ECLI:CZ:NSS:2006:1.AZS.95.2005
sp. zn. 1 Azs 95/2005 - 86
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: T. S.,
zastoupené Mgr. Milanem Milnerem, advokátem se sídlem Václavské nám. 794/38, 110 00
Praha 1, proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, 170 34 Praha 7, proti rozhodnutí ze dne 21. 2. 2004, č. j. OAM-379/VL-19-17-
2004, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
13. 7. 2004, č. j. 63 Az 55/2004-18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 21. 2. 2004 zamítl žalovaný žádost žalobkyně o udělení azylu
jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobkyně obecně namítla porušení četných
ustanovení správního řádu i ustanovení §16 a §91 zákona o azylu ze strany žalovaného.
Shrnula zde též svůj skutkový příběh: v červenci roku 2003 ji i její dceru opustil manžel
(od té doby je nezvěstný) a nato po ní začali neznámí muži vymáhat peníze,
které jim prý manžel dlužil, a žalobkyni i její dceru bili. Vyděrači hrozili, že žalobkyni prodají
do veřejného domu, a ona proto věděla, že se nemůže obrátit na policii, ale že musí rychle
opustit zemi: jinak by se musela obávat i o svůj život. Vstupem do azylového řízení nechce
žalobkyně legalizovat svůj pobyt v ČR, nýbrž zachránit si život. Navrhla proto, aby soud
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl rozsudkem ze dne 13. 7. 2004. V řízení
před správním orgánem neshledal žádné vady a přisvědčil žalovanému i v právním posouzení
věci. I podle zjištění krajského soudu totiž žalobkyně v průběhu správního řízení netvrdila,
že byla na Ukrajině pronásledována pro uplatňování politických práv a svobod,
nebo že by se obávala pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
(§12 zákona o azylu): důvod pro užití §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu byl tedy dán.
Zásilka obsahující tento rozsudek byla předána k poštovní přepravě dne 22. 7. 2004
a opatřena adresou, na níž se žalobkyně naposledy zdržovala a na niž jí bylo doručováno
v průběhu soudního řízení. Dne 11. 8. 2004 se však zásilka jako nedoručená vrátila zpět;
na obálce bylo přitom vyznačeno, že adresátka nebyla při doručování zastižena,
a byla proto vyzvána, aby si vyzvedla písemnost na poště; to však neučinila. Dne 30. 9. 2004
se žalobkyně dostavila ke Krajskému soudu v Ostravě, kde si rozsudek ze dne 13. 7. 2004
osobně převzala; dne 1. 10. 2004 pak podala k poštovní přepravě kasační stížnost.
Zde žalobkyně nejprve dokládala, že její kasační stížnost nebyla podána opožděně.
Zpochybnila fikci doručení, neboť se v místě doručování v dané době nezdržovala,
a podrobně objasnila skutkové okolnosti doručování. Lhůta pro podání kasační stížnosti
podle ní začala běžet až 30. 9. 2004, kdy rozsudek osobně převzala, a její kasační stížnost
je tak podána včas.
Dále žalobkyně brojila proti právnímu posouzení věci samé, a to z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního (nesprávné posouzení právní otázky
soudem a vady řízení před správním orgánem). Vady řízení před správním orgánem vypočetla
žalobkyně obecným způsobem tak, že citovala některá ustanovení správního řádu (§3 odst. 3
a 4, §32 odst. 1, §46, §47 odst. 3) a jejich podstatný obsah, což doplnila slovním
komentářem. Kromě nekonkrétních tvrzení (správní rozhodnutí trpí „nesprávností
a nepřesvědčivostí“ spočívající „v nedostatečném zohlednění“ okolností odchodu z vlasti
i současné situace žalobkyně) žalobkyně zpochybnila vypovídací hodnotu formuláře k žádosti
o udělení azylu. Otázky byly velmi formální a neumožnily žalobkyni, aby objasnila
svou situaci. Před pohovorem spolubydlící ve středisku žalobkyni varovali, ať o svých
problémech nemluví; žalobkyně proto vypovídala velmi zdrženlivě. Navíc měla obavy
z „nevlídné a podezřelé“ tlumočnice, která sama pochází z bývalého SSSR
a „má kontakty kdoví s kým“. Tlumočnice při pohovoru nevystupovala nestranně,
a stejně tak byl proti žalobkyni zaujat i zaměstnanec žalovaného, který pohovor vedl.
K tomu žalobkyně dodala, že se bála dostavit ke krajskému soudu, protože věděla,
že by to její věci stejně nepomohlo.
Námitku nesprávného posouzení právní otázky uvedla žalobkyně obecným
konstatováním o tom, že splňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 a §14 zákona
o azylu, resp. pro vztažení překážky vycestování ve smyslu §91 tohoto zákona. Poté soudu
nabídla obšírné vylíčení svého životního příběhu: popsala zde, jak byla ve věku devatenácti
let zlákána do H., kde byla po dobu jednoho roku nucena k prostituci, jak ji po návratu na
Ukrajinu (kde se žalobkyně provdala a kde se jí narodila dcera) začali pronásledovat její
trýznitelé a jak v této těžké situaci opustil rodinu manžel žalobkyně. Žalobkyně se podle
vlastních slov nemohla obrátit na zkorumpovanou policii, která by možná jednoho dva
pronásledovatele stíhala, ale další by ji zabili. Žalobkyně neměla z čeho žít, a tak svěřila dceru
do péče prarodičů a sama přijala práci v Ch. I zde byla nucena živit se prostitucí; naštěstí jí
policie udělila zákaz pobytu, a žalobkyně tak mohla požádat o azyl bez podezření ze strany
mafie. Na Ukrajinu se žalobkyně nemůže vrátit, protože jí tam chodí výhrůžné vzkazy, ať se
těší, co se jí po návratu stane. Pronásledovatelé hrozí, že ublíží i dceři žalobkyně. Soud by
proto měl žalobkyni vyhovět s ohledem na nebezpečí, které jí doma hrozí. V dosavadním
řízení neměla žalobkyně možnost řádně se ke své věci vyjádřit; přitom má i důkazy v podobě
jizvy na svém vlastním těle. Proto žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejprve bylo třeba posoudit včasnost kasační stížnosti, tedy zjistit, kdy byl rozsudek
žalobkyni doručen, a od kterého dne tak počala běžet lhůta k podání kasační stížnosti.
Jak vyplynulo ze sdělení zaměstnankyně pošty v Ž. R., žalobkyně měla zaplacenu dosílku do
P. do data 21. 7. 2004; zásilka obsahující rozsudek krajského soudu přitom přišla 23. 7. 2004.
Na poště si nebyli jisti, zda si žalobkyně doplatí dosílku; z opatrnosti se proto pokusili jí
doručit přímo na adresu v Ž. R., aniž přitom ověřovali, zda se tam žalobkyně zdržuje, a poté
zásilku uložili na poště.
Fikce doručení, k níž by došlo 2. 8. 2004, kdyby se žalobkyně v místě zdržovala,
je tak vyvrácena: oproti tvrzení žalobkyně, že se v dané době zdržovala na adrese v P.
a s poštou komunikovala pouze telefonicky – podpořenému navíc tím, že žalobkyně
měla v době těsně předcházející zaplacenu dosílku do P. (což svědčí o úmyslu zdržovat se tam
dlouhodobě) – stojí sdělení zaměstnankyně pošty, z nějž je patrné, že výzva k vyzvednutí
písemnosti uložené na poště byla pouze formální a že doručovatel nijak neověřoval, zda se
žalobkyně v místě skutečně zdržuje. Jelikož fikce doručení nenastala, nabyl napadený
rozsudek krajského soudu právní moci až 30. 9. 2004, kdy si jej žalobkyně osobně převzala.
Lhůta pro podání kasační stížnosti počala běžet dne 1. 10. 2004; kasační stížnost podaná
k poštovní přepravě tohoto dne je tedy podána včas.
Kasační stížnost je částečně nepřípustná a obsahuje některé nové skutečnosti,
k nimž Nejvyšší správní soud nepřihlížel; ve zbytku pak není důvodná.
Nejprve je třeba uvést, že Nejvyšší správní soud v souladu s §109 odst. 4 s. ř. s.
nepřihlížel k novým okolnostem obsaženým ve vylíčení životního příběhu žalobkyně.
Srovná-li se tento nový příběh se skutečnostmi uvedenými v žalobě (a ostatně i s výpověďmi
žalobkyně ve správním řízení), shodují se toliko údaje o tom, že žalobkyni opustil manžel,
na Ukrajině jí vyhrožují násilníci a žalobkyně se obává o svůj život. Nová tvrzení o nucené
prostituci v H. a v Ch. a o násilnostech s tím spojených, jakož i o tom, že pronásledovateli na
Ukrajině byli ve skutečnosti ti, kteří žalobkyni dříve trýznili v H., uplatnila žalobkyně poprvé
až v kasační stížnosti, a Nejvyšší správní soud se jimi proto věcně nezabýval. Totéž platí i o
námitkám proti formálnosti otázek ve formuláři žádosti a zejména o vylíčení průběhu
pohovoru podle §23 zákona o azylu v kasační stížnosti: žádnou tak konkrétní výtku, jako jsou
nevlídnost a podezřelé kontakty tlumočnice a zaujatost zaměstnance žalovaného, žalobkyně
do své žaloby nezahrnula (omezila se zde jen na obecnou citaci ustanovení správního řádu), a
ani k těmto novým tvrzením tak Nejvyšší správní soud nepřihlížel.
Námitka, podle níž měl být žalobkyni udělen humanitární azyl podle §14 zákona
o azylu, je nepřípustná: žalobkyně ji totiž neuplatnila v řízení před krajským soudem,
ač tak učinit mohla (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Nepřípustné, byť z jiného důvodu, jsou i námitky směřující proti postupu žalovaného
při vedení řízení a při vydávání rozhodnutí: jsou totiž založeny na tvrzeních
tak nekvalifikovaných, že je nelze považovat za řádně uplatněný kasační důvod
(neboli tzv. stížní bod) ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s., kterým by se zdejší soud mohl zabývat.
Stížní bod musí zpravidla zahrnovat jak skutkové, tak právní důvody, pro něž účastník
považuje rozhodnutí soudu za nezákonné. Pouhá paragrafová či slovní citace některého
zákonného ustanovení tak jako stížní bod neobstojí, stejně jako nepostačí, když účastník
označí rozhodnutí správního orgánu či soudu jako vadné, nezákonné či nicotné a odkáže
přitom na zákonné ustanovení. Právě toho se však žalobkyně dopustila, neboť k paragrafovým
označením ustanovením správního řádu nedodala kromě parafráze jejich slovního obsahu
nic bližšího, co by zároveň již dříve uplatnila v řízení před krajským soudem. Další část
kasační stížnosti sice obsahuje konkrétní výtky proti způsobu vedení pohovoru:
k těm však Nejvyšší správní soud nemohl přihlížet ze shora uvedených důvodů. Konkretizace,
kterou žalobkyně učinila až v kasační stížnosti, a nikoli již v žalobě, je konkretizací
nepřípustnou. Z procesních námitek žalobkyně tak zůstávají holá obecně citovaná ustanovení,
která nelze považovat za stížní bod. Tyto námitky jsou tedy tzv. jinými důvody,
které rovněž způsobují nepřípustnost kasační stížnosti a které neumožňují meritorní posouzení
(§104 odst. 4 s. ř. s.).
K věcnému přezkoumání tak zbývá ta námitka, podle níž neměla být žádost žalobkyně
zamítnuta jako zjevně nedůvodná, protože žalobkyně splňuje podmínky pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu; co do skutkových důvodů lze pak přihlédnout jen ke skutečnostem
uplatněným už v řízení před krajským soudem – tzn. vydírání ze strany neznámých osob
a nedůvěra k místní policii. Krom toho je žalobkyně přesvědčena, že jí v návratu na Ukrajinu
brání překážka vycestování.
Žalobkyně neupřesňuje, který z azylových důvodů podle §12 zákona o azylu
jí podle vlastního názoru svědčí; ostatně ani vzájemně neslučitelná tvrzení žalobkyně
ve správním řízení, v řízení před krajským soudem a v kasační stížnosti do toho nevnášejí
jasno. Ve správním řízení žalobkyně vypovídala v tom smyslu, že její manžel jednoho
dne zmizel a krátce nato se u nich začali objevovat neznámí muži, údajní manželovi přátelé;
ti žalobkyni tvrdili, že její manžel jim dluží částku 20 000 USD, a chtěli, aby jim místo
něj zaplatila sama žalobkyně. Jednou se s nimi žalobkyně pohádala a dostala políček.
V žalobě zůstal základ tvrzení stejný – zmizelý manžel a osoby vymáhající jeho dluh – ovšem
žalobkyně nadto dodala, že vyděrači „bili“ ji i její dceru a vyhrožovali, že prodají žalobkyni
do veřejného domu. V kasační stížnosti žalobkyně vylíčila skutečnosti ještě dramatičtěji:
vyděrači již nepřicházeli kvůli manželovu dluhu, nýbrž proto, aby ztrestali žalobkyni samu
za to, že uprchla z H., kde pro ně pracovala jako prostitutka. Tyto nesrovnalosti svědčí o tom,
že ne všechna tvrzení žalobkyně jsou pravdivá a nelze z nich vycházet.
V každém případě však ani jeden z příběhů popsaných žalobkyní nevypovídá
o pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod [§12 písm. a) zákona o azylu],
ani o oprávněných obavách žalobkyně z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů [písm. b) tamtéž]. Motivem vyděračů byla buď snaha získat nezákonným způsobem
peníze (ať už skutečně dlužené či nikoli), nebo osobní mstivost nijak nesouvisející
s výše popsanými sociálními charakteristikami vydírané osoby. Výhrůžky jakýchkoli
soukromých osob, ať už se jedná o příslušníky organizovaného zločinu, nebo osoby jiné,
nejsou pronásledováním ve smyslu §12 zákona o azylu, pokud nejsou způsobeny některým
ze shora uvedených důvodů; to není případ žalobkyně. Tvrzení o tom, že žalobkyně
byla v zemi původu vystavena výhrůžkám ze strany soukromých osob, může snad svědčit
o stavu obecné kriminality na Ukrajině; azylové řízení však neslouží k tomu, aby správní
orgán snášel důkazy o míře a povaze obecně kriminálních činů v zemích původu žadatelů
o azyl, nýbrž ke zjištění či vyvrácení existence důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu.
Neobstojí konečně ani námitka směřující proti závěru žalovaného o neexistenci
překážky vycestování: žalobkyně tvrdí, že tato překážka je u ní dána, protože by po návratu
na Ukrajinu byla ohrožena na životě. Subjektivní náhled žalobkyně na věc zde
však není určující: důležité je, že žalovaný o překážce vycestování u žalobkyně vůbec
nerozhodoval, a ani rozhodovat neměl. V tom, že se žalovaný nezabýval překážkami
vycestování u žalobkyně, nelze spatřovat žádné pochybení. Jak totiž plyne z §28 zákona
o azylu, ministerstvo vnitra v rozhodnutí uvede, zda se na cizince vztahuje překážka
vycestování podle §91 téhož zákona tehdy, pokud bude rozhodnuto o neudělení nebo odnětí
azylu. Rozhodnutí o zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné přitom není rozhodnutím
o odnětí azylu (neboť žalobkyni nebyl dříve udělen azyl, který by jí nyní mohl být odňat),
ani rozhodnutím o neudělení azylu. Za rozhodnutí o neudělení azylu totiž lze považovat pouze
rozhodnutí, kterým ministerstvo vnitra rozhodne o neudělení azylu pro nesplnění podmínek
uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu po věcném posouzení důvodů
tvrzených žadatelem o azyl. V případech, kdy je vydáváno rozhodnutí o zamítnutí žádosti
jako zjevně nedůvodné, žalovaný o udělení azylu nerozhoduje, tj. nezabývá se věcně důvody
žádosti o azyl tvrzenými žadatelem, a to právě proto, že žadatel o azyl v takovém případě
ani neuvádí důvody, které by mohly být po svém ověření podřazeny pod důvod,
pro nějž lze udělit azyl podle §12 zákona o azylu. Výrok o překážkách vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu by v takových případech byl výrokem nadbytečným. Nelze tedy u soudu
s úspěchem vznášet důvody, pro něž měl žalovaný podle přesvědčení účastníka rozhodnout
o takových či onakých překážkách vycestování: v rozhodnutích vydaných podle §16 zákona
o azylu žalovaný nerozhoduje o překážkách vycestování vůbec, natožpak aby věcně zvažoval
obsah tvrzení účastníků.
Z tohoto důvodu neshledal Nejvyšší správní soud v postupu žalovaného v daném
případě žádné pochybení a ani krajskému soudu nelze vyčítat, že se otázkou existence
překážek vycestování ve svém rozsudku věcně nezabýval. Ani tato námitka tak není důvodná.
Žalobkyně se svými námitkami tedy neuspěla. Jelikož v řízení o kasační stížnosti
nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3
s. ř. s.), Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta
druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla
úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení
právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2006
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu