ECLI:CZ:NSS:2006:1.AZS.173.2005
sp. zn. 1 Azs 173/2005 - 82
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobkyně: M. M.,
zastoupené Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem se sídlem Plzeň, Na Jíkalce 13, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 26. 3. 2004, č. j. OAM-929/VL-11-03-2004, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 2005, č. j. 60 Az 75/2004-
53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 26. 3. 2004, č. j. OAM-929/VL-11-03-2004, žalovaný zamítl
žádost žalobkyně o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobkyně uvedla, že v případě návratu
na Ukrajinu by byla přímo ohrožena na životě. V doplnění žaloby dodala, že vlast opustila
nejen kvůli problémům s mafií, ale také kvůli politickým názorům. Organizovala opoziční
akce. Byla několikrát zadržena policií a ukrajinskou státní bezpečností SBU, vyhrožovali
jí, že proti ní zahájí trestní stíhání.
Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl rozsudkem ze dne 2. 6. 2005. V odůvodnění
se ztotožnil se žalovaným v tom, že důvody uplatněné žalobkyní nejsou podřaditelné
pod žádný z důvodů pro udělení azylu. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobkyně opustila
Ukrajinu kvůli vyhrožování ze strany věřitelky. Politické důvody uvedla poprvé až v doplnění
žaloby, ačkoli jí nic nebránilo učinit tak již dříve. Správní orgán po provedeném řízení
usoudil, že žádost o udělení azylu je zjevně nedůvodná, neboť žalobkyně nesplňuje podmínky
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, a krajský soud mu dal po přezkoumání
napadeného rozhodnutí v rámci žalobních bodů svým rozsudkem za pravdu.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podala žalobkyně
(dále též „stěžovatelka“) včas kasační stížnost založenou na důvodu dle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. Konkrétně uvedla, že si spolu s matkou a bratrem půjčila peníze na podnikání, dluh
však nebyli schopni zaplatit. Věřitelka jí proto začala vyhrožovat, že ji prodá do veřejného
domu. Věřitelka svým nevybíravým způsobem zasahovala do soukromého života žalobkyně;
obtěžovala ji též na veřejnosti. Tím byl naplněn pojem „pronásledování“ dle §2 odst. 6
zákona o azylu. Státní orgány neposkytují lidem dostatečnou ochranu. Dodala, že se krajský
soud dostatečně nevypořádal s otázkou naplnění důvodů pro udělení humanitárního azylu,
tyto jsou přitom dány. Na Ukrajině jí hrozí újma na zdraví, v České republice vede spořádaný
život. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Dále požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této žádosti Nejvyšší
správní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl přímo ve věci samé.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí městského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal kasační stížnost
nedůvodnou.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že dle jejího názoru byly dány důvody
k tomu, aby jí byl poskytnut azyl podle §12 zákona o azylu, neboť byl naplněn pojem
„pronásledování“ dle §2 odst. 6 zákona o azylu. Toto tvrzení je třeba odmítnout,
neboť ani Nejvyšší správní soud neshledal, že by žalobkyně v průběhu celého správního
řízení uváděla cokoliv, co by nasvědčovalo tomu, že žádá o azyl z jiného důvodu,
než je obava z jednání soukromé osoby domáhající se na ní a na jejích příbuzných dlužných
peněz.
Soud se ztotožnil s krajským soudem v závěru, že stěžovatelčina životní situace
na Ukrajině nesvědčí o tom, že by byla pronásledována, případně že by zakoušela
odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu. Stěžovatelka v kasační
stížnosti uvedla, že jí bylo vyhrožováno prodejem do veřejného domu ze strany soukromé
osoby (věřitelky). Jak plyne ze správního spisu, stěžovatelka mohla být na Ukrajině vystavena
výhrůžkám ze strany soukromé osoby. To však nemůže nic změnit na závěru správního
orgánu o tom, že trestné jednání osoby, vyhrožující stěžovatelce kvůli nezaplacení dluhu, není
pronásledováním ve smyslu zákona o azylu. Stěžovatelka se i přes výhrůžky vůbec neobrátila
na policii nebo jiné státní orgány. Svým jednáním (či lépe řečeno nejednáním) tak státním
orgánům vůbec neumožnila k její ochraně zasáhnout. Je zákonité, že oběť trestného činu
je vždy v nevýhodném postavení vůči pachateli. Musí ale překonat svůj strach z případné
další konfrontace s pachatelem a požádat o pomoc příslušné státní orgány, chce-li přispět
k tomu, aby pachateli byla další trestná činnost znemožněna. Stěžovatelku jistě nelze nutit
k tomu, aby podávala trestní oznámení; stejně tak si ale ona sama nemůže činit nárok
na ochranu na mezinárodní úrovni, pokud ani neumožnila státním orgánům vlastní země,
aby se její věcí zabývaly. Nepokusila-li se získat ochranu prostředky vnitrostátního práva,
nemůže jí být poskytnuta ochrana formou azylu: ta je totiž až poslední možností v situaci,
kdy všechny ostatní nástroje práva selhaly.
Žalovaný proto stěžovatelčinu žádost o udělení azylu správně zamítl jako zjevně
nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
V bodě, jímž stěžovatelka napadla nesprávné posouzení právní otázky spočívající
v tom, že v jejím případě byly dány podmínky pro udělení humanitárního azylu dle §14
zákona o azylu, je kasační stížnost nepřípustná (§104 odst. 4 s. ř. s.): opírá se totiž o důvod,
který stěžovatelka neuplatnila v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohla. Nad rámec
je možno podotknout, že pokud v řízení o žádosti o udělení azylu vyplyne některá
ze skutečností taxativně uvedených v §16 odst. 1 zákona o azylu, pak správní orgán,
za předpokladu, že běží lhůta stanovená v odstavci 2 téhož ustanovení (ve znění účinném
do 12. 10. 2005), bez dalšího takovou žádost zamítne; konečným způsobem tak ve věci
rozhodne, aniž by byla dále zjišťována existence některého z důvodů pro udělení azylu
podle §12 zákona. Pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných
v ustanoveních §13 a §14 zákona o azylu je negativní zjištění a závěr o existenci důvodů
pro udělení azylu podle §12 zákona určující. Výrok správního orgánu o neudělení azylu
podle §13 a §14 zákona o azylu by tak byl v logickém rozporu s výrokem o zamítnutí
žádosti o udělení azylu podle §16 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud tedy shledal všechny stěžovatelčiny námitky dílem
nedůvodnými, dílem nepřípustnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady,
k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch; žalovanému
správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu
nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. května 2006
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu