ECLI:CZ:NSS:2006:1.AZS.177.2005
sp. zn. 1 Azs 177/2005 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: M. A.,
zastoupené Mgr. Ing. Lukášem Prudilem, PhD., advokátem se sídlem Bašty 2, 658 09 Brno,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM,
170 34 Praha 7, proti rozhodnutí ze dne 16. 2. 2004, č. j. OAM-410/VL-10-04-2004,
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2005,
č. j. 60 Az 53/2004-40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 16. 2. 2004 zamítl žalovaný žádost žalobkyně o udělení azylu
jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Žalobkyně napadla toto rozhodnutí u Krajského soudu v Ostravě včasnou žalobou
sepsanou v ukrajinštině. Soud ji vyzval, aby své podání přeložila a aby je doplnila o žalobní
body; žalobkyně pak v následném podání uvedla, že opustila Ukrajinu nejen kvůli problémům
s mafií, ale též pro své politické názory, což tvrdila již od počátku řízení. Dále vylíčila svou
konkrétní politickou činnost na Ukrajině a dodala, že ji hledá ukrajinská státní bezpečnost.
Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl rozsudkem ze dne 3. 3. 2005. Stejně jako
žalovaný uzavřel, že skutečnosti, které žalobkyně uváděla ve správním řízení (obavy z otčíma,
který se žalobkyni pokusil znásilnit), nesvědčí o pronásledování z důvodů uvedených v §12
zákona o azylu; tvrzení o pronásledování mafií a o politické činnosti, která žalobkyně
uplatnila poprvé až v řízení před soudem, pak nemohou zpochybnit zákonnost rozhodnutí
žalovaného.
Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně kasační stížnost, v níž jako kasační
důvody uplatnila vady řízení před správním orgánem [§103 odst. 1 písm. b) soudního řádu
správního] a vady řízení před soudem [písm. d) téhož ustanovení]. V řízení před žalovaným
bylo podle žalobkyně porušeno její právo užívat svého jazyka v úředním styku, které jí
zaručuje Listina základních práv a svobod. Jelikož je žalobkyně ukrajinské národnosti,
měl s ní žalovaný vést řízení v jazyce ukrajinském, nikoli ruském, ve kterém žalobkyně není
schopna jednat s úřady a na potřebné úrovni se dorozumět. Ustanovení §22 odst. 1 zákona
o azylu, podle nějž má účastník řízení „právo jednat v řízení o udělení azylu v mateřském
jazyce nebo v jazyce, ve kterém je schopen se dorozumět. Za tím účelem ministerstvo
účastníkovi poskytne bezplatně tlumočníka na celou dobu řízení.“, je třeba vykládat tak,
že měl být žalob kyni poskytnut tlumočník ukrajinského jazyka. S žalobkyní bylo tedy
pravděpodobně vedeno standardní správní řízení, při němž však žalobkyně nebyla zcela
schopna porozumět ústnímu jednání a písemnostem. Z toho vzniklá nedorozumění
pak způsobila, že nebyl sp rávně zjištěn skutkový stav. Pro žalobkyni bylo prakticky nemožné
uplatnit tento důvod v žalobě ke krajskému soudu: tomu nasvědčuje i skutečnost, že podání
k soudu bylo sepsáno v jazyce ukrajinském, nikoli českém či snad ruském.
Vad v řízení se dopustil i krajský soud, neboť nepřihlédl k tomu, že jazykem
žalobkyně je ukrajinština. Znění ustanovení §18 odst. 2 občanského soudního řádu
(Účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile
taková potřeba vyjde v řízení najevo) sice dovoluje, aby v konkrétním případě nebyl cizinci
ustanoven tlumočník, žalobkyně však má za to, že v jejím případě ustanoven být měl. Potřeba
ustanovit tlumočníka žalobkyni vyšla najevo v okamžiku, kdy bylo soudu doručeno podání
psané v mateřském jazyce žalobkyně; soud však namísto ustanovení tlumočníka žalobkyni
vyzval, aby své podání přeložila do českého jazyka, čímž pochybil.
Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
Krajského soudu v Ostravě a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Požádala též o to, aby její
kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek; tato žádost se však – s ohledem na zamítnutí
kasační stížnosti – stala bezpředmětnou.
Kasační stížnost je částečně nepřípustná; ve zbytku pak není důvodná.
Ve své první námitce žalobkyně zpochybňuje postup žalovaného, který jí místo
tlumočníka ukrajinského jazyka poskytl toliko tlumočníka jazyka ruského; tento důvod
však žalobkyně neuplatnila v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohla, a kasační
stížnost je tak v této části nepřípustná (§104 odst. 4 s. ř. s.). Neobstojí argument, podle nějž
bylo pro žalobkyni nemožné vznést tuto námitku již v řízení před krajským soudem: ostatně
žalobkyně ve své kasační stížnosti ani nevysvětluje, proč to pro ni bylo nemožné. Zdůrazňuje
pouze, že její podání ke krajskému soudu bylo sepsáno v ukrajinském jazyce: tato skutečnost
však není v příčinné souvislosti se způsobem vedení pohovoru před žalovaným, nemá žádný
vztah k míře zjištění skutkového stavu ve správním řízení a vlastně ani nesouvisí s řízením
před žalovaným jako s celkem. Pokud se žalobkyně domnívala, že přidělením ruského
tlumočníka v řízení byla zkrácena na svých právech, mohla tuto výhradu v podání
ke krajskému soudu projevit v jakémkoli jazyce, tedy i ve své mateřštině. To, jaký jazyk
pro sepsání svého podání zvolila, nijak neovlivnilo rozsah námitek, které mohla uplatnit –
leda snad v tom smyslu, že podání sepsané v mateřštině by mohlo být důkladnější
a kvalifikovanější, neboť žalobkyni by při formulaci námitek nebránila jazyková bariéra.
Žalobkyně však nabízí právě opačný argument, kterému soud nemohl přisvědčit.
K věcnému přezkoumání tak zbývá jen druhá stížní námitka, podle níž krajský soud
zkrátil žalobkyni na jejích právech tím, že jí neustanovil tlumočníka a že s ní nekomunikoval
v jejím mateřském jazyce. Jak žalobkyně správně podotýká, ustanovit účastníku tlumočníka je
na místě pouze tehdy, pokud v řízení vyšla najevo taková potřeba. Tato podmínka významně
zužuje pomyslnou množinu cizinců vystupujících v řízení před soudy na území České
republiky a plyne z ní, že ne ve všech případech, kdy je mateřštinou účastníka řízení jiný
než český jazyk (tedy kdy je účastníkem řízení cizinec), je dána povinnost soudu ustanovit
takovému účastníku tlumočníka. Tato povinnost vzniká soudu zpravidla tehdy, pokud o to
účastník řízení požádá a pokud by pro jazykovou bariéru nemoh l účinně obhajovat svá práva
v řízení před soudem. Potřeba tlumočníka musí být přitom zcela zjevná a musí z řízení
vyplynout sama: není na soudu, aby ze své vlastní iniciativy zjišťoval, zda jsou naplněny
podmínky ustanovení §18 odst. 2 o. s. ř.
Právě řečené platí i tehdy, je -li účastníkem řízení před soudem žadatel o udělení azylu.
Tento formální znak účastníka řízení totiž nepostačuje (v tom se řízení před soudem liší
od řízení o žádosti o udělení azylu před žalovaným, v němž má účastník řízení ze zákona
právo jednat v mateřském jazyce nebo v jazyce, ve kterém je schopen se dorozumět,
a žalovaný mu za tím účelem poskytuje bezplatně tlumočníka na celou dobu řízení – §22
odst. 1 zákona o azylu): naopak je nutné, aby byl naplněn znak materiální, totiž zjevná
potřeba tlumočníka právě v konkrétním případě.
V projednávané věci byla žaloba – tj. podání doručené krajskému soudu dne
26. 2. 2004 – skutečně sepsána azbukou (zda se jedná o jazyk ukrajinský či ruský,
není patrné): z této skutečnosti samotné však ještě nevyplynula potřeba ustanovit žalobkyni
tlumočníka. K tomu by musely být splněny i jiné podmínky, jak byly popsány shora, což se
však nestalo. Žalobkyně jednak o tlumočníka nepožádala; krom toho se v dalším průběhu
řízení ukázalo, že komunikace se soudem v češtině nepůsobí žalobkyni potíže, ačkoli český
jazyk není její mateřštinou. Usnesení ze dne 9. 3. 2004, kterým krajský soud žalobkyni vyzval
k odstranění vad jejího podání (žaloby), bylo vyhotoveno v češtině; žalobkyně výzvě
vyhověla a ve lhůtě na ni reagovala podáním, doručeným krajskému soudu dne 24. 5. 2004.
Toto podání je – až na drobné jazykové nepřesnosti – sepsáno dobrou češtinou a je z něj
zřejmé, co sleduje. V češtině je ostatně sepsána i žádost o přikázání věci jinému soudu,
doručená krajskému soudu téhož dne. Je tak zřejmé, že žalobkyně porozuměla – ať už sama,
či s pomocí jiné osoby – obsahu výzvy krajského soudu a že byla s to v českém jazyce
reagovat i samostatně vznášet návrhy bez předchozí výzvy.
Žalobkyně nedala najevo, že je jí v řízení zapotřebí tlumočníka; naopak její procesní
úkony svědčily o tom, že je schopna komunikovat se soudem v českém jazyce. Žalobkyně se
mýlí, pokud se domnívá, že potřeba tlumočníka vychází najevo automaticky již v okamžiku,
kdy je soudu doručeno podání v cizím jazyce. Soudy, stejně jako ostatní státní orgány
na území České republiky, jednají v češtině; v jejich povinnostech ani možnostech není
zajišťovat účastníkům řízení automaticky komfort úřední komunikace v jejich mateřském
jazyce. Pokud se cizinec rozhodne žít na území státu, jehož jazyk není jeho jazykem
mateřským, musí být srozuměn s tím, že komunikace s orgány státní moci, zejména písemná,
bude probíhat právě v tomto jiném jazyce. Zvláště za situace, kdy cizinec podá jakoukoliv
písemnou žádost a předpokládá písemný kontakt s orgány, které o ní rozhodují, je v jeho
vlastním zájmu dbát svých práv a dát najevo, že je mu v řízení třeba tlumočníka;
to ale žalobkyně neučinila.
Nebylo tedy na místě ustanovit žalobkyni tlumočníka jen proto, že podala
cizojazyčnou žalobu; krajský soud však shledal tuto potřebu v okamžiku, kdy mu žalobkyně –
jako reakci na výzvu k přeložení této žaloby do češtiny – doručila podání znatelně delší. Bylo
tedy zapotřebí postavit najisto, zda a nakolik se obsah těchto dvou podání shoduje; k tomuto
účelu nařídil krajský soud jednání a ustanovil tlumočnici, která poté při jednání přeložila
obsah prvého z obou podání. Nelze jistě žalobkyni klást k tíži, že se jednání nezúčastnila,
neboť účast na jednání je právem, nikoli povinností, a žalobkyně sama svou žádostí
o přikázání věci jinému soudu dala najevo, že cesta do Ostravy by pro ni představovala příliš
velký výdaj. Za takové situace však žalobkyně tím spíše nemůže krajskému soudu vytýkat,
že málo dbal na ochranu jejích práv a nevzal v úvahu to, že nehovoří dobře česky: krajský
soud si toho naopak byl vědom a postupoval podle toho. To, zda žalobkyně svých práv
využije a zúčastní se jednání, na kterém byla přítomna i tlumočnice, však již ovlivnit nemohl.
Žalobkyně se svými námitkami tedy neuspěla. Jelikož v řízení o kasační stížnosti
nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3
s. ř. s.), Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta
druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch;
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku říze ní právo
na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. července 2006
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu