ECLI:CZ:NSS:2006:1.AZS.192.2004
sp. zn. 1 Azs 192/2004-58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: H. P., proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, zastoupenému pověřenou
pracovnicí žalovaného JUDr. Alenou Hájíčkovou, o přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné
správy, k žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 15. 4. 2003, č. j. OAM-1426/AŘ-
2002, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 31. 3. 2004, č. j. 7 Az 161/2003-37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný (dále jen stěžovatel) rozhodnutím ze dne 1. 11. 2001,
č. j. OAM-1897/VL-11-OL6-2000, zamítl v prvním stupni návrh na zahájení řízení o udělení
azylu žalobkyni. Stěžovatel návrh zamítl jako zjevně nedůvodný podle §16 odst. 1
písm. e) zákona č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb. o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o azylu“). Dále vyslovil, že žalobkyně
nesplňuje důvody pro udělení azylu podle §13 odst. 1, 2, a §14 zákona o azylu a dále
že se na ni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 téhož zákona.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně v zákonné lhůtě rozklad k ministru vnitra.
Ministr vnitra ve svém rozhodnutí z 15. 4. 2003, č. j. OAM-1426/AŘ-2002 rozklad zamítl
a rozhodnutí žalovaného ve všech částech potvrdil.
Obě rozhodnutí správního orgánu vycházela ze stejného právního posouzení situace:
z ústního pohovoru se žalobkyní vyplynulo, že na území České republiky přicestovala
pravidelnou autobusovou linkou L-P. Projížděla proto přes území Polska. Z této skutečnosti
správní orgán dovodil, že žalobkyně měla možnost požádat o azyl již v Polsku, které je
nesporně třetí bezpečnou zemí ve smyslu §2 odst. 2 zákona o azylu. Správní orgán proto
návrh na udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodný podle §16 odst. 1 písm. e) zákona o
azylu.
Žalobkyně brojila proti rozhodnutí ministra vnitra o rozkladu žalobou u Městského
soudu v Praze. V žalobě odkázala na svůj pohovor se žalovaným a tvrzení, že její cesta
přes Polsko měla charakter čistě tranzitní: území Polské republiky autobus projížděl v nočních
hodinách. Podle tvrzení žalobkyně odebral řidič autobusu na začátku cesty pasy všech
cestujících. Žalobkyně sama nevešla vůbec v kontakt se státními orgány Polské republiky.
Z těchto skutečností dovozovala, že neměla reálnou možnost požádat o azyl na území Polské
republiky. Jak navíc uvedla, o možnosti požádat o udělení azylu v Polské republice v době
přejezdu polského území ani nevěděla.
Žalované Ministerstvo vnitra ve svém vyjádření k žalobě uvedlo, že výše uvedená
tvrzení žalobkyně považuje za vysoce nevěrohodná. Žalovaný odkázal na znalosti
ze své úřední činnosti, kde se setkal již se stovkami ukrajinských žadatelů o azyl,
kteří přicestovali stejným způsobem jako žalobkyně. Všichni shodně uvedli,
že se na hranicích setkali s polskými pohraničními orgány a že jim byly kontrolovány
cestovní doklady a zavazadla.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. března 2004, č. j. 7 Az 161/2003-37,
rozhodnutí ministra vnitra ze dne 15. 4. 2003, č. j. OAM-1426/AŘ-2002, zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení. Soud zrušil rozhodnutí žalovaného pro vady v řízení spočívající
v tom, že skutkový stav, který vzaly správní orgány za základ napadeného rozhodnutí,
nemá oporu ve spise. Soud konkrétně uvedl, že si správní orgán nezjistil, kdy a kde žalobkyně
na území Polské republiky vstoupila, zda se tak stalo v denní či noční dobu,
zda byla při vstupu na území Polské republiky a jeho opouštění kontrolována orgány Polské
republiky, jak dlouho na území Polska pobývala, zda byla cesta přerušována apod. Při absenci
těchto zjištění si správní orgán nemohl učinit úsudek o tom, zda žalobkyně měla na území
Polska skutečnou možnost o azyl požádat či nikoliv. Soud uzavřel, že správní orgány obou
stupňů v tomto směru nesplnily svou povinnost zjistit přesně a úplně skutkový stav věcí
před vydáním rozhodnutí.
Žalovaný brojí proti rozsudku Městského soudu v Praze kasační stížností. Kasační
důvod spatřuje v nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem.
Pro podporu svých tvrzení se stěžovatel dovolává právního názoru vysloveného Nejvyšším
správním soudem v rozsudku z 26. 8. 2003, sp. zn. 4 Azs 2/2003. Stěžovatel uvádí,
že žalobkyně přicestovala z Ukrajiny přes Polsko. Polsko je bezpečná třetí země.
Klíčový je stěžovatelův názor, že „z okolností její cesty je dostatečně zřejmé, že mohla
požádat o azyl již v Polsku a sama žalobkyně ani v rozkladu neuvedla takovou okolnost,
která by jí zabránila o azyl v Polsku požádat“. Ve zbytku stěžovatel znovu opakuje
nevěrohodnost tvrzení žalobkyně ohledně toho, že nevešla ve styk s polskými pohraničními
orgány. Toto tvrzení je v rozporu s opačným tvrzením „řádově stovek“ ukrajinských žadatelů
o azyl v ČR, kteří přicestovali stejným způsobem jako žalobkyně a ve styk s polskými celními
orgány vešli.
Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zásadně nesouhlasí s nařčením
stěžovatele, že by v průběhu řízení neposkytla správnímu orgánu pravdivé informace.
Domnívá se, že správní orgán nemůže její tvrzení o průběhu cesty Polskem popřít pouze
na základě výpovědi jiných žadatelů o azyl. Své tvrzení je v jednotlivém případě povinen
zdůvodnit, což v jejím případě neučinil. Ztotožňuje se proto s právním názorem vysloveným
v rozsudku Městského soudu v tom smyslu, že zdůvodnění rozhodnutí stěžovatele
v jejím případě je zcela nedostačující.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského
soudu v souladu s ustanovením §109 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel
ve své kasační stížnosti uplatnil. Neshledal přitom v dosavadním řízení vady podle §109
odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Cílem pohovoru vedeného s žadatelem o azyl (§23 zákona o azylu) je umožnit
správnímu orgánu zjistit úplně a co možná přesně skutkový stav věcí před vydáním
rozhodnutí. Správní orgán je přirozeně povolán zjištěná skutková tvrzení potvrdit,
vyvrátit či jinak hodnotit jejich věrohodnost. Základem jeho rozhodovací činnosti však musí
být dostatečné zjištění skutkového stavu.
Této základní maximě správní orgán nedostál. Pohovor k důvodům návrhu na zahájení
řízení o udělení azylu na území ČR, vedený se žalobkyní dne 22. 10. 2001
(čl. 20-23 správního spisu), lze označit za přinejmenším lakonický. V otázce pro posouzení
případu klíčové, tedy prostředku dopravy a průběhu cesty přes území Polské republiky,
se správní orgán omezil na zjištění, že žalobkyně přicestovala do České republiky linkovým
autobusem L.-P. Jakákoliv další zjištění (průběh cesty, místo překročení státní hranice, styk
s pohraničními orgány Polské republiky apod.) chybí. Jejich absenci se správní orgán snaží
nahradit odkazy na „notoriety“ ohledně průběhu cest linkovým autobusem z Ukrajiny, které
jsou mu známy z úřední činnosti. Podobný postup je však nepřípustný : zjištění skutkového
stavu (či alespoň reálný pokus o jeho zjištění) v konkrétním případě nemohou být nahrazeny
tvrzením „řádově stovek“ jiných ukrajinských žadatelů o azyl v ČR.
Výše uvedené není v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu,
které se stěžovatel dovolává (rozsudek NSS z 26. 8. 2003, č. j. 4 Azs 2/2003-63, ve stejném
duchu srov. též rozsudek z 21. 8. 2003, č. j. 2 Azs 5/2003-46 či rozsudek z 23. 10. 2003,
č. j. 5 Azs 17/2003-45). V prvním zmiňovaném případě došel Nejvyšší správní soud k závěru,
že výraz „průjezdu“ bezpečnou třetí zemí (v daném případě Slovensko) je třeba vykládat
úzce. Stěžovatel v daném případě Slovenskou republikou sice pouze projížděl linkovým
autobusem na své cestě z Bulharska, nebylo však předmětem sporu, že by autobus nestavěl
a že by stěžovatel nemohl vejít v kontakt s pohraničními orgány Slovenské republiky.
Autobus stavěl na území Slovenska nejméně dvakrát – na maďarsko-slovenském hraničním
přechodu a na slovensko -českém hraničním přechodu. Z těchto skutkových okolností
Nejvyšší správní soud dovodil, že stěžovatel měl reálně možnost vejít ve styk se slovenskými
orgány a požádat o záštitu před pronásledováním.
Ke stejnému závěru došel Nejvyšší správní soud v rozsudku z 21. 8. 2003,
č. j. 2 Azs 5/2003-46. Tento případ se týkal ukrajinského žadatele o azyl, který přicestoval
do Prahy linkovým autobusem z Ch. do P. přes Polsko. V daném případě správní orgán zjistil
(a stěžovatel tato zjištění nezpochybňoval), že autobus stavěl přibližně jednu hodinu v K. a
také při hraničních kontrolách, kde všichni cestující museli z autobusu vystoupit a podrobit se
kontrole dokladů a zavazadel. Za těchto skutkových zjištění mohl správní orgán důvodně
usoudit, že dotyčný žadatel o azyl měl reálně možnost požádat o azyl v Polsku.
Podobný závěr však není možné učinit v projednávaném případě. Je sice zřejmé,
že Polská republika je bezpečnou třetí zemí ve smyslu §2 odst. 2 zákona o azylu.
Stejně tak skutečnost, že žadatel o azyl legálně překročil ukraj insko-polskou hranici,
na které proběhla pasová kontrola, by byla dostatečným důvodem pro zamítnutí návrhu
na zahájení řízení o udělení azylu. Tato skutečnost však musí být podložena dostatečně
provedenými skutkovými zjištěními v průběhu pohovoru. V konkrétním případě
však není možné tento závěr učinit.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalobkyně,
které by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo,
se náhrady nákladů řízení nedomáhala a dle obsahu spisu ji ani náklady nevznikly.
Žádný z účastníků nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2006
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu