ECLI:CZ:NSS:2006:1.AZS.179.2005
sp. zn. 1 Azs 179/2005 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: H. H.,
zastoupeného Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem se sídlem Masná 8, 702 00 Moravská
Ostrava, proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, 170 34 Praha 7, proti rozhodnutí ze dne 8. 11. 2004, č. j. OAM-2965/VL-20-05-
2004, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
13. 7. 2005, č. j. 65 Az 67/2004-19,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 2005, č. j. 65 Az 67/2004-19,
se z r uš uj e .
II. Žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 11. 2004,
č. j. OAM-2965/VL-20-05-2004, se o d mí tá .
III. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 8. 11. 2004 neudělil žalovaný žalobci azyl podle §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu; současně vyslovil, že se na žalobce
nevztahuje překážka vycestování.
Žalobce napadl toto rozhodnutí žalobou ke Krajskému soudu v Ostravě,
v níž kromě označení napadeného rozhodnutí uvedl pouze tolik, že s rozhodnutím nesouhlasí
a napadá jej v rozsahu výroků o neudělení azylu podle §12 a §14 zákona o azylu
a o nevztažení překážky vycestování podle §91 zákona o azylu; dodal, že žalovaný v řízení
porušil §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 1 správního řádu, jakož i §12 zákona
o azylu, a k důkazům odkázal na obsah správního spisu. Závěrem navrhl, aby rozhodnutí
žalovaného bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl rozsudkem ze dne 13. 7. 2005; v řízení
před správním orgánem přitom neshledal žádné vady a přisvědčil žalovanému i v právním
posouzení věci.
V kasační stížnosti proti tomuto rozsudku žalobce uplatnil důvody podle §103 odst. 1
písm. a), b) a d) soudního řádu správního. Soud podle něj nesprávně posoudil právní otázku
důvodů pro udělení azylu: omezil se pouze na obecné konstatování, že žalobci v zemi původu
nehrozí žádné pronásledování, aniž se blíže zabýval tím, zda pronásledování ze strany osob,
které chtěly žalobce protizákonně a za použití fyzického násilí přimět k opakovanému nástupu
na vojenskou službu, není pronásledováním pro příslušnost k sociální skupině
nebo ohrožením žalobcovy osobní svobody. Ostatně z obsahu správního spisu je zřejmé,
že v A. nejsou dodržována lidská práva, členové bezpečnostních sil používají při zadržení a
výslechu bití, svévolně vězní osoby bez zatykače a nerespektují právo na soukromí a řádný
proces. Soud rovněž pochybil tím, že řádně nepřezkoumal namítané vady v řízení před
žalovaným: uvedl pouze, že správní orgán postupoval v souladu se zákonem a standardním
způsobem umožnil žalobci realizaci jeho procesních práv. Soud se nezabýval ani tím, zda A.
splňuje podmínky bezpečné země původu ve smyslu §2 odst. 1 písm. a) zákona o azylu; jeho
rozhodnutí je tak v těchto ohledech nepřezkoumatelné. Konečně soud rozhodl bez nařízení
jednání, aniž pro takový postup byly splněny zákonné podmínky: neinformoval o zamýšleném
postupu žalobce a žalobce s ním nedal souhlas.
Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Požádal též o to, aby jeho kasační stížnosti byl přiznán
odkladný účinek; tato žádost se však – s ohledem na rozhodnutí o kasační stížnosti – stala
bezpředmětnou.
Před zkoumáním vlastních stížních námitek se Nejvyšší správní soud zabýval obsahem
a náležitostmi žaloby podané v této věci; zjistil přitom, že žalobu nebylo možno projednat.
Žaloba ve správním soudnictví musí splňovat jednak obecné náležitosti podání
stanovené v §37 odst. 3 s. ř. s. – tedy údaj o tom, čeho se týká, kdo ji podává,
proti komu směřuje a co navrhuje; musí být též podepsána a datována. Všem
těmto náležitostem žalobce ve své žalobě dostál. Krom toho však zákon klade na žalobu
i požadavky zvláštní; mimo jiné musí žaloba obsahovat i žalobní body, z nichž musí být
patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky
rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Žalobcova žaloba ze dne 11. 11. 2004 splňovala všechny náležitosti obecné, zcela
však postrádala náležitosti zvláštní včetně žalobních bodů: žalobce v ní jednak obecně
vyslovil nesouhlas s napadeným rozhodnutím, jednak označil několik ustanovení správního
řádu a zákona o azylu, která žalovaný podle jeho názoru porušil. Takto nespecifikované
podání však správnímu soudu vůbec neumožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí.
Co se týče žalobcových slov, podle nichž „s rozhodnutím nesouhlasí“, soud k nim nemůže
nijak přihlížet, pokud nejsou podložena skutkovými a právními důvody nesouhlasu;
jakékoli konkrétní důvody však v žalobcově žalobě chyběly. Potřebnou konkretizaci nevnesla
do žaloby ani citovaná zákonná ustanovení: i ona jsou totiž ze své povahy obecná a základem
žalobního bodu se mohou stát jen tehdy, pokud jsou individualizována popisem konkrétních
okolností řízení, v nichž žalobce spatřuje nezákonnost, nebo argumenty zpochybňujícími
úvahy vyjádřené v rozhodnutí správního orgánu. Ani zákonná ustanovení, jichž se dovolával,
však žalobce nekonkretizoval.
Žaloba tak byla v podstatě blanketní; takovou žalobu ovšem nelze projednat. Soud
ve správním soudnictví se nezabývá zákonností napadeného rozhodnutí jaksi obecně,
ze všech možných úhlů pohledu, nýbrž je vázán (s výjimkou případů přezkumu z úřední
povinnosti) rozsahem a důvody žaloby, jak je žalobce sám vymezil v žalobě. Soud
přitom nemůže takto vyjádřenou vůli žalobce nahrazovat a sám určovat rozsah a meze
přezkumu. Pokud žalobce nijak nekonkretizuje své námitky, je to, jako kdyby správní
rozhodnutí vůbec nenapadl. Soud sice musí v jeho věci vydat rozhodnutí,
nebude to však rozhodnutí meritorní, jímž by bylo možno zvrátit pravomocné rozhodnutí
správního orgánu, a na právní situaci, s níž je žalobce nespokojen, se tak nic nezmění.
Je tedy v zájmu žalobce, aby svou žalobu podložil žalobními body – konkrétními výtkami,
které soudu umožní věcné přezkoumání.
Stejně jako obecné náležitosti, je možno i zvláštní náležitosti doplnit, a odstranit
tak nedostatky žaloby; to platí i o žalobních bodech. Zatímco však při doplňování ostatních
chybějících náležitosti je žalobce vázán jen lhůtou, kterou mu k tomu stanovil soud ve výzvě
podle §37 odst. 5 s. ř. s., možnost doplňovat žalobní body je vázána na běh lhůty pro podání
žaloby: podle §71 odst. 2 s. ř. s. lze totiž rozšířit žalobu o další žalobní body právě
jen v této lhůtě. Lhůta pro podání žaloby je přitom lhůtou zákonnou a její běh nelze zastavit
ani přerušit (jedinou výjimkou je přerušení běhu lhůty podle §35 odst. 8 s. ř. s. in fine
v případě, že žalobce požádá o osvobození od soudních poplatků nebo o ustanovení zástupce).
Obecná lhůta pro podání žaloby (a tedy pro doplňování, resp. rozšiřování, žalobních
bodů) činí dva měsíce ode dne, kdy bylo napadené rozhodnutí žalobci oznámeno (§72 odst. 1
s. ř. s.); zvláštní zákony však mohou stanovit lhůtu jinou. Tak je tomu právě u žalob
ve věcech azylu. Podle §32 odst. 1 zákona o azylu lze žalobu proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra ve věci azylu podat ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí. Rozhodnutí
žalovaného bylo žalobci doručeno dne 11. 11. 2004; lhůta k podání žaloby mu počala běžet
dne 12. 11. 2004 a skončila dne 26. 11. 2004. Žalobce sice podal žalobu v den následující
poté, kdy mu bylo rozhodnutí žalovaného doručeno, a v tomto ohledu tedy zákonnou
patnáctidenní lhůtu dodržel; jeho žaloba však byla blanketní, tedy neprojednatelná.
To bylo možno napravit za podmínky, že by žalobce v patnáctidenní lhůtě pro podání žaloby,
tedy do 26. 11. 2004, doplnil alespoň jeden žalobní bod; to se však nestalo.
Nejvyšší správní soud tedy shledal, že žalobu, kterou žalobce podal k soudu,
nebylo pro její závažné nedostatky možno projednat a žalobce to ani v zákonné lhůtě
pro podání žaloby nenapravil. Ve věci tak nebyla dána podmínka řízení spočívající v zahájení
řízení podáním k tomu způsobilým. Současně se zrušením rozsudku krajského soudu
proto Nejvyšší správní soud z úřední povinnosti [§109 odst. 3, §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]
odmítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného, jímž byla žalobcova žádost zamítnuta jako zjevně
nedůvodná (§110 odst. 1 s. ř. s., věta prvá za středníkem). Námitkami obsaženými v kasační
stížnosti se pak Nejvyšší správní soud pro nadbytečnost nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta. To se vztahuje
jak na řízení před Nejvyšším správním soudem, tak na řízení před soudem krajským
(§110 odst. 2 věta druhá s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. května 2006
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu