ECLI:CZ:NSS:2006:2.AFS.214.2005
sp. zn. 2 Afs 214/2005 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: V. T.,
zastoupeného JUDr. Rostislavem Netrvalem Ph.D., advokátem se sídlem Zlatnická 78/I,
Klatovy, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ústí nad Labem se sídlem Velká hradební
61, Ústí nad Labem, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 15 Ca 213/2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým soud zamítl žalobu proti
rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (dále též „žalovaný“) ze dne 6. 8. 2004,
č. j. 11493-3/110/03. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele proti
rozhodnutí Finančního úřadu v Mostě ze dne 2. 4. 2003, č. j. 39783/03/206910/6294.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) a namítá
tak nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení a vady řízení před správním orgánem. Tuto stížnost stěžovatel odůvodnil na 21 řádcích
tím, že správce daně porušil jeho práva na řádný průběh daňového řízení a že se ke stěžovateli
choval způsobem vykazujícím šikanózní znaky, apriori jej považujícím za porušitele zákona.
Konkrétně stěžovatel toliko uvedl, že jeho klíčovým tvrzením bylo poukázání na souvislost,
že z předmětného zboží byly sestaveny stavební jednotky, bylo označeno oranžovou barvou
a podle toho bylo i identifikovatelné v rámci navrhovaného místního ohledání, přičemž
ze souvisejících daňových řízení plyne, že ke stěžovatelem uváděným nákupům zboží muselo
docházet, když za jeho užití dosahoval příjmu a zisku, který byl zdaňován.
Proto stěžovatel navrhuje napadený rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit
k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhuje kasační stížnost zamítnout, jelikož podle
ustanovení §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále též „daňový
řád“) je v zájmu stěžovatele, aby věrohodným způsobem prokázal všechny skutečnosti,
rozhodné pro správné stanovení daně. V daném případě finanční orgány vycházely
z důkazních prostředků předložených samotným stěžovatelem a přihlédly ke všem
skutečnostem, které v řízení vyšly najevo.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů
(§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu správního a soudního spisu soud ke kasačním námitkám zjistil, že Finanční
úřad v Mostě provedl u stěžovatele daňovou kontrolu a na jejím základě vydal dne
20. 12. 2000 dodatečný platební výměr č. j. 91143/00/206910/6294, kterým stěžovateli za rok
1998 na dani z příjmů fyzických osob vyměřil částku 1 958 916 Kč. Odvolání proti tomuto
rozhodnutí správce daně částečně vyhověl shora citovaným rozhodnutím ze dne 2. 4. 2003
a vyměřenou daň snížil na částku 1 279 316 Kč. Odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl
žalovaný svým shora označeným rozhodnutím ze dne 6. 8. 2004.
V žalobě podané proti tomuto rozhodnutí stěžovatel namítl, že bylo postupováno
v rozporu se základními zásadami daňového řízení a že provedené důkazy byly hodnoceny
v jeho neprospěch. Konkrétně se to týká neuznání výdajů za nákup barev a štětců od firmy B.,
za nakládku a přesun lešenářského materiálu od firmy Z. K., s. r. o., za provedení
lešenářských a natěračských prací a dodávku lešenářského materiálu od firmy S. V., s. r. o., za
provedení lešenářských a natěračských prací od firmy D., s. r. o. a za nákup smrkových prken
od P. D.
Krajský soud v Ústí nad Labem v odůvodnění napadeného rozsudku, kterým tuto
žalobu zamítl, k jednotlivým žalobním bodům uvedl následující:
• K nákupu barev a štětců od firmy B. svědek J. B. vypověděl, že razítko na příslušných
dokladech je firemní, nicméně podpisy tam uvedené nejsou od osob z této firmy; navíc se
jedná o typ razítka již nepoužívaný v rozhodné době. Deklarované množství barvy se v jeho
firmě neprodává ani neskladuje a stěžovatele nezná. Správce daně tak prokázal existenci
skutečností vyvracejících věrohodnost účetnictví stěžovatele a na stěžovatele tak přešlo
důkazní břemeno, které však neunesl, jelikož si nedokázal vzpomenout, kdo mu předmětné
zboží předal. Rovněž okolnosti přepravy zboží popsal jen obecně a uvedl, že touto barvou
prováděl značení lešení. Navrhl sice fyzickou kontrolu lešenářského materiálu, nicméně
tímto způsobem nemohlo být doloženo, že se jedná právě o tuto barvu, takže tento důkazní
prostředek nebyl proveden.
• K výdajům za nakládku a přesun lešenářského materiálu od firmy Z. K., s. r. o.
ze svědeckých výpovědí zástupců této firmy J. H. a ing. J. H. vyplynulo, že předmět
smluvního ujednání se ve skutečnosti týkal vykonání stavebních prací na stavbě domu
stěžovatele. Účetní D. K. vypověděla, že na příslušných fakturách došlo ke změně textu, a
to pod pohrůžkou stěžovatele, že nezaplatí dlužné částky. Rovněž v tomto případě tak
správce daně prokázal existenci skutečností vyvracejících věrohodnost účetnictví
stěžovatele, neboť předmětná firma poskytla stěžovateli jiné než jím deklarované plnění, a
bylo následně na stěžovateli, aby prokázal, že k nákupu a přesunu předmětného
lešenářského zboží skutečně došlo, což se mu však nepovedlo.
• K provedení lešenářských a natěračských prací a dodávce lešenářského materiálu od firem
S. V., s. r. o. a D., s. r. o. krajský soud vycházel z toho, že zástupci obou společností
(ing. J. J. a P. D.) vypověděli, že příslušné faktury jejich společnosti nikdy nevystavily,
razítka nepatří firmám a podpisy nepatří jejich zaměstnancům. I zde tak přešlo důkazní
břemeno na stěžovatele, který uvedl, že tyto obchodní případy zprostředkovala J. P.
(dříve K.), s níž vedl všechna jednání. Jmenovaná sice nepopřela, že stěžovatele zná (půjčila
si od něj 100 000 Kč na koupi bytu), nicméně vypověděla, že nákup materiálu a dodání
služeb u těchto firem nikdy nezprostředkovala a nikdy s nimi nejednala. Stěžovatelem
navržení svědci Š. K., V. H. a V. V. uvedli, že pracovali pro stěžovatele a účastnili se
rovněž skládky lešenářského materiálu, nicméně nepotvrdili, že by se to týkalo i případů
uvedených firem. Stěžovatel navrhl fyzickou prohlídku zboží, avšak tou nemohlo být
prokázáno, že se jedná o materiál či práce právě od předmětných společností.
Nejvyšší správní soud především poukazuje na skutečnost, že je vázán rozsahem
a důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), neboť se jedná o mimořádný opravný
prostředek, který je možno podat proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu. Právě toto
rozhodnutí je v řízení o kasační stížnosti přezkoumáváno a je proto věcí a zájmem stěžovatele,
aby konkrétně vyložil, z jakých zákonných důvodů má být toto rozhodnutí zrušeno.
V projednávané věci je nicméně nutno konstatovat, že kasační stížnost je na samé
hranici projednatelnosti, jelikož stěžovatel její důvody vymezuje zcela obecně. Protože návrh
na zahájení řízení a rozsah přezkumu prováděný soudem jsou v tomto případě řízení
o mimořádném opravném prostředku příslovečnými „spojenými nádobami“, nelze od zdejšího
soudu očekávat, že je oprávněn domýšlet konkrétní a stěžovatelem neuvedené důvody kasační
stížnosti, jelikož takový postup by odporoval nejen zákonné charakteristice tohoto procesního
prostředku, nýbrž zejména zásadě dispozitivnosti tohoto typu řízení.
Stěžovatel v kasační stížnosti označil dva důvody, nezákonnost a vady správního
řízení. Protože však z jejího obsahu neplyne ani náznak toho, v čem krajský soud
při posouzení relevantních právních otázek pochybil, a dopustil se tak nezákonnosti, tímto
kasačním důvodem se Nejvyšší správní soud již dále nezabýval. Jen v obecné rovině proto
konstatuje, že tato námitka, postrádající jakoukoliv argumentaci, nemohla být shledána
důvodnou. Kasační důvod zakotvený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak naplněn
nebyl.
K namítaným vadám správního řízení Nejvyšší správní soud uvádí, že obecný poukaz
na šikanózní postup správce daně a na porušení základních zásad daňového řízení, a to bez
jakýchkoliv konkrétních údajů, nelze považovat za nic jiného než za subjektivní nesouhlas
stěžovatele s výsledkem daňového řízení. Právní řád však samozřejmě neposkytuje žádnou
ochranu a záruky „úspěšnosti“ účastníků správního řízení, takže tuto námitku je nutno
zamítnout jako zcela neopodstatněnou.
Zbývá se proto vyjádřit k tvrzením stěžovatele týkajícím se neprovedení místního
ohledání a poukazu na související daňová řízení. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí,
že podle ustanovení §31 odst. 9 daňového řádu daňový subjekt prokazuje všechny
skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu
byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Nejvyšší správní soud připomíná
rovněž nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/95 (in: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5,
str. 271 a násl.), kterým byl zamítnut návrh na zrušení citovaného ustanovení §31 odst. 9
zákona č. 337/1992 Sb. a v němž Ústavní soud především konstatoval, že v důsledku dvou
základních zásad daňového řízení (zákonnosti a součinnosti) je v první fázi řízení důkazní
břemeno přeneseno na daňový subjekt a pokud správce daně vyjádří pochybnost o tvrzení
daňového subjektu, je tento subjekt povinen tvrzené skutečnosti dokázat. Citované ustanovení
proto nedává správci daně oprávnění vyzvat daňový subjekt k prokázání čehokoliv,
nýbrž pouze k prokázání toho, co tento subjekt tvrdí sám.
V projednávané věci je z obsahu správního spisu dostatečně patrno, že stěžovatel byl
řádně vyzýván k prokázání všech jím uváděných skutečností, nicméně správce daně tyto
skutečnosti přesvědčivě vyvrátil a bylo tedy věcí a zájmem stěžovatele, aby svoje tvrzení
řádně prokázal. Nejvyšší správní soud se však po podrobném seznámení s obsahem spisů
ztotožňuje s velmi pečlivou a řádně odůvodněnou argumentací krajského soudu obsaženou
v odůvodnění napadeného rozsudku (viz shora), z níž je dostatečně patrno, že stěžovatel toto
svoje důkazní břemeno neunesl. Proti tomu stěžovatel v kasační stížnosti toliko namítá
neprovedení místního ohledání, aniž by dostatečně vysvětlil, co konkrétně mělo být tímto
důkazním prostředkem zjištěno. Lze tak bezezbytku akceptovat závěry krajského soudu,
že provedením místní kontroly nemohlo být doloženo, jaká konkrétní barva byla použita při
značení lešení, resp. zda kontrolovaný materiál skutečně pocházel od shora označených
subjektů a mohl se tak projevit jako daňově uznatelný výdaj. Rovněž odkaz stěžovatele
na blíže nespecifikovaná daňová řízení nemůže nikterak zpochybnit správnost napadeného
rozsudku krajského soudu, neboť stěžovatel nikterak neodůvodňuje, v jakém konkrétním
směru a ohledně jakých výdajů by tato řízení mohla mít relevanci i v projednávané věci.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem
náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. října 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu