ECLI:CZ:NSS:2006:1.AZS.114.2005
sp. zn. 1 Azs 114/2005 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: M. U.,
zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Žitná 45, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 2. 4. 2004, č. j. OAM-5981/VL-20-K04-2003, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 2005, č. j. 30 Az
76/2004 - 36,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 2005, č. j. 30 Az 76/2004 - 36,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 2. 4. 2004, č. j. OAM-5981/VL-20-K04-2003, žalovaný neudělil
žalobci azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon
o azylu). Současně rozhodl tak, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu.
V žalobě ze dne 29. 4. 2004 proti rozhodnutí žalovaného žalobce namítl nepřesné
a neúplné zjištění skutečného stavu věci, a trval na tom, že splnil zákonné podmínky
pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu, resp. pro vztažení překážky vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu. Ke skutkovým důvodům odkázal na žádost o udělení azylu, protokol
o pohovoru a další spisový materiál. Dodal, že vysoká intenzita ohrožení, kterému
byl vystaven, znemožňuje jeho návrat do vlasti. Z uvedených důvodů navrhl, aby soud
rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve včasném doplnění žaloby ze dne 10. 5. 2004 pak uvedl, že v zemi původu
byl pronásledován příslušníky organizace O. K členství v této organizaci byl nucen po smrti
jeho otce, jako praktikující křesťan však odmítal. V této souvislosti byla zavražděna jeho
matka. Žalobce kontaktoval policii, bylo mu však sděleno, že se o sebe musí postarat sám.
Vzhledem k rozšířenosti členství v dotčené organizaci mezi příslušníky státní správy
tak musel vyhledat ochranu v jiné zemi. Žalovaný nesprávně zhodnotil žalobcem tvrzené
skutečnosti, a to v rozporu s §12 písm. b) zákona o azylu. Z žalovaným shromážděných
podkladů vyplývá, že organizace O., ve Zprávě Ministerstva zahraničních věcí České
republiky č. j. 141962/2003-LP označovaná jako sekta, uplatňuje ve své činnosti rituály
satanismu, šamanismu či rituálního zabíjení. Dále se ve zprávě uvádí, že nejde o politiku
státu, nicméně z další Informace Ministerstva zahraničních věcí České republiky
č. j. 125041/2002 je patrné, že řada úředníků a policistů je členy jednotlivých spolků a proto
je často těžké dovolat se ochrany. Je zde též popisován systém povinného členství,
nástupnictví syna po otci a fyzická likvidace v případě odmítnutí členství. Tyto informace
přesně odpovídají tvrzením žalobce. Ze zpráv je zřejmé, že úspěšnost nigerijské federální
vlády v boji proti činnosti této organizace je téměř zanedbatelná. Rozhodnutí žalovaného
pak tyto informace zcela pomíjí a neobsahuje úvahu, na jejímž základě je žalovaný
nezohlednil. Pronásledováním je přitom ohrožení života nebo svobody i v případě, kdy stát,
jehož má cizinec státní občanství, není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu
před takovým jednáním. Závěry žalovaného tak nemají oporu ve správním spisu.
Dále žalobce odkázal na čl. 38 Příručky k postupů a kritériím pro určování právního postavení
uprchlíků, vydané v roce 1992 Úřadem vysokého komisaře pro uprchlíky OSN.
Po jednání konaném dne 22. 3. 2005 Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne
29. 3. 2005 žalobu zamítl. V řízení před správním orgánem soud neshledal vady vytýkané
žalobcem ani jiné vady, pro které by měl napadené rozhodnutí zrušit; v odůvodnění rozsudku
se rovněž ztotožnil se žalovaným v posouzení důvodů, pro něž žalovaný neudělil žalobci azyl,
resp. na něho nevztáhl překážku vycestování. Žalovaným shromážděné důkazy poskytly
možnost spolehlivého zjištění skutkového stavu. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobcův
otec patřil k organizaci O., která od svých členů získává majetek. Po smrti otce se nátlak
organizace soustředil na žalobce. U policie se pomoci nedočkal, též proto, že mnoho státních
zaměstnanců je členy dotčené organizace. V daném případě však nebylo prokázáno,
že by praktiky sekty O. měly souvislost s politikou státu, státními orgány sekta není
podporována. Bylo tedy na místě, aby se žalobce obrátil na příslušné státní orgány a neřešil
svou situaci odchodem do vzdálené země. Žalovaný po provedeném řízení usoudil, že azyl
nelze žalobci udělit, neboť nesplňuje podmínky pro udělení azylu podle §12, §13, §14
zákona o azylu, a dále neshledal ani překážku vycestování podle §91 zákona o azylu,
a krajský soud mu dal po přezkoumání napadeného rozhodnutí v rámci žalobních bodů svým
rozsudkem za pravdu.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též stěžovatel) včas
kasační stížnost. Setrval na svých skutkových tvrzeních o problémech souvisejících
s nuceným členstvím v hnutí O. a zdůraznil, že se v zemi původu obrátil na policii,
k adekvátní reakci však nedošlo. Dále uvedl, že správní orgán, resp. soud nezjistil přesně
a úplně skutkový stav věci, shromáždil sice informace ohledně politické a ekonomické situace
a stavu dodržování lidských práv v Nigerijské federativní republice (Zprávu Ministerstva
zahraničí USA o dodržování lidských práv v roce 2002, informace Ministerstva zahraničních
věcí ČR č. j. 141962/2003-LP a č. j. 125041/2002, informace z databanky ČTK), v rozhodnutí
žalovaného ani v rozsudku však není uveden jejich stručný obsah, ani jaká skutková zjištění
z nich vyplývají. Není tak zřejmé, co z výše uvedených zpráv bylo bráno za relevantní
skutečnosti. Hnutí O. je sekta působící v řadě států zejména černého kontinentu. Její členové
často vstupují do státních složek, odkud svým vlivem nepřímo působí na sféry veřejné správy.
Žalobcovo tvrzení o provázanosti členů hnutí se státními složkami nebylo žalovaným nijak
vyvráceno. Naopak dotaz správního orgánu, kde organizace sídlí, kolik má členů a kdo stojí
v jejím čele je naprosto irelevantní.
Žalobce dále splnil podmínky pro udělení humanitárního azylu. Poukázal na výroční
zprávu Amnesty International z roku 2003, kde Nigérie figuruje mezi státy, které porušují
lidská práva tím, že dochází k nezákonným popravám, mučení nebo špatnému zacházení
ze strany bezpečnostních složek, svévolnému zadržování, apod. Uvážení správního orgánu
v otázce humanitárního azylu je zcela neadekvátní se situací v zemi původu žalobce.
Vzhledem k těmto okolnostem bylo též možno vztáhnout překážky vycestování.
Navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce též požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této žádosti
Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl přímo ve věci samé.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
V průběhu správního (a ostatně i soudního) řízení žalobce konzistentně tvrdil,
že ze své vlasti odešel z obavy před tajným spolkem či sektou O., přičemž stát nebyl schopen
mu před touto sektou poskytnout náležitou ochranu. Ze stejného důvodu se nemůže do vlasti
vrátit.
Jak vyplynulo ze správního spisu, žalovaný zjišťoval politickou a ekonomickou situaci
a stav dodržování lidských práv v zemi původu žalobce, vycházel přitom ze Zprávy
Ministerstva zahraničí USA o stavu dodržování lidských práv v Nigérii za rok 2002 ze dne
31. 3. 2003, z aktuálních informací ohledně situace v Nigérii obsažených v databázi České
tiskové kanceláře, a z informací Ministerstva zahraničních věcí České republiky
č. j. 141962/2003-LP a č. j. 125041/2002. Z posledně zmiňovaných podkladů pak zjišťoval
skutkový stav ve vztahu k žalobcovým obavám o život ze strany tajného spolku O.
Jak následně v odůvodnění rozhodnutí zhodnotil, z těchto informačních pramenů jednoznačně
vyplývá, že činnost tajných spolků a kultů, do kterých patří i spolek s názvem O., nelze
považovat za politiku prováděnou státními orgány. Tato činnost je prováděna soukromými
osobami a státní orgány ji žádným způsobem nepodporují. Skutečnost, že též někteří úředníci
či policisté jsou členy tajných spolků, spadá pouze pod rámec jejich soukromých aktivit
a nelze ji považovat za politiku státních orgánů. Žalobce by v Nigérii nalezl ochranu před
jednáním členů spolku. Ve vlasti tedy nebyl vystaven jednání, které by naplňovalo znaky
pronásledování.
Ke stejnému závěru došel i krajský soud.
Kasační soud však shledal, že takto jednoznačný závěr ve vztahu k otázce schopnosti
státu (země původu) zajistit jednotlivci ochranu před zmiňovaným spolkem ze zmiňovaných
informačních zdrojů nevyplývá. Z obsahu jmenovaných zpráv je naopak zřejmé, že tyto jsou
vzájemně v částečném rozporu, když zpráva Ministerstva zahraničních věcí České republiky
č. j. 141962/2003-LP uvádí, že v případě spolkových rituálů spojených s prvky satanismu,
rituálního zabíjení, čarodějnictví či šamanismu se nejedná o politiku státu, zatímco ze zprávy
Ministerstva zahraničních věcí České republiky č. j. 125041/2002, která se údaji o spolku O.
zabývá podrobněji, je patrné, že spolek O. sice nemá zastání ve správních orgánech, nicméně
řada úředníků a policistů jsou členy jednotlivých spolků a proto je často těžké dovolat se
ochrany. Přes místní samosprávu a vlády jednotlivých států se dokonce O. snaží ovlivňovat
chod celé nigerijské federace, která se proti těmto snahám pokouší bojovat, ne vždy však
s úspěchem. Dále tato zpráva poukazuje na kruté soudnictví spolku, systém nuceného
nástupnictví, insignie a rituály.
Podle §2 odst. 6 zákona o azylu, ve znění účinném do 12. 10. 2005,
se za pronásledování pro účely tohoto zákona považuje ohrožení života nebo svobody,
jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna,
podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního
trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.
Z tohoto ustanovení vyplývá, že v případech, kdy stát není přímým agentem
pronásledování, je nutno vždy posuzovat i jeho schopnost zajistit jednotlivci náležitou
ochranu před ohrožovacím, nátlakovým či jiným obdobným jednáním ze strany nestátních
subjektů. Z rozhodnutí žalovaného však není nijak patrno, proč žalovaný v rámci zjišťování
skutkového stavu v této otázce upřednostnil informace plynoucí ze zprávy Ministerstva
zahraničních věcí České republiky č. j. 141962/2003-LP, před protichůdnými informacemi
obsaženými ve zprávě Ministerstva zahraničních věcí České republiky č. j. 125041/2002.
Na základě předmětných zpráv nebylo možno k uvedené otázce dostatečně spolehlivě
zjistit skutkový stav. Za této situace měl žalovaný, s ohledem na tvrzení žalobce doplnit
podklady pro své rozhodování o další zprávy a informace (a to i z dalších informačních
zdrojů), jež by se podrobněji zabývaly otázkou vztahu spolku O. a státu, resp. infiltrací členů
spolku do státních struktur za současného hájení zájmů spolku i z úředních pozic. Pokud tedy
žalovaný hodnotil žalobcem uváděné skutečnosti jen na podkladě dvou citovaných zpráv
Ministerstva zahraničních věcí České republiky a dále zprávy Ministerstva zahraničí USA
o stavu dodržování lidských práv v Nigérii za roky 2002, byla jeho zjištění v tomto směru
neúplná, neboť neměl dostatek podkladů pro závěr o tom, zda země původu byla schopná
poskytnout žalobci řádnou ochranu [§2 odst. 6, §12 písm. b) zákona o azylu], a dále
též pro závěr, zda je v případě návratu do Nigérie z uvedených důvodů ohrožen žalobcův
život nebo svoboda (§91 zákona o azylu).
Krajský soud měl k této důvodně namítané vadě řízení rozhodnutí žalovaného zrušit
a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení, jestliže tak neučinil a žalobu zamítl, je jeho
rozhodnutí v rozporu se zákonem.
Lze poznamenat, že rozsudek krajského soudu je navíc v této otázce na samé hranici
přezkoumatelnosti. Soud se tímto zásadním a podrobně rozvedeným žalobním bodem zabýval
pouze povrchně, převzal hodnocení skutkového stavu učiněné žalovaným (a to jak pro účely
možného udělení azylu, tak pro posouzení překážek vycestování), přičemž dodal, že ochrana
jednotlivce ze strany státu před praktikami sekty O. je ztížená, „bylo však na místě, aby se
žalobce na příslušné orgány státu s žádostí o ochranu obrátil a neřešil hned svou situaci
odchodem do vzdálené země“. K tomu nutno bez dalšího připomenout, že z odůvodnění
rozsudku by mělo být zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo
vyvrácené; soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost
odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (srov. č. 689/2005
Sb. NSS; dále též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-
52; www.nssoud.cz)
Vzhledem k povaze uvedené vady řízení se kasační soud již nezabýval samotným
věcným posouzením námitky týkající se neudělení humanitárního azylu žalobci.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud považuje za nutné učinit ještě dvě
poznámky k průběhu jednání před soudem ze dne 22. 3. 2005, avšak s tím, že vytknutá
pochybení by sama o sobě neměla vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé.
Žalobce k dotazu předsedy senátu sdělil, že bude jednat bez své zástupkyně, která
se k jednání nedostavila. Nicméně, zejména ve věcech azylu (nyní mezinárodní ochrany)
je třeba mít na paměti, že žadatelé o azyl jsou obecně osobami vytrženými (ať už z jakýchkoli
příčin) ze svého dosavadního sociálního, ekonomického a kulturního prostředí. V souvislosti
s úrovní jejich znalosti českého jazyka, ale především s často minimálním vědomí o českém
právním řádu, pak Nejvyšší správní soud shledává přinejmenším vhodným, aby soud poněkud
ostražitěji dbal na zachování jejich procesních práv. V dané věci by tak i vzhledem
ke zjištěnému skutkovému stavu bylo žádoucí, aby soud v uvedené situaci jednání odročil
a trval na účasti žalobcovy zástupkyně.
Co se pak týče samotného protokolu o jednání, je nutno trvat na dodržování nejen jeho
formálních, ale i obsahových náležitostí. Účelem protokolu o jednání je věrné zachycení
průběhu jednání, neboť zaznamenání tohoto úkonu tímto kvalifikovaným způsobem
je potřebné pro další postup řízení. V daném případě je na úkor srozumitelnosti předmětného
protokolu věta, že „žalobce předkládá ještě z internetu podané informace nigerijských
studentských spolků“, neboť z jeho obsahu dále nijak nevyplývá, co bylo obsahem těchto
informací, resp. jak soud s těmito podklady naložil, když do soudního spisu je nezařadil.
Kasační stížnost byla shledána důvodnou, Nejvyšší správní soud proto napadený
rozsudek krajského soudu dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. V něm, vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.),
rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2006
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu