ECLI:CZ:NSS:2006:2.AFS.117.2005
sp. zn. 2 Afs 117/2005 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce:
P. H. a. s., zastoupeného JUDr. Dagmar Zadákovou, advokátkou se sídlem Praha 10,
Strašnická 783/1, žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská
16, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
21. 9. 2004, č. j. 9 Ca 186/2004 - 12,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora označeného usnesení městského soudu, jímž byla odmítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 4. 2004, č. j. 35/04-OIM-M, kterým bylo podle
§50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen daňový řád)
zamítnuto jeho odvolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2003,
č. j. Spr. 3128/03-22 o nepovolení zaplacení daňového nedoplatku ve splátkách.
Městský soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že rozhodnutí o posečkání daně
vydané podle §60 odst. 1 daňového řádu není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.,
neboť se jím nezakládají, nemění, neruší, ani závazně neurčují práva nebo povinnosti.
Za nerozhodné označil, že se jedná o rozhodnutí po formální stránce, neboť jde o případ
výluky ze soudního přezkumu podle §70 písm. a) s. ř. s. Poukázal přitom na rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2003, č. j. 3 Afs 10/2003 - 4. Žalobu z těchto
důvodů podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl jako nepřípustnou.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá nezákonnost napadeného rozsudku a zkrácení
práv ve smyslu §65 s. ř. s. v důsledku porušení jeho práv v předcházejícím řízení
úkonem správního orgánu. Poukazuje na kasační důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b)
a e) s. ř. s. Usnesením městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2003, č. j. 3128/03-22 byla
zamítnuta stěžovatelova žádost o zaplacení daňového nedoplatku ve splátkách, přičemž byl
stěžovatel nesprávně poučen o možnosti podat odvolání k Ministerstvu spravedlnosti.
Stěžovatel se v souladu s poučením odvolal a Ministerstvo zřejmě po zjištění, že u správce
daně jsou naplněny podmínky ust. §49 odst. 2 daňového řádu, vrátilo ve smyslu §50 odst. 3
daňového řádu věc správci daně k novému rozhodnutí. Správce daně totiž poté vydal další
rozhodnutí, kterým s odvoláním na §60 odst. 7 daňového řádu zamítl odvolání
jako nepřípustné. Stěžovatel se domnívá, že pokud byla věc správci daně vrácena k novému
rozhodnutí, měl správce daně znovu rozhodnout ve věci samé. Pokud správce daně o žádosti
stěžovatele o povolení splátek rozhodoval s vědomím, že proti jeho rozhodnutí je možné
podat odvolání a nepředpokládal, že odvolání možné není, byl tím při rozhodování ovlivněn.
I když stěžovatel jako daňový dlužník nemá na povolení splátek soudního poplatku nárok,
je toho názoru, že uvedená vada řízení je natolik závažná, že mohla ovlivnit správní uvážení
správce daně a způsobit jeho vybočení z mezí diskreční pravomoci. Stěžovatel také nesouhlasí
s názorem žalovaného, že vada řízení byla odstraněna vydáním nového rozhodnutí správcem
daně. Proto se stěžovatel domáhal žalobou zrušení všech v jeho věci vydaných rozhodnutí
a přiznání odkladného účinku žaloby. Stěžovatel se domnívá, že napadená rozhodnutí jsou
úkony, jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva a povinnosti.
Pokud by totiž bylo vydáno vyhovující rozhodnutí, byla by změněna jeho povinnost uložená
mu směnečným platebním rozkazem Městského soudu v Praze sp. zn. Sm 186/2001
potvrzeného rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 225/2002. Z těchto důvodů
stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozhodnutí městského soudu zrušil.
Žalovaný ke kasační stížnosti sdělil, že nepovažuje za nutné se vyjadřovat a odkázal
na své rozhodnutí a spisový materiál.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud především konstatuje, že podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
lze namítat nezákonnost rozhodnutí soudu o odmítnutí řízení; přitom lze sice uplatnit
jakékoliv důvody, některé jsou však pojmově vyloučeny. K nim patří námitka nesprávného
posouzení právní otázky soudem v předchozím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i námitka
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit [§103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.], neboť vážit právní posouzení provedené správním orgánem a zkoumat
zákonnost průběhu správního řízení, jakož i oporu správního rozhodnutí v tomto řízení,
lze jen tam, kde soud napadené rozhodnutí (a tedy i jemu předcházející řízení) zkoumá.
Tak tomu ovšem není u rozhodnutí, která jsou svou povahou ze soudního přezkumu
vyloučena; zde se soud zabývá jen charakterem rozhodnutí ve vztahu k naplnění podmínek
soudního přezkumu. Tomu také odpovídá kasační námitka podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř.s.
Také Nejvyšší správní soud je v řízení o této kasační stížnosti oprávněn a povinen pouze
k posouzení, zda městský soud odmítl návrh, jehož soudní přezkoumání zákon skutečně
vylučuje.
K tomu ze správního spisu vyplynulo, že o žádosti stěžovatele o povolení splátek
soudního poplatku předepsaného ve výši 240 000 Kč Městský soud v Praze jako správce daně
dne 8. 12. 2003 rozhodl usnesením č. j. Spr. 3128/03 - 22 negativně a poučil o možnosti
podání odvolání do 30 dnů k Ministerstvu spravedlnosti. Stěžovatel také odvolání podal,
ale žalovaný přípisem ze dne 5. 2. 2004 spis vrátil městskému soudu s poučením
o nepřípustnosti odvolání a nezbytnosti postupu podle §49 odst. 2 daňového řádu.
Na to městský soud rozhodnutím ze dne 13. 2. 2004, sp. zn. Spr 3128/2004 odvolání podle
§49 odst. 2 daňového řádu zamítl jako nepřípustné. Stěžovatel opět podal odvolání. Žalovaný
rozhodnutím ze dne 14. 4. 2004, č. j. 35/04-OIM-M odvolání zamítl, když v záhlaví
jako přezkoumávané rozhodnutí označil rozhodnutí o nepovolení zaplacení daňového
nedoplatku ze dne 8. 12. 2003 a své rozhodnutí zdůvodnil tak, že podle §60 odst. 7 daňového
řádu odvolání proti rozhodnutí o nepovolení splátek není přípustné.
O tomto postupu správců daně si lze myslet cokoliv, soud však k podané žalobě musí
především zkoumat, zda napadené rozhodnutí jeho přezkumu podléhá. Teprve pokud jde
o rozhodnutí soudem přezkoumatelné, může se jím, a jemu předcházejícím řízením, zabývat.
Podle §60 odst. 1 daňového řádu může správce daně na žádost povolit daňovému
dlužníkovi posečkání daně nebo její zaplacení ve splátkách. Proti tomuto rozhodnutí není
přípustné odvolání. Lze přisvědčit městskému soudu v tom, že takovým rozhodnutím
se nezasahuje do práv daňového dlužníka ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel
také nekonkretizuje, k jakému zásahu v jeho případě došlo, vyjmenovává všechny podmínky
ust. §65 odst. 1. s. ř. s. s tím, že pokud by mu splátky byly povoleny, došlo by ke změně
jeho platební povinnosti. Již ze samotného jeho tvrzení je zřejmé, že povinnost zasahující
jeho práva nevzešla z tohoto, ale z jiného rozhodnutí, a nepovolením splátek k žádné změně
nedošlo. Nelze stavět na tom, že při jiném než vydaném rozhodnutí by mohlo dojít ke změně
jeho povinnosti, která by pro něho byla příznivější, a contr. tedy, že nepovolením splátek
mu na jeho povinnosti nebyla dopřána nenároková úleva. Rozhodnutí žalovaného
tedy nezasáhlo a zasáhnout nemohlo do subjektivních hmotněprávních oprávnění a povinností
žalobce. Městský soud správně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 11. 2003, č. j. 3 Afs 10/2003 -54 (publikováno pod č. 521/2005 Sb. NSS) podle něhož:
Rozhodnutí o stanovení záloh na daň v jiné výši a rozhodnutí o posečkání daně jsou
výsledkem výkonu dozorčího práva správního orgánu, a jsou proto vyloučena ze soudního
přezkumu dle ustanovení §68 písm. e) a §70 písm. a) s. ř. s., neboť nepředstavují zásah
do subjektivních veřejných práv žalobce. Podle §70 písm. a) s. ř. s. jsou ze soudního
přezkoumání vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími
(tedy rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. ) a proti takovému rozhodnutí není žaloba
přípustná [§68 písm. e) s. ř. s.]. Žalobu proti takovému rozhodnutí pak musí soud podle
§46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítnout.
Lze tak shrnout, že městský soud se nemohl dopustit pochybení odpovídajícímu
kasačním důvodům podle §103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s. a nenaplnil ani kasační důvod podle
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., neboť žaloba nemohla být věcně projednána a bylo nutno
jí odmítnout.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty, zamítl.
O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1, 2 (§120) s. ř. s.,
když stěžovatel ve věci úspěšný nebyl a žalovanému náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. března 2006
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu