ECLI:CZ:NSS:2006:1.AZS.27.2006
sp. zn. 1 Azs 27/2006 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: O. P.,
zastoupené Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem Pod Terebkou 12, 140 00
Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní
schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, proti rozhodnutí ze dne 10. 5. 2005,
č. j. OAM-796/VL-20-ZA05-2005, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 27. 9. 2005, č. j. 56 Az 74/2005-22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 10. 5. 2005 zamítl žalovaný žádost žalobkyně o udělení azylu
jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Žalobu, jíž žalobkyně napadla toto rozhodnutí, Krajský soud v Brně odmítl: dovodil,
že žaloba postrádala jak základní náležitosti podání podle §37 odst. 2 soudního řádu
správního, tak speciální náležitosti žaloby ve smyslu §71 odst. 1 tohoto zákona. Žalobkyně
navzdory výzvě soudu potřebné náležitosti nedoplnila, a žalobu tak nebylo možno projednat.
Proti usnesení krajského soudu podala žalobkyně kasační stížnost. Popsala zde
v obecné rovině některá pochybení, jimiž správní orgán porušil §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34
odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu (správní orgán podle žalobkyně nezjistil
přesně a úplně skutkový stav věci; důkazy, které si opatřil, nebyly úplné, a v důsledku toho
byla věc i nesprávně právně posouzena; rozhodnutí správního orgánu nevyplývá ze zjištěných
podkladů). K tomu žalobkyně dodala, že zemi původu opustila pro tam panující poměry,
které jsou popsány v čl. 43 a 53 Příručky k postupům a kritériím pro určování právního
postavení uprchlíků; tyto články pak citovala. Konečně uvedla, že žalobu si psala sama,
protože nemá peníze na právní pomoc, a žaloba proto nepochybně neměla potřebné
náležitosti. Výzvu soudu k doplnění žaloby však žalobkyně vůbec nedostala, a nemohla na ni
tedy reagovat; to soud nevzal v úvahu. V doplnění kasační stížnosti, sepsaném advokátkou,
pak žalobkyně specifikovala pochybení žalovaného a krajského soudu tak, že oba orgány se
opomněly zabývat dostupností zdravotní péče na U., která byla nezbytná pro zdraví a další
život syna žalobkyně. Žalovaný měl zjistit, že obavy žalobkyně přímo souvisejí
s nedostupností bezplatné zdravotní péče na U., v jejímž důsledku se syn žalobkyně i ona
sama ocitli v ohrožení zdraví a života, a měl zvažovat udělení humanitárního azylu žalobkyni.
Kromě toho oba orgány nedostatečně posoudili schopnost u. státních orgánů poskytnout svým
občanům účinnou pomoc v případě porušení jejich práv.
Proto žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení
Krajského soudu v Brně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Požádala též o to, aby její kasační
stížnosti byl přiznán odkladný účinek; tato žádost se však – s ohledem na zamítnutí kasační
stížnosti – stala bezpředmětnou.
Kasační stížnost je částečně nepřípustná; ve zbytku pak není důvodná.
Co se týče poukazu na ustanovení správního řádu, která žalovaný údajně porušil,
nelze jej považovat za řádně uplatněný důvod kasační stížnosti, jak jej vymezuje ustanovení
§103 odst. 1 s. ř. s. Jednou ze zvláštních náležitostí kasační stížnosti (§106 odst. 1 s. ř. s.)
je i označení důvodů, pro něž stěžovatel napadá rozhodnutí krajského soudu – tzv. stížních
bodů. Stížní bod musí zpravidla zahrnovat jak skutkové, tak právní důvody, pro něž stěžovatel
považuje rozhodnutí soudu za nezákonné. Důvody uvedené v §103 odst. 1 s. ř. s. jsou přitom
jen obecnými kategoriemi, které musí stěžovatel v kasační stížnosti naplnit konkrétním
a jedinečným obsahem, tedy vylíčit, k jakým konkrétním vadám došlo podle jeho názoru
v řízení před správním orgánem či před soudem, jakými blíže určenými vadami trpí podle něj
rozhodnutí soudu, v čem přesně spatřuje stěžovatel nesprávné posouzení právní otázky
soudem apod. Pouhá paragrafová či slovní citace některého zákonného ustanovení – v případě
žalobkyně ustanovení správního řádu – tak jako stížní bod neobstojí: nejsou z ní totiž zřejmé
žádné konkrétní námitky proti postupu správního orgánu, kterými by se soud mohl zabývat.
Takto nekvalifikované tvrzení není stížním bodem, jak jej má na mysli §103 odst. 1 s. ř. s.,
nýbrž tzv. jiným důvodem podle §104 odst. 4 s. ř. s. Opírá-li se kasační stížnost o takový
důvod, je v této části nepřípustná (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Totéž platí i o citacích z Příručky k postupům a kritériím pro určování právního
postavení uprchlíků. Jednotlivé články této příručky obsahují pravidla pro posuzování
různých typových situací, v nichž se mohou ve svých zemích původu ocitat žadatelé o azyl;
ta jsou však formulována obecně. Pouhý odkaz na určitý článek této příručky je pro soud
stejně irelevantní jako odkaz na ustanovení právního předpisu, neboť obsah metodické
pomůcky i právního předpisu je ze své podstaty obecný. Je jistě možné učinit takový odkaz
součástí stížního bodu; musí být ovšem doplněn konkrétním tvrzením vypovídajícím
o konkrétní situaci, námitce či postoji stěžovatele. V projednávané věci tomu tak není,
což opět zakládá nepřípustnost ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s.
Další část kasační stížnosti směřuje do právního posouzení důvodů pro udělení azylu.
Žalobkyně zde namítá neúplná skutková zjištění ohledně ochrany poskytované u. státními
orgány a domáhá se udělení humanitárního azylu pro nedostupnost bezplatné zdravotní péče
na U.; námitky tohoto typu však nelze v její věci účinně uplatnit. Usnesením, proti němuž
žalobkyně brojí, odmítl krajský soud její žalobu jako neprojednatelnou: jedinou právní
otázkou, jíž se krajský soud zabýval, tak bylo splnění náležitostí žaloby ve smyslu §37 odst. 2
a §71 odst. 1 s. ř. s. Zkoumání takové otázky nutně předchází zkoumání případných věcných
námitek: přezkoumávat postup a závěry správního orgánu je totiž možné jen tehdy, pokud je
žaloba formálně bezvadná a obsahově dostatečně určitá. Není-li tomu tak, musí soud přestat
na tomto zjištění a nemůže již zkoumat nic dalšího. Poukazovat na nesprávný postup
správního orgánu a na nedostatečné posuzování situace v zemi původu žalobkyně se tak v této
věci míjí účinkem: krajský soud se ničím takovým nezabýval a zabývat ani nemohl.
Odmítl-li soud žalobu pro neprojednatelnost podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze
zpochybňovat pouze zákonnost tohoto postupu samotného. To žalobkyně učinila: připustila
vady svého podání, ovšem odůvodňovala je tím, že žalobu psala sama, bez právní pomoci,
a že výzvu soudu k doplnění nedostala. Takové námitky ale o nezákonnosti napadeného
usnesení krajského soudu nesvědčí. Postup krajského soudu nebyl vyvolán tím, že žaloba
nebyla sepsána s pomocí advokáta: takovou podmínku pro podání žaloby zákon nestanoví.
Podání sepsané advokátem sice zpravidla bývá kvalifikovanější a přesnější; to však nebrání
tomu, aby i účastník bez právního vzdělání jasně formuloval, v čem spatřuje pochybení
správního orgánu. Krajský soud právě tuto jasnost v podání žalobkyně postrádal; proto ji také
vyzval, aby své podání doplnila, a označil rovněž, v jakých směrech tak má učinit. Výzva
ze dne 19. 7. 2005 byla žalobkyni doručena dne 21. 7. 2005: na doručence je kromě údaje
o dni předání zásilky a podpisu doručovatele uveden jako osoba, která písemnost převzala,
V. J., soused. Doručenka tak má všechny náležitosti ve smyslu §50f odst. 2 občanského
soudního řádu. Jelikož nešlo o zásilku určenou k doručení do vlastních rukou adresáta,
postupoval doručovatel správně, pokud předal písemnost sousedovi: ten je totiž „vhodnou
fyzickou osobou bydlící, působící nebo zaměstnané na témže místě nebo v jeho okolí,
která adresáta zná a souhlasí s tím, že mu písemnost odevzdá“ (§46 odst. 3 věta druhá
o. s. ř.). Až tehdy, pokud by tímto způsobem nebylo možno doručit, bylo by na místě uložení
zásilky. Doručení jiné fyzické osobě je neúčinné (tj. není možno s ním spojovat následky
doručení a případně od něj počítat lhůty ke splnění povinnosti stanovené v doručované
písemnosti) pouze v případě, že onou fyzickou osobou zmíněnou v právě citovaném
ustanovení je účastník, který má na věci protichůdný zájem (odst. 4 tamtéž); nic takového
však žalobkyně netvrdí (je ostatně zjevné, že účastníkem řízení v této věci je pouze žalobkyně
a žalovaný, a žádná jiná fyzická osoba). Tvrzení žalobkyně o tom, že výzvu „nedostala“, tedy
nemůže vyvrátit prokázané doručení: soud totiž zkoumá jen to, zda bylo doručeno v souladu
se zákonem, a nikoli to, zda účastník zásilku fyzicky „dostal“ (srov. k tomu i institut
tzv. náhradního doručení neboli doručení fikcí, jak je pro fyzické osoby upraven v §46 odst. 5
a 6 o. s. ř.: podle těchto ustanovení platí, že zásilka se za jistých okolností považuje
za doručenou i navzdory tomu, že adresát ji nepřevzal, a nemohl se tak ani seznámit s jejím
obsahem). Postupu při doručování ve věci žalobkyně nelze nic vytknout; tato námitka
žalobkyně tak neobstojí.
Žalobkyně se svými námitkami tedy neuspěla. Jelikož v řízení o kasační stížnosti
nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3
s. ř. s.), Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta
druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch;
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo
na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. října 2006
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu