ECLI:CZ:NSS:2006:1.AZS.26.2006
sp. zn. 1 Azs 26/2006 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně H. V.,
zastoupené JUDr. Ivo Adámkem, advokátem se sídlem Ostrčilova 13, 702 00 Ostrava 2, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34
Praha 7, proti rozhodnutí ze dne 10. 11. 2004, č. j. OAM-3100/VL-07-08-2004, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 8. 2005,
č. j. 59 Az 204/2004-23,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 8. 2005, č. j. 59 Az 204/2004-23,
se zrušuje .
II. Žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 11. 2004,
č. j. OAM-3100/VL-07-08-2004, se odmítá .
III. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Odměna advokáta JUDr. Iva Adámka se u r č u je částkou 2150 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 10. 11. 2004 zamítl žalovaný žádost žalobkyně o udělení azylu
jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Žalobkyně napadla toto rozhodnutí žalobou ke Krajskému soudu v Ostravě,
v níž kromě označení napadeného rozhodnutí uvedla pouze tolik, že s rozhodnutím nesouhlasí
a napadá jej v rozsahu výroků o zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné; dodala, že žalovaný
v řízení porušil §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 1 správního řádu
(č. 71/1967 Sb.), jakož i §12 zákona o azylu, a k důkazům odkázala na obsah správního
spisu. Závěrem navrhla, aby rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno a věc mu byla vrácena
k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl rozsudkem ze dne 3. 8. 2005; v řízení
před správním orgánem přitom neshledal žádné vady a přisvědčil žalovanému i v právním
posouzení věci.
V kasační stížnosti proti tomuto rozsudku žalobkyně opětovně v obecné rovině
namítla, že žalovaný porušil četná ustanovení správního řádu (§3 odst. 4, §32 odst. 1, §34
odst. 1, §46). Zdůraznila, že v zemi původu měla potíže s věřiteli, kteří jí vyhrožovali kvůli
nesplaceným dluhům. Nemělo smysl obracet se na policii, protože ta podobné věci trpí a často
je i podporuje. Problémy žalobkyně jsou jen zdánlivě soukromého charakteru:
o jejich skutečné povaze vypovídají články 43 a 53 Příručky k postupům a kritériím
pro určování právního postavení uprchlíků. V podstatě totéž pak uvedl ustanovený zástupce
žalobkyně v doplnění kasační stížnosti.
Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Požádala též o to, aby její kasační stížnosti
byl přiznán odkladný účinek; tato žádost se však – s ohledem na rozhodnutí o kasační
stížnosti – stala bezpředmětnou.
Před zkoumáním vlastních stížních námitek se Nejvyšší správní soud zabýval obsahem
a náležitostmi žaloby podané v této věci; zjistil přitom, že žalobu nebylo možno projednat.
Žaloba ve správním soudnictví musí splňovat jednak obecné náležitosti podání
stanovené v §37 odst. 3 s. ř. s. – tedy údaj o tom, čeho se týká, kdo ji podává, proti komu
směřuje a co navrhuje; musí být též podepsána a datována. Všem těmto náležitostem
žalobkyně ve své žalobě dostála. Krom toho však zákon klade na žalobu i požadavky zvláštní;
mimo jiné musí žaloba obsahovat i žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých
skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné
nebo nicotné [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Žaloba podaná žalobkyní u soudu dne 16. 11. 2004 splňovala všechny náležitosti
obecné, zcela však postrádala náležitosti zvláštní včetně žalobních bodů: žalobkyně
v ní jednak obecně vyslovila nesouhlas s napadeným rozhodnutím, jednak označila několik
ustanovení správního řádu a zákona o azylu, která žalovaný podle jejího názoru porušil.
Takto nespecifikované podání však správnímu soudu vůbec neumožňuje přezkoumat
napadené rozhodnutí. Co se týče slov, podle nichž žalobkyně „s rozhodnutím nesouhlasí“,
soud k nim nemůže nijak přihlížet, pokud nejsou podložena skutkovými a právními důvody
nesouhlasu; jakékoli konkrétní důvody však v žalobě chyběly. Potřebnou konkretizaci
nevnesla do žaloby ani citovaná zákonná ustanovení: i ona jsou totiž ze své povahy obecná
a základem žalobního bodu se mohou stát jen tehdy, pokud jsou individualizována popisem
konkrétních okolností řízení, v nichž žalobce spatřuje nezákonnost, nebo argumenty
zpochybňujícími úvahy vyjádřené v rozhodnutí správního orgánu. Ani zákonná ustanovení,
jichž se dovolávala, však žalobkyně nekonkretizovala.
Žaloba tak byla v podstatě blanketní; takovou žalobu ovšem nelze projednat. Soud
ve správním soudnictví se nezabývá zákonností napadeného rozhodnutí jaksi obecně, ze všech
možných úhlů pohledu, nýbrž je vázán (s výjimkou případů přezkumu z úřední povinnosti)
rozsahem a důvody žaloby, jak je žalobce sám vymezil v žalobě. Soud přitom nemůže
takto vyjádřenou vůli žalobce nahrazovat a sám určovat rozsah a meze přezkumu.
Pokud žalobce nijak nekonkretizuje své námitky, je to, jako kdyby správní rozhodnutí vůbec
nenapadl. Soud sice musí v jeho věci vydat rozhodnutí, nebude to však rozhodnutí meritorní,
jímž by bylo možno zvrátit pravomocné rozhodnutí správního orgánu, a na právní situaci,
s níž je žalobce nespokojen, se tak nic nezmění. Je tedy v zájmu žalobce, aby svou žalobu
podložil žalobními body – konkrétními výtkami, které soudu umožní věcné přezkoumání.
Stejně jako obecné náležitosti, je možno i zvláštní náležitosti doplnit, a odstranit
tak nedostatky žaloby; to platí i o žalobních bodech. Zatímco však při doplňování ostatních
chybějících náležitosti je žalobce vázán jen lhůtou, kterou mu k tomu stanovil soud ve výzvě
podle §37 odst. 5 s. ř. s., možnost doplňovat žalobní body je vázána na běh lhůty pro podání
žaloby: podle §71 odst. 2 s. ř. s. lze totiž rozšířit žalobu o další žalobní body právě
jen v této lhůtě. Lhůta pro podání žaloby je přitom lhůtou zákonnou a její běh nelze zastavit
ani přerušit (jedinou výjimkou je přerušení běhu lhůty podle §35 odst. 8 s. ř. s. in fine
v případě, že žalobce požádá o osvobození od soudních poplatků nebo o ustanovení zástupce).
Obecná lhůta pro podání žaloby (a tedy pro doplňování, resp. rozšiřování, žalobních
bodů) činí dva měsíce ode dne, kdy bylo napadené rozhodnutí žalobci oznámeno (§72 odst. 1
s. ř. s.); zvláštní zákony však mohou stanovit lhůtu jinou. Tak je tomu právě u žalob ve věcech
azylu (resp. po 1. 9. 2006 ve věcech mezinárodní ochrany). Podle §32 odst. 2 zákona o azylu
lze žalobu proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ve věci mezinárodní ochrany, jímž se žádost
zamítá jako zjevně nedůvodná, podat ve lhůtě 7 dnů ode dne doručení rozhodnutí. Rozhodnutí
žalovaného bylo žalobkyni doručeno dne 15. 11. 2004; lhůta k podání žaloby jí počala běžet
dne 16. 11. 2004 a skončila dne 22. 11. 2004. Žalobkyně sice podala žalobu v den následující
poté, kdy jí bylo rozhodnutí žalovaného doručeno, a v tomto ohledu tedy zákonnou
sedmidenní lhůtu dodržela; její žaloba však byla blanketní, tedy neprojednatelná. To bylo
možno napravit za podmínky, že by žalobkyně v sedmidenní lhůtě pro podání žaloby,
tedy do 22. 11. 2004, doplnila alespoň jeden žalobní bod; to se však nestalo.
Nejvyšší správní soud tedy shledal, že žalobu, kterou žalobkyně podala k soudu,
nebylo pro její závažné nedostatky možno projednat a žalobkyně to ani v zákonné lhůtě
pro podání žaloby nenapravila. Ve věci tak nebyla dána podmínka řízení spočívající
v zahájení řízení podáním k tomu způsobilým. Současně se zrušením rozsudku krajského
soudu proto Nejvyšší správní soud z úřední povinnosti [§109 odst. 3, §103 odst. 1 písm. c)
s. ř. s.] odmítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného, jímž byla žádost žalobkyně zamítnuta jako
zjevně nedůvodná (§110 odst. 1 s. ř. s., věta prvá za středníkem). Námitkami obsaženými
v kasační stížnosti se pak Nejvyšší správní soud pro nadbytečnost nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta. To se vztahuje
jak na řízení před Nejvyšším správním soudem, tak na řízení před soudem krajským
(§110 odst. 2 věta druhá s. ř. s.). Zástupci, který byl žalobkyni ustanoven soudem, náleží
mimosmluvní odměna podle §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátního
tarifu). Soud proto přiznal zástupci žalobkyně v souladu se sazbou mimosmluvní odměny
(a podle tarifů platných a účinných do 31. 8. 2006) 2000 Kč za dva úkony právní služby
a 150 Kč jako paušální náhradu výdajů s těmito úkony spojených (§13 odst. 3 advokátního
tarifu). Celkem tedy zástupci náleží 2150 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. října 2006
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu