, že jde o stav, jak byla díla realizována podle projektové
dokumentace a stavebních povolení a jak byla kolaudována kolaudačními rozhodnutími.
Jestliže není sporu o to, o jaká vodohospodářská díla se jedná, nemůže ani být sporu o to,
dle jaké dokumentace byla postavena a jakými rozhodnutími byla kolaudována. Tato
rozhodnutí jsou vyjmenovávána a dostatečně specifikována v odůvodnění rozhodnutí
žalovaného i správního orgánu I. stupně. Jejich kopie jsou navíc založena ve správním
spise. Nemá-li žalobce v důsledku povodní příslušnou dokumentaci k dispozici, je na
něm, aby si ji opatřil od příslušných státních orgánů.
Námitka nesprávného doručení rozhodnutí správního orgánu I. stupně je
nepřípustná, neboť ji stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač tak učinit
mohl (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud tak hodnotil všechny přípustné stížní námitky jako nedůvodné.
Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné jiné vady, k nimž by musel kasační soud
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci
neměl úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému
účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. dubna 2006
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu