ECLI:CZ:NSS:2006:2.AFS.123.2004
sp. zn. 2 Afs 123/2004 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera, ve spojených právních věcech
žalobkyně H., a. s., zastoupena JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem Praha 1,
Těšnov 1/1059, proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu, se
sídlem Praha 1, Štěpánská 28, o kasačních stížnostech žalobkyně proti usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2004, čj. 8 Ca 93/2004 – 9, ze dne 12. 5. 2004,
čj. 8 Ca 92/2004 - 9, ze dne 24. 5. 2004, čj. 6 Ca 92/2004 - 10, ze dne 30. 3. 2005,
čj. 9 Ca 103/2004 - 26 a ze dne 28. 2. 2005, čj. 7 Ca 75/2004 – 20,
takto:
I. Kasační stížnosti se zamítají.
I. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasačních stížnostech.
Odůvodnění:
Podanými kasačními stížnostmi se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) domáhala
přezkoumání shora označených usnesení Městského soudu v Praze, kterými byly
odmítnuty její žaloby proti rozhodnutím Finančního ř editelství pro hlavní město Prahu
ze dne 19. 2. 2004, čj. FŘ-1 171/13/04, čj. FŘ-1 170/13/04, čj. FŘ-939/13/04,
čj. FŘ-920/13/04 a čj. FŘ-1 169/13/04. Těmito rozhodnutími žalovaný dle §55b zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový
řád“), nepovolil přezkoumání rozhodnutí Finančního úřadu o konkludentním vyměření
daně z přidané hodnoty.
Městský soud odůvodnil svá usnesení v podstatě shodně tak, že zdůraznil
charakter řízení podle §55b daňového řádu. Jde tu podle jeho názoru o mimořádný
procesní prostředek dozorčího práva, nikoliv o skutečný opravný prostředek,
jehož pojmovým znakem je založení právního nároku žadatele na meritorní projednání
věci. Na tom nic nemění formalizovaný způsob odložení nedůvod ného podnětu.
Tato rozhodnutí tak podle něj nezasahují do subjektivních hmotněprávních oprávnění
a povinností žalobce, když žalovaný pouze vyjádřil, že se věcí dále zabývat nebude.
Odmítl proto žaloby s odkazem na ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatelka v kasačních stížnostech uplatnila důvody uvedené v §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s.
Rozhodnutí správce daně je podle ní nutno považovat za rozhodnutí ve smyslu
§65 odst. 1 zákona č. 150/1992 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), protože jimi došlo k závaznému určení její daňové
povinnosti. Napadenými usneseními tak došlo k poškození jejích subjektivních práv,
neboť jí nebylo umožněno domáhat se přezkoumání rozhodnutí správního orgánu
soudem a byla jí tak odňata možnost domáhat se prostřednictvím soudu vrácení
nesprávně vyměřené daně. V tom spatřovala nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí
návrhů, a navrhla proto zrušení napadených usnesení Městského soudu v Praze s tím,
aby věci byly vráceny k dalšímu řízení.
Ve vyjádřeních ke kasačním stížnostem žalovaný poznamenal, že rozhodnutí
o nepovolení přezkoumání rozhodnutí správce daně je rozhodnutím procesním,
jímž se o právech a povinnostech žalobkyně nerozhodovalo a bylo pouze vyjádřením
toho, že rozhodnutí o konkludentním vyměření daně z přidané hodnoty, proti nimž
ostatně žalobkyně nepodala ani odvolání, se nemění. Kasační stížnosti z toho důvodu
považoval za neodůvodněné.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), přičemž vycházel z následujících
skutečností, úvah a závěrů.
Kasační stížnost není důvodná. Ve správním soudnictví poskytují soudy zejména
ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem
stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem.
Této ochrany se může mimo jiné dovolat dle §65 s. ř. s. ten, kdo tvrdí, že byl na svých
právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení
úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva
a povinnosti. Těmito znaky definuje zákon pojem rozhodnutí. Žalobkyně má bezpochyby
pravdu, pokud uvádí, že tyto znaky rozhodnutí naplňují rozhodnutí správce daně
o konkludentním vyměření daně z přidané hodnoty. Proti nim však její žaloby
nesměřovaly. Stěžovatelka proti nim nebrojila ani v daňovém řízení. Teprve za situace,
kdy tato rozhodnutí byla již v právní moci, využila ustanovení §55b daňového řádu
a požádala správce daně o jejich přezkum, neboť byla mínění, že byla vydána v rozporu
s právními předpisy. V souladu s odstavcem 4 tohoto zákonného ustanovení rozhodl
o těchto žádostech instančně vyšší správce daně, tedy žalovaný. Protože dospěl k závěru,
že domněnka žalobkyně nebyla důvodná a že při vydání rozhodnutí o vyměření daní
k žádnému porušení právních předpisů nedošlo, její žádosti o jejich přezkoumání
nepovolil. Tento úkon žalovaného však již zákonné znaky rozhodnutí ve smyslu
§65 s. ř. s. nenaplňuje. Městský soud se v hodnocení jeho právní povahy nemýlil
a protože své závěry v odůvodnění napadených usnesení rovněž obšírně a výstižně
zdůvodnil, Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá, než na ně v podrobnostech odkázat.
Stejně tak je názoru, že se na tyto úkony vztahuje kompetenční výluka ve smyslu
§70 písm. a) s. ř. s., a z toho důvodu, že proti nim žaloba není přípustná. Tento právní
závěr Nejvyššího správního soudu je plně v souladu jak s jeho dosavadní judikaturou
(viz např. rozhodnutí čj. 5 A 143/2002 - 98, 7 A 54/2002 - 30 nebo 6 A 153/202 - 18),
tak s judikaturou Ústavního soudu České republiky (srovnej např. usnesení
IV. ÚS 516/03).
Z výše uvedených důvodů nepřisvědčil Nejvyšší správní soud námitce stěžovatelky
v důvodu jím podřazeném pod ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 2, 3 (§120) s. ř. s.,
když neúspěšná stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému,
jak vyplývá z obsahu spisu, náklady řízení o kasační stížnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. května 2006
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu